ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.131.2015:30
sp. zn. 2 Afs 131/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: ILV-energy s. r. o.,
se sídlem Příchovice 275, zastoupen JUDr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem
Plzeň, Perlová 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 31, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2012,
č. j. 12525/12-1200-506330, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 15 Af 415/2012 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku
krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 12525/12-1200-506330 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
kterým byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finan čního úřadu v Děčíně ze dne
17. 7. 2012, č. j. 149969/12/178913507710, ze dne 30. 7. 2012, č. j. 158946/12/178913507710,
a ze dne 12. 9. 2012, č. j. 173362/12/178913507710. Těmito rozhodnutími bylo rozhodováno
o stížnostech stěžovatele na postup plátce daně, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s.
(dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „odvod“)
podle ust. §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“),
a to za období duben, květen a červen roku 2012.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že ústavností právní úpravy
odvodu z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též jen „nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11“), přičemž
neshledal porušení zákazu retroaktivity či principů legitimního očekávání a právní jistoty. S těmito
závěry se krajský soud plně ztotožnil a žalobcovy námitky v tomto směru vyhodnotil jako
nedůvodné. Pokud jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace, v nichž by uvalený
odvod měl rdousící efekt na výrobce energie ze slunečního záření, poukázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57
(dále též jen „usnesení rozšířeného senátu“). S ohledem na jeho závěry nelze individuální dopady
solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Z tohoto důvodu soud
rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k posouzení finanční situace stěžovatele. Krajský soud
se vyjádřil také k námitkám týkajícím se rozporu s právem EU resp. s mezinárodními smlouvami
a uvedl, že žádný ze stěžovatelem tvrzených předpisů neměl povahu přímo aplikovatelného
předpisu.
Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně netvrdí žádný z důvodů podle §103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), z jejího obsahu je však zřejmé, že uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel si je vědom usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
z něhož zejména vycházel krajský soud, má však za to, že uvedené rozhodnutí je v přímém
rozporu s plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dostupné z nalus.usoud.cz).
Z tohoto nálezu je patrné že individuální zásahy solární daně musí soudy přezkoumat a musí
učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv to pro ně bude složité. Rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, že je třeba postupovat podle §260 v návaznosti na §259 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
však vylučuje soudy z přezkumu práv poplatníků, neboť řízení o prominutí daně nepodléhá
soudnímu přezkumu. Jedná se o nenárokovou žádost. Uvedené usnesení rozšířeného senátu
tak odejmulo poplatníkům právo na soudní přezkum jejich práv a vyvázalo obecné soudy
z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jak to plyne z uvedeného plenárního nálezu
Ústavního soudu. Krajský soud se tak odkazem na usnesení rozšířeného senátu žalobou fakticky
po věcné a právní stránce nezabýval. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a uvedl, že se ztotožňuje se závěry vyjádřenými v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Dle názoru žalovaného nelze po plátci
daně spravedlivě požadovat, aby jakkoliv posuzoval a eventuálně zohledň oval individuální dopad
odvodu na poplatníka. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že již v m inulosti opakovaně rozhodoval
o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren prot i rozhodnutím správních soudů
o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížností na postup plátce daně
podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení sprá vním domáhali zejména
zohlednění likvidačního efektu zavedení solárního odvodu, a to např. v rozsudcích ze dne
17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 - 52, ze dne 16. 1. 2014, č. j. 7 Afs 108/2013 - 36, ze dne
18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 3/2014 - 39, či ze dne ze dne 14. 5. 2014, č. j. 10 Afs 18/2014 – 48 atd.
Poněvadž v nynějším řízení o kasační stížnosti se jedná o meritorně obdobnou věc, kasační soud
se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto
rozhodnutí rovněž přiměřeně odkazuje.
Stěžovatel se předně domnívá, že krajský soud se žalobou fakticky po věcné a právní
stránce nezabýval. Dospěl-li by Nejvyšší správní soud k uvedenému závěru, bylo by nutné
považovat rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný. Tuto námitku je navíc na místě
posoudit jako první, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé
být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71; všechna zde citovaná
rozhodnutí NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze pak obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjis tit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78).
Nejvyšší správní soud, i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům,
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně vypořádat
se všemi žalobními námitkami, ledaže by t o bylo vzhledem k výsledku řízení nadbytečné (v tomto
směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
č. 1566/2008 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozsudku krajského soudu nesdílí závěr
stěžovatele, že se tento soud nezabýval žalobou po věcné a právní stránce. Předně nutno uvést,
že stěžovatel tuto svou námitku ponechal v obecné rovině a nijak blíže neupřesnil,
kterými konkrétními žalobními body se neměl krajský soud zabývat. Stěžovatel se však,
s ohledem na znění větší části žaloby, pravděpodobně domnívá, že se krajský soud nevypořádal
s jeho námitkami týkajícími se ústavnosti odvodu, resp. jeho ekonomickými dopady vůči jeho
osobě. S tím Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Krajský soud právě odkazy na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu objasnil skutečnost,
že uvedené námitky jsou v tomto řízení irelevantní, neboť rozšířený senát dospěl k závěru,
že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem,
který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu.
Je tak evidentní, což ostatně konstatoval také krajský soud, ž e předmětné námitky nemohly
být zohledněny ani v řízení před daňovými orgány, ani v následném soudním řízení. Proto krajský
soud nepochybil, když se těmito námitkami v ěcně nezabýval.
Nejvyšší správní soud tak k uvedené námitce uvádí, že z odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, jaký závěr krajský soud učinil a jaké skutečnosti a úvahy jej k němu vedly .
Odůvodnění:
je zcela srozumitelné a obsahuje vypořádání všech vznesených žalobních námitek.
Je tak možné konstatovat, že námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku je nedůvodná.
Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel poukazuje toliko na rozpor usnesení rozšířeného
senátu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z nějž plyne, že individuální dopady
solární daně musí soudy přezkoumat a musí učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv
to pro ně bude složité. Usnesení rozšířeného senátu však vylučuje soudy z přezkumu práv
poplatníků, neboť řízení o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu. Uvedené usnesení
rozšířeného senátu tak odejmulo poplatníkům právo na soudní přezkum jejich práv a vyvázalo
obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení.
Aplikační praxe již řešila otázku, prostřednictvím jakých procesních cest lze dostát
vyslovenému požadavku pro nalezení spravedlivého řešení v individuálních případech.
Již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce
daně (§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v předmětném usnesení ze dne 17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS,
uvedl: „Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro ‚řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem‘, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným n ezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vz ápětí rozšířený senát
dodal, že „s ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stíž nosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti tedy není
za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správc i daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu. “ (body 40 - 41).
Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona, ale dopadajícího rdousícím efektem na jednotlivce,
za stávající právní úpravy institut prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti
na §259 daňového řádu.
Závěry rozšířeného senátu byly následně potvrzeny i Ústavním soudem, nejdříve formou
usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatně nost (např. usnesení ze dne
13. května 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14) a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních norem
a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva i nálezem (ze dne 13. ledna 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14).
Posledně jmenovaným nálezem druhý senát Ústavního soudu konstatoval, že zhodnocení
rdousícího efektu odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně.
Obecné soudy totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním
výkladem nahrazovat činnost zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu
tak, že by mu přisoudily úplně odlišný smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou.
Není možné, aby soudní moc přiznávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze
zákonem samotným. Takovou, contra legem jdoucí, interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem
na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu
v některých specifických případech. Apel Ústavního soudu na hledání spravedlivého řešení
učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze chápat „ jako výzvu soudní moci k ‚ohýbání‘ a nepřiměřené
interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako výzv u dotčeným státním subjektům k přijetí
takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně
daných případech skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad“ (nález
sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32). Krajský soud tak v nyní projednávaném řízení posoudil věc zcela
správně, když uvedl, že individuálních likvidačních účinků odvodu se nelze dovolávat v řízení
o stížnosti na postup plátce daně a žalobu zamítl.
S ohledem na uvedené nelze považovat usnesení rozšířeného senátu za rozporné
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl Ús 17/11, neboť ani tento nález nedává správním soudům
pravomoc založit plátci daně v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu nové povinnosti,
tudíž fakticky změnit existující právní úpravu.
Nejvyšší správní soud tak znovu zdůrazňuje, že prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona o podpoře výroby elektřiny, je podle usnesení
rozšířeného senátu řízení o prominutí daně. Jeho úprava je obsažena předně v §259 daňového
řádu, který předpokládá, že nárok na prominutí daně či jejího příslušenství jakož i pravomoc
k tomuto prominutí založí některému z orgánů veřejné moci buďto jednotlivé zákony nebo
přímo daňový řád. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů však neupravuje ani institut
prominutí solárního odvodu, včetně případných hmotně-právních podmínek, ani pravomoc
správců daně k jeho promíjení. Předpokladem takového řešení by tedy muselo být naplnění
pokynu Ústavního soudu zákonodárci, aby vytvořil vhodný mechanismus, tj. aby zákonem
stanovil orgánu veřejné moci (ať již kterémukoliv stupni správce daně) pravomoc zcela nebo
částečně prominout předmětnou daň.
Při nečinnosti zákonodárce však přichází v úvahu také aplikace §260 daňového řádu,
který zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru financí, pokud jde o daně,
které spravují ministrem řízené správní orgány, a to buď z důvodu nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů, nebo při mimořádných, zejména živelných událostech. Zavedení
solárního odvodu jistě nelze považovat za mimořádnou událost rovnající se např. živelné
pohromě ve smyslu §260 odst. 1 písm. b) daňového řádu; jeho paušální uplatnění však může
při konkrétních skutkových okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti, které má na mysli
odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje také na své rozhodnutí ze dne
17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52. Ve zmíněné věci si soud vyžádal stanovisko Ministerstva
financí, ze kterého vyplynulo, že ministr financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí
o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky
solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo
nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí
intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně
možného „rdousícího efektu“ solárního odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
Podle názoru Ministerstva financí lze „rdousícímu efektu“ solárního odvodu za současné
právní úpravy účinně předcházet postupem podle §156 a 157 daňového řádu, tedy posečkáním
úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká povinnost jejich
úhrady. Ve výjimečných případech, kdy má odvod na poplatníka - výrobce elektřiny
ze slunečního záření - likvidační účinky, lze podle Ministerstva financí důvodně předpokládat,
že jeho ekonomická situace bude celkově špatná a tento poplatník bude mít popř. nedoplatky
i na jiných daních. Pro uplatnění institutu posečkání je přitom rozhodující posouzení ko mplexní
situace daňového subjektu. Pokud tedy bude v konkrétním individuálním případě shledán
„rdousící efekt“ odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout poplatníkovi úlevu
např. formou posečkání úhrady daně z příjmů či daně z přidané hodnoty. Ve smyslu ustanovení
§157 odst. 7 daňového řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené
ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku
z posečkání.
Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové
subjekty zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014
(viz http://www.f inancnispr ava.cz/cs/dane- a-p ojistn e/n ovin ky/2014/resenim ozn ych individualnich- likvidacn i- 5347).
Podle Ministerstva financí představuje uvedený postup mechanismus požadovaný Ústavním
soudem pro možnost individuálního řešení případných likvidačních účinků odvodu z elektřiny
ze slunečního záření.
Lze tedy shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může požádat
o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí je ho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou jiné daně; v podrobnostech
viz též rozsudek ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Afs 43/2015 – 41.
Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/ 2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
Pokud by ani toto nepostačovalo a pokud by stěžovatel vskutku osvědčil, že využil
instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem
jím placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto inst rumenty použitelné,
a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačilo k zachování jeho
životaschopnosti, nastaly by podmínky pro postup ministra financí podle §260 daňového řádu.
Výše uvedené skutečnosti by totiž byly signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou
ve stěžovatelově případě takové, že nezbývá, než aby minstr fin ancí vydal „rozhodnutí“
podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který by dopadal svými
podmínkami uplatnění i na situaci stěžovatele a umožnil by ji řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování jeho ekonomické životaschopnosti.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že k tomu, aby právní prostředky ochrany před
„rdousícím“ efektem byly účinné, je třeba, aby daňová správa průběžně vyhodnocovala jejich
působení v konkrétních případech. Musí tedy mít přehled, v jakých případech provozovatelé
solárních elektráren žádali o posečkání, z jakých důvodů a na základě jakých tvrzení a dokladů
své ekonomické situace, a zda a v jakém rozsahu jim bylo, případně nebylo vyhověno.
Dále je třeba, aby vyhodnocovala, zda posečkání plní svůj účel a zda – za předpokladu jinak
zodpovědného hospodaření provozovatele solární elektrárny – je s to hrozbu „rdousícího“ efektu
účinně odvracet. Pokud by zjistila, že tomu tak není, je třeba, aby ministr financí bez zbytečného
prodlení reagoval postupem podle §260 daňového řádu. I k tomu může být správními soudy
donucen (viz bod 36 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 – 52).
Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ničím nekonkretizovaný odkaz stěžovatele
na žalobu v závěru podané kasační stížnosti neposoudil jako samostatně uplatněný kasační bod,
jak jej vymezuje ustanovení §103 odst. 1 soudního řádu správního. V kasační stížnosti je totiž
nutné výslovně uvést důvody, pro které je rozhodnutí soudu n apadáno; nestačí pouhý odkaz
na žalobní tvrzení. Stížnostní bod musí zpravidla zahrnovat jak s kutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Žaloba podle §4 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je prostředkem obrany proti správnímu rozhodnutí, kdežto kasační stížnost je prostředkem
obrany proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě (§102 s. ř. s); jejich předmět je tedy jiný.
Proto je třeba v kasační stížnosti konkretizovat v čem, podle názo ru stěžovatele, pochybil soud
v řízení o žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, nebo ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Afs 94/2006 -99). Nejvyšší správní soud
se proto zabýval pouze kasačními námitkami v kasační stížnosti vymezenými, a nikoliv odkazem
na námitky žalobní.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasač ní stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu