ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.17.2011:83
sp. zn. 5 Afs 17/2011 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Sázková kancelář, a. s. (dříve SYNOT TIP, a. s.), se sídlem Jaktáře 1475, Uherské
Hradiště - Mařatice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem
Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem náměstí
Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 1. 2011, č. j. 31 Ca 176/2009 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2009, č. j. 15877/09-1300-701728, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 3. 2. 2009,
č. j. 21215/09/336913709475, jímž správce daně žalobci vyměřil daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období června 2008 ve výši 90 146 Kč, a to po té, co žalobce v příslušném daňovém
přiznání vykázal nadměrný odpočet ve výši 2 234 776 Kč. Žalovaný dále rozhodnutími
vydanými téhož dne, tj. 26. 10. 2009, č. j. 15878/09-1300-701728 a 15879/09-1300-701728,
zamítl odvolání žalobce proti dvěma platebním výměrům ze dne 3. 2. 2009,
č. j. 21345/09/336913709475 a 21402/09/336913709475, jimiž správce daně žalobci vyměřil
v prvním případě nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období července
2008 ve výši 46 438 Kč oproti částce 2 485 690 Kč vykázané v daňovém přiznání žalobce
a v druhém případě nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2008
ve výši 63 456 Kč oproti částce 2 044 460 Kč vykázané v daňovém přiznání žalobce.
Ve všech zmíněných případech správce daně neuznal po provedeném vytýkacím řízení
žalobcem nárokované odpočty daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, která
žalobce použil na plnění v rámci provozování loterií a jiných podobných her, jež jsou podle
správce daně osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně na základě §51 odst. 1 písm. j)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění relevantním pro předmětná
zdaňovací období (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Žalovaný pak danou věc posoudil
stejným způsobem.
Žalobce napadl uvedená rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně samostatnými
žalobami. Tento soud pak rozsudkem ze dne 12.1. 2011, č.j. 31 Ca 176/2009 - 48, žaloby zamítl.
Krajský soud se v označeném rozsudku s ohledem na formulaci žalobních námitek
zabýval právě otázkou, zda provozování loterií a jiných podobných her bylo podle rozhodného
právního stavu osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně,
či v některých případech s nárokem na odpočet daně.
Krajský soud nejprve konstatoval, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty [podle kterých bylo provozování loterií a jiných podobných her,
mimo her uvedených v ustanovení §2 písm. b), e), i), j) a k) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, v relevantním znění (dále jen „zákon o loteriích“), osvobozeno od
daně s nárokem na odpočet] pozbyla v souladu s §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 31. 3. 2006, platnosti dnem 31. 12. 2004. Pokud tedy dle právní úpravy
platné a účinné do 31. 12. 2004 bylo provozování některých označených druhů loterie a jiných
podobných her osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet, přičemž
u provozování ostatních druhů loterií a jiných podobných her zákonná úprava nárok na odpočet
daně připouštěla, k uvedenému dni zmíněná ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty pozbyla platnosti, a ode dne 1. 1. 2005 tak bylo veškeré
provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu zákona o loteriích v souladu s §51 odst. 1
písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty osvobozeno od daně bez nároku na odpočet.
Na této skutečnosti pak dle názoru krajského soudu nemohl nic změnit ani fakt,
že v souladu s čl. XVII bodem 2 zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“) a jenž
nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006, byl §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty vypuštěn.
Krajský soud při odůvodnění uvedeného právního názoru plně odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která je ve výkladu ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty v návaznosti na §113 písm. b) téhož zákona po jeho novelizaci
provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zcela konzistentní a ustálená. Konkrétně poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137,
publikovaný pod č. 1847/2009 Sb. NSS, a dále na rozsudky téhož soudu ze dne 31. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 58/2008 - 65, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 Afs 67/2009 - 65, a ze dne 4. 6. 2010,
č. j. 5 Afs 23/2010 - 180, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel
o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že i přes obsáhlou argumentaci krajského soudu
postrádá v napadeném rozsudku odpověď na otázku ohledně své právní jistoty jako adresáta
právní normy.
Dle názoru stěžovatele by měly být zákony přijímány tak, aby jejich adresáti nebyli
při interpretaci jejich ustanovení na pochybách, s jakým cílem zákonodárce taková ustanovení
formuloval a co vlastně bylo jejich účelem. V posuzovaném případě, jak se domnívá stěžovatel,
jde právě o situaci, kdy je možné příslušná zákonná ustanovení vykládat dvojím způsobem.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku vyložil příslušná zákonná ustanovení
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu jedním z možných způsobů. Vedle tohoto
je ovšem možný i výklad, který si v daném případě osvojil stěžovatel, tj. že pokud byl v souladu
s čl. XVII bodem 2 zákona č. 109/2006 Sb. ke dni 1.4. 2006 zrušen §113 písm. b) zákona o dani
z přidané hodnoty, došlo k opětovnému obnovení účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31.12. 2004.
Na podporu svého výkladu příslušných zákonných ustanovení uvedl stěžovatel v kasační
stížnosti následující argumenty.
Stěžovatel především podotýká, že jakkoli §3 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce
zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, upravuje podmínky,
za kterých právní předpis nabývá platnosti (k tomu pak stěžovatel poukazuje i na čl. 52 odst. 1
Ústavy České republiky), neexistuje v právním řádu České republiky taková norma, která by blíže
upravovala otázku zrušení právní normy, resp. která by stanovila podmínky, za nichž právní
norma pozbývá platnosti.
Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že §113 zákona o dani z přidané hodnoty
je nadepsán „účinnost“ a nikoli „platnost“ či „zrušovací ustanovení“. Takovému nadpisu
pak ovšem neodpovídá obsah ustanovení §113 písm. b) tohoto zákona, ve znění účinném
do 31. 3. 2006, podle kterého tento zákon nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení
České republiky k Evropské unii v platnost, s výjimkou ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10, která pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004.
S ohledem na Šestou směrnici Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních
předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty:
jednotný základ daně (77/388/EHS) (dále jen „šestá směrnice“), pak stěžovatel předpokládal,
že osvobození od daně z přidané hodnoty sázek, loterií a her, ponechané co do podmínek
a omezení v diskreci jednotlivých členských států, znamená, že právě Česká republika mohla
na jedné straně ponechat uvedené činnosti mezi osvobozenými činnostmi a přitom poskytnout
nárok na odpočet tak, jak vyplývalo z §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty.
Vzhledem k uvedené argumentaci má stěžovatel za to, že byl vystaven takové míře
interpretační nejistoty, která již přesahuje hranici toho, co lze po adresátovi právní normy žádat.
Stěžovatel je tedy toho názoru, že o bě nastíněné interpretace příslušných zákonných ustanovení
jsou rovnocenné, a proto je nutné přistoupit k takovému výkladu, který je pro stěžovatele
příznivější. Krajský soud pak ovšem pochybil, když zmíněná ustanovení vyložil nesprávně k tíži
stěžovatele.
Žalovaný se svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto navrhuje, aby
ji Nejvyšší správní soud zamítl. Žalovaný zejména zdůraznil, že výklad předmětných zákonných
ustanovení, jejž si osvojil stěžovatel, považuje za formalistický, neboť tento výklad zcela opomíjí
zásady právní logiky. Logickým výkladem lze dle názoru žalovaného dospět k jedinému
možnému závěru ohledně předmětných zákonných ustanovení, tj. že v rozhodném období bylo
provozování loterií a jiných podobných her plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty
bez nároku na odpočet. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 58/2008 - 65.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel byl v předmětných zdaňovacích
obdobích provozovatelem loterií a jiných podobných her ve smyslu zákona o loteriích. Zásadním
tak je posouzení otázky, zda právě provozování loterií a jiných podobných her bylo podle
rozhodného právního stavu osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet
daně, či v některých případech s nárokem na odpočet daně.
Podle §113 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2006, nabyl
tento zákon účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii
v platnost, s výjimkou a) ustanovení §23 odst. 3, §73 odst. 3 věty poslední a §51 odst. 1 písm. j),
která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2005; a b) ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10,
která pozbyla platnosti dnem 31. 12. 2004. Podle ustanovení čl. XVII bodu 2 zákona
č. 109/2006 Sb., které nabylo účinnosti dne 1.4. 2006, se zákon o dani z přidané hodnoty změnil
tak, že v §113 se na konci písmene a) čárka nahradila tečkou, písmeno b) se zrušilo a zároveň
se zrušilo označení písmene a).
Vzhledem k uvedenému tedy má Nejvyšší správní soud posoudit, zda krajský soud dospěl
ke správnému závěru, když konstatoval, že v dané věci mělo být použito ustanovení §51 odst. 1
písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého je provozování loterií a všech jiných
podobných her podle zákona o loteriích zařazeno mezi plnění osvobozená od daně bez nároku
na odpočet daně, či zda, jak naopak tvrdí stěžovatel, došlo v důsledku čl. XVII bodu 2 zákona
č. 109/2006 Sb. k „oživení“, tj. k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1
písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterých bylo provozování loterií
a jiných podobných her podle zákona o loteriích, vyjma her uvedených v ustanovení §2 písm. b),
e), i), j) a k) tohoto zákona, osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se k ustanovením §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, v návaznosti na §113 tohoto zákona po jeho
novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb., v minulosti opakovaně vyjádřil, a to nikoli
pouze v rozsudcích ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, ze dne 31. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 58/2008 - 65, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 Afs 67/2009 - 65, a ze dne 4. 6. 2010,
č. j. 5 Afs 23/2010 - 180, ze kterých v nyní posuzované věci vycházel krajský soud, ale i v řadě
dalších rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudky ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130,
ze dne 30. 4. 2009, č. j. 8 Afs 22/2009 - 77, ze dne 14. 5. 2009, č. j. 1 Afs 26/2009 - 109, ze dne
10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 53/2009 – 122, ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Afs 72/2009 - 97, ze dne
21. 12. 2009, č. j. 2 Afs 133/2008 - 91, ze dne 18. 2. 2010, č. j. 7 Afs 61/2009 - 145, a ze dne
4. 6. 2010, č. j. 5 Afs 1/2010 - 163, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Zdejší soud
ve zmíněných rozhodnutích vždy dospěl k závěru, že s účinností od 1. 1. 2005 byly loterie
a veškeré podobné hry podle zákona o loteriích plněním osvobozeným od daně z přidané
hodnoty bez nároku na odpočet daně ve smyslu §51 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané
hodnoty. Nejvyšší správní soud tedy musí konstatovat, že dosavadní judikatura zdejšího soudu
je v posouzení předmětné otázky zcela konzistentní a ustálená, přičemž jde o názorovou shodu
napříč jednotlivými senáty zdejšího soudu.
Právní názor, který zdejší soud v uvedené judikatuře vyslovil, stěžovatel zpochybňuje,
nicméně i jeho argumentaci již Nejvyšší správní soud zevrubně posoudil, přičemž neshledal
důvody, proč se od své dosavadní judikatury odchýlit. Stalo se tak např. v rozsudcích ze dne
14. 10. 2010, č. j. 5 Afs 56/2010 - 90, ze dne 16. 11. 2010, č. j. 5 Afs 72/2010 - 52, ze dne
30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 74/2010 - 54, ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 82/2010 - 63, ze dne
13. 12. 2010, č. j. 5 Afs 84/2010 - 77, a ze dne 13. 12. 2010, č. j. 5 Afs 86/2010 - 63, dostupných
na www.nssoud.cz.
Ke stížní námitce, již lze podřadit pod důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s. , tedy nezbývá než v podstatě zopakovat, co Nejvyšší správní soud již k argumentům
stěžovatele uvedl ve zmíněné prejudikatuře.
K námitce, již stěžovatel směřoval k existenci dvojího možného výkladu předmětných
zákonných ustanovení, zdejší soud konstatuje, že v e své konstantní a nerozporné judikatuře
opakovně dospěl k závěru, že předmětná ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona
o dani z přidané hodnoty pozbyla v souladu s §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 31.3. 2006, platnosti dnem 31. 12. 2004, tedy přestala být k tomuto dni
součástí českého právního řádu. Ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2010, č. j. 5 Afs 23/2010 - 180,
na který v kasační stížností napadeném rozsudku poukázal krajský soud, Nejvyšší správní soud
konkrétně uvedl, že „bylo zákonem výslovně stanoveno, že předmětná ustanovení pozbývají platnosti dnem
31. 12. 2004. Skutečnost, že tato ustanovení nebyla přímo a výslovně „zrušena“, nýbrž jen „pozbyla platnosti“,
je pak třeba vykládat tak, že se jedná toliko o odlišnost legislativně technickou (terminologickou), a nikoliv
významovou. K ukončení jejich platnosti namísto výslovného zrušení totiž zjevně došlo proto, že toto ukončení
platnosti bylo obsaženo přímo v zákoně, kde se předmětná ustanovení nacházela, a nikoliv v zákoně jiném,
kterým by se původní zákon novelizoval (k tomu srov. vedle rozsudku ze dne 17. 4. 2009,
č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, a rozsudku ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, např. rozsudek
ze dne 14. 5. 2009, č. j. 1 Afs 26/2009 – 109)“.
K argumentaci stěžovatele musí zdejší soud dále podotknout, že výklad zmíněných
zákonných ustanovení, který si v posuzované věci osvojil stěžovatel, odporuje obecným
požadavkům kladeným na tvorbu zákonů. Touto otázkou, jak správně poukázal krajský soud,
se Nejvyšší správní soud rozsáhle zabýval ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2009,
č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, ve kterém uvedl: „Výsledkem legislativního procesu totiž má být - nejobecněji
vyjádřeno - schválené pravidlo chování (norma), které jejím adresátům transparentně sděluje, jakým způsobem se
mají chovat, resp. jaký způsob chování je zapovězen. Toto pravidlo nesmí zásadně působit zpětně a musí z něj být
zcela zřejmé, k jakému chování zavazuje. Úkolem zákonodárce je proto mimo jiné i zcela srozumitelně sdělit,
jakým způsobem se mají adresáti právních norem chovat. Podstata zákonodárné moci tak spočívá v „dávání“
zákonů, tj. v přijímání nových pravidel, kterými samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna
pravidla dosavadní. Podle způsobu této změny či rušení pak lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních
předpisů.
Do tohoto pojetí zákonodárné moci však určitě nemůže spadat situace, kterou popisuje stěžovatel: vznik
nových práv a povinností vyvolaný pouhou derogací derogačního ustanovení, tj. „obživnutí“ zákonného ustanovení
již dříve zrušeného. Takovýto postup je myslitelný toliko v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní
předpis je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější
rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly anebo úpravy speciální. Pouze
v tomto případě totiž může dojít k tomu, že po odstranění rozporné úpravy nic nebrání jeho opětovné aplikaci.
Jinak řečeno, v případě tzv. nepřímé derogace právní předpis není formálně rušen, případně není ukončena jeho
platnost (viz bod 41), nýbrž je pouze neaplikován z důvodu existence jiného právního předpisu (novějšího,
speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho aplikovatelnosti nic nebrání.
Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace.
Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto
nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným
přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě by totiž reálně hrozilo, že zákonodárný proces
povede k porušení všech základních požadavků, na něj kladených (viz bod 39) a role zákonodárce by byla zcela
degradována. Jinak řečeno: pokud spočívá podstata legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování
a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil, nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné
či podobné pravidlo opětovně zavedl, resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však nesmí dospět tak, že pouze
zruší původní derogaci.“
Nezbývá než konstatovat, že argumenty stěžovatele nemohou zpochybnit právní názor,
který zdejší soud v dosavadní judikatuře k předmětné otázce zaujal, tj. že zákon o dani z přidané
hodnoty nenabízel v rozhodné době, tj. v období od června do září roku 2008, v souvislosti
s odpočtem daně z přidané hodnoty u loterií a jiných podobných her jakožto plnění od daně
osvobozených rovnocenný dvojí výklad. Jedinou platnou a účinnou úpravou, kterou bylo
v posuzovaném případě možné použít, bylo a je ustanovení §51 odst. 1 písm. j) zákona o dani
z přidané hodnoty, které provozování loterií a jiných podobných her řadí mezi plnění
osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.
S ohledem na uvedené se pak jeví jako zcela nepřípadná námitka stěžovatele, že krajský
soud při existenci dvou možných výkladů předmětných zákonných ustanovení v rozporu
se zásadou in dubio mitius zvolil ten výklad, jenž šel k tíži stěžovatele. Vzhledem k tomu,
že tu proti sobě nestojí dva rovnocenné výklady použitelných ustanovení zákona o dani z přidané
hodnoty, nebylo v posuzované věci z její podstaty ani možné volit takový výklad, který by byl pro
stěžovatele příznivější.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud ve stručnosti konstatuje, že podle článku 13 bodu B
písm. f) ve spojení s článkem 17 šesté směrnice je provozování loterií a jiných podobných her
osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně. Tvrzení stěžovatele,
že podle uvedené směrnice je osvobození od daně z přidané hodnoty provozování sázek, loterií
a her ponechané co do podmínek a omezení v diskreci jednotlivých členských států, tedy není
správné. Uvedená směrnice byla ke dni 1. 1. 2007 nahrazena směrnicí 2006/112/ES, která ovšem
řeší otázku osvobození provozování sázek, loterií a her od daně z přidané hodnoty, co do nároku
na odpočet daně, stejně jako právní úprava původní.
Konečně Nejvyšší správní soud podotýká, že uvedené závěry svou aktuální judikaturou
potvrdil i Ústavní soud, a to mj. přímo ve věci stěžovatele, když usnesením ze dne 24. 3. 2011,
sp. zn. II. ÚS 565/11, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost, kterou stěžovatel
podal proti zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 5 Afs 74/2010 - 54. Ústavní soud přitom vycházel z právního názoru, který k otázce
znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. vyslovil ve svém
nálezu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž posuzoval právně totožnou věc.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uplatněné kasační
námitky nejsou důvodné. Nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neshledal ani jiné vady, k nimž by musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ze správního spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační
stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3.
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu