ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.83.2015:39
sp. zn. 2 Afs 83/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: ILV-energy s. r. o.,
se sídlem Příchovice 275, Příchovice, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem
Perlová 7, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2013, č. j. 28434/13/5000-14203-706599,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2015,
č. j. 30 Af 4/2014 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „napadený rozsudek“ a „krajský soud“),
jímž byla zamítnuta její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím
Specializovaného finančního úřadu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 115402/13/4000-17104-050259,
ze dne 11. 7. 2013, č. j. 303179/13/4000-17104-501644, ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 303159/13/4000-17104-501644 a ze dne 11. 7. 2013, č. j. 303191/13/4000-17104-501644.
Těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o stížnostech žalobkyně na postup plátce daně,
a to společnosti ČEZ Prodej s. r. o. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny
ze slunečního záření (dále také „solární odvod“) podle §14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb.,
o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), a to za období leden, únor, březen a duben
roku 2013.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že ústavností právní úpravy
odvodu z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též jen „nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11“),
přičemž neshledal zavedení solárního odvodu samo o sobě protiústavním s výhradou
toho, že ve výjimečných a odůvodněných případech je nutno připustit rdousící efekt solárního
odvodu na konkrétního výrobce. Pokud jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace,
v nichž by uvalený solární odvod měl rdousící efekt na výrobce energie ze slunečního záření,
poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 (dále též jen „usnesení rozšířeného senátu“). S ohledem na jeho závěry
nelze individuální dopady solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně
podle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu
krajský soud rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k posouzení finanční situace žalobkyně.
Krajský soud se vyjádřil také k námitkám týkajícím se rozporu s právem EU a uvedl, že směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů nemá ve vztahu k solárním odvodům přímý účinek. Závěrem poznamenal, že Ústavní
soud nálezem ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II ÚS 2216/14, potvrdil, že rdousící efekt nemůže
být zkoumán v řízení o stížnosti na postup plátce podle §237 daňového řádu.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti explicitně netvrdí žádný z důvodů
podle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), z jejího obsahu je však zřejmé, že uplatňuje kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka si je vědoma usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
z něhož zejména vycházel krajský soud, má však za to, že uvedené rozhodnutí je v přímém
rozporu s plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Z tohoto nálezu
je patrné že individuální zásahy solárního odvodu musí soudy přezkoumat a musí učinit vše
pro spravedlivé řešení, jakkoliv to pro ně bude složité. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
že je třeba postupovat podle §260 v návaznosti na §259 daňového řádu, však vylučuje soudy
z přezkumu práv poplatníků, neboť řízení o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu.
Jedná se o nenárokovou žádost. Uvedené usnesení rozšířeného senátu tak odejmulo poplatníkům
právo na soudní přezkum jejich práv a vyvázalo obecné soudy z povinnosti udělat vše
pro spravedlivé řešení, jak to plyne z uvedeného plenárního nálezu Ústavního soudu. Krajský
soud se tak odkazem na usnesení rozšířeného senátu žalobou fakticky po věcné a právní stránce
nezabýval. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na právním názoru obsaženém v napadeném
rozhodnutí a domnívá se, že usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu není
v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Krajský soud právní názor
Nejvyššího správního soudu respektoval, a proto o kasační stížnosti stěžovatelky bude dle názoru
žalovaného rozhodnuto v intencích usnesení rozšířeného senátu. Napadený rozsudek
není nepřezkoumatelný, neboť obsahuje ucelenou argumentaci ústící v logický právní závěr.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věta první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že již v minulosti opakovaně rozhodoval
o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (i ve věcech stěžovatelky) proti
rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech
stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení
správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu zavedení solárního odvodu,
a to např. v rozsudcích ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 - 52, ze dne 16. 1. 2014,
č. j. 7 Afs 108/2013 - 36, ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 3/2014 - 39, ze dne ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 10 Afs 18/2014 – 48, ze dne 11. 9. 2015, č. j. 4 Afs 177/2015 - 22, a ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 2 Afs 131/2015 – 30 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz). Jelikož se v nyní posuzované věci jedná o meritorně obdobnou
věc, kasační soud se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených
a na odůvodnění těchto rozhodnutí rovněž přiměřeně odkazuje. Nejvyšší správní soud nicméně
konstatuje, že si je vědom toho, že vyjmenovaná rozhodnutí vycházela z právní úpravy solárního
odvodu podle dnes již neúčinného zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře výroby
elektřiny“), a nikoliv dle zákona o podporovaných zdrojích energie. Veškerá uváděná judikatura
je nicméně aplikovatelná také na úpravu dle posledně uvedeného zákona, neboť ta byla založena
na totožných východiscích. Ke stejnému závěru ostatně Nejvyšší správní soud dospěl již ve svém
rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 149/2015 – 39, na nějž taktéž odkazuje.
Stěžovatelka se předně domnívá, že krajský soud se žalobou fakticky po věcné a právní
stránce nezabýval. Dospěl-li by Nejvyšší správní soud k uvedenému závěru, bylo by nutné
považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Tuto námitku je navíc na místě posoudit
jako první, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze pak obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 78).
Nejvyšší správní soud, i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům,
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně vypořádat
se všemi žalobními námitkami, ledaže by to bylo vzhledem k výsledku řízení
nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku nesdílí závěr stěžovatelky,
že se krajský soud nezabýval žalobou po věcné a právní stránce. Předně nutno uvést,
že stěžovatelka tuto svou námitku ponechala v obecné rovině a nijak blíže neupřesnila,
kterými konkrétními žalobními body se neměl krajský soud zabývat. Stěžovatelka se však,
s ohledem na znění větší části žaloby, pravděpodobně domnívá, že se krajský soud nevypořádal
s jejími námitkami týkajícími se ústavnosti solárního odvodu, resp. jeho ekonomickými dopady
vůči její osobě. S tím Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Krajský soud právě odkazy
na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu objasnil skutečnost,
že uvedené námitky jsou v tomto řízení irelevantní, neboť rozšířený senát dospěl k závěru,
že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem,
který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu.
Je tak evidentní, což ostatně konstatoval také krajský soud, že předmětné námitky nemohly
být zohledněny ani v řízení před daňovými orgány, ani v následném soudním řízení. Proto krajský
soud nepochybil, když se těmito námitkami věcně nezabýval.
Nejvyšší správní soud tak k uvedené námitce uvádí, že z odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, jaký závěr krajský soud učinil a jaké skutečnosti a úvahy jej k němu vedly.
Odůvodnění:
je zcela srozumitelné a obsahuje vypořádání všech zásadních žalobních námitek.
Je tak možné konstatovat, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je nedůvodná.
Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje toliko na rozpor usnesení rozšířeného
senátu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z nějž plyne, že individuální dopady
solárního odvodu musí soudy přezkoumat a musí učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv
to pro ně bude složité. Usnesení rozšířeného senátu však vylučuje soudy z přezkumu práv
poplatníků, neboť řízení o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu. Uvedené usnesení
rozšířeného senátu tak odejmulo poplatníkům právo na soudní přezkum jejich práv a vyvázalo
obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení.
Aplikační praxe již řešila otázku, prostřednictvím jakých procesních cest lze dostát
vyslovenému požadavku pro nalezení spravedlivého řešení v individuálních případech.
Již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce
daně (§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v předmětném usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS,
uvedl: „Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí rozšířený senát
dodal, že „[s] ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti
tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.“
(body 40 - 41).
Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků solárního odvodu vyměřeného podle zákona, ale dopadajícího rdousícím efektem
na jednotlivce, za stávající právní úpravy institut prominutí daně dle §260 daňového řádu
v návaznosti na §259 daňového řádu.
Závěry rozšířeného senátu byly následně potvrzeny i Ústavním soudem, nejdříve formou
usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení ze dne
13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná z nalus.usoud.cz) a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních norem
a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva i nálezem (ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14).
Posledně jmenovaným nálezem, na nějž odkazoval i krajský soud v napadeném rozsudku,
druhý senát Ústavního soudu konstatoval, že zhodnocení rdousícího efektu solárního odvodu
se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Obecné soudy totiž nemohou
s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním výkladem nahrazovat činnost zákonodárce
a revidovat ustanovení §237 daňového řádu tak, že by mu přisoudily úplně odlišný smysl zcela
v rozporu se zněním zákona a s doktrínou. Není možné, aby soudní moc přiznávala plátci daně
oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným. Takovou, contra legem jdoucí,
interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně
vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Apel Ústavního
soudu na hledání spravedlivého řešení učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze chápat
„jako výzvu soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu,
nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci
(respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně daných případech skutečnost, že solární odvod
má na poplatníka likvidační dopad“ (nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32). Krajský soud tak v nyní
projednávaném řízení posoudil věc zcela správně, když uvedl, že individuálních likvidačních
účinků solárního odvodu se nelze dovolávat v řízení o stížnosti na postup plátce daně a žalobu
zamítl.
S ohledem na uvedené nelze považovat usnesení rozšířeného senátu za rozporné
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 17/11, neboť ani tento nález nedává správním soudům
pravomoc založit plátci daně v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu nové povinnosti,
tudíž fakticky změnit existující právní úpravu.
Nejvyšší správní soud tak znovu zdůrazňuje, že prostředkem k zohlednění individuálních
účinků solárního odvodu vyměřeného podle zákona o podpoře výroby elektřiny, resp. podle
zákona o podporovaných zdrojích energie, je podle usnesení rozšířeného senátu řízení
o prominutí daně. Jeho úprava je obsažena předně v §259 daňového řádu, který předpokládá,
že nárok na prominutí daně či jejího příslušenství jakož i pravomoc k tomuto prominutí založí
některému z orgánů veřejné moci buďto jednotlivé zákony nebo přímo daňový řád. Zákon
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ani zákon o podporovaných zdrojích energie však
neupravuje institut prominutí solárního odvodu, včetně případných hmotněprávních podmínek,
ani pravomoc správců daně k jeho promíjení. Předpokladem takového řešení by tedy muselo
být naplnění pokynu Ústavního soudu zákonodárci, aby vytvořil vhodný mechanismus,
tj. aby zákonem stanovil orgánu veřejné moci (ať již kterémukoliv stupni správce daně) pravomoc
zcela nebo částečně prominout předmětnou daň (solární odvod).
Při nečinnosti zákonodárce však přichází v úvahu také aplikace §260 daňového řádu,
který zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru financí, pokud jde o daně,
které spravují ministrem řízené správní orgány, a to buď z důvodu nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů, nebo při mimořádných, zejména živelných událostech. Zavedení
solárního odvodu jistě nelze považovat za mimořádnou událost rovnající se např. živelné
pohromě ve smyslu §260 odst. 1 písm. b) daňového řádu; jeho paušální uplatnění však může
při konkrétních skutkových okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti, které má na mysli
odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje také na své rozhodnutí ze dne
17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52. Ve zmíněné věci si soud vyžádal stanovisko Ministerstva
financí, ze kterého vyplynulo, že ministr financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí
o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky
solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo
nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí
intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně
možného rdousícího efektu solárního odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
Podle názoru Ministerstva financí lze rdousícímu efektu solárního odvodu za současné
právní úpravy účinně předcházet postupem podle §156 a 157 daňového řádu, tedy posečkáním
úhrady jiných daní (podtrženo Nejvyšším správním soudem), u kterých výrobci
elektřiny ze slunečního záření vzniká povinnost jejich úhrady. Ve výjimečných případech,
kdy má solární odvod na poplatníka - výrobce elektřiny ze slunečního záření - likvidační účinky,
lze podle Ministerstva financí důvodně předpokládat, že jeho ekonomická situace bude celkově
špatná a tento poplatník bude mít popř. nedoplatky i na jiných daních. Pro uplatnění institutu
posečkání je přitom rozhodující posouzení komplexní situace daňového subjektu. Pokud
tedy bude v konkrétním individuálním případě shledán rdousící efekt solárního odvodu,
nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout poplatníkovi úlevu např. formou posečkání
úhrady daně z příjmů či daně z přidané hodnoty. Ve smyslu ustanovení §157 odst. 7 daňového
řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené ekonomickými nebo sociálními
poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku z posečkání.
Lze tedy shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) odvodu z elektřiny
ze slunečního záření, může požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí
jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou
jiné daně; v podrobnostech viz též rozsudek ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Afs 43/2015 – 41.
Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
Pokud by ani toto nepostačovalo a pokud by stěžovatelka vskutku osvědčila, že využila
instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu
ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné,
a ačkoli jí jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačilo k zachování její životaschopnosti,
nastaly by podmínky pro postup ministra financí podle §260 daňového řádu. Výše uvedené
skutečnosti by totiž byly signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou ve stěžovatelčině
případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1
písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který by dopadal svými podmínkami uplatnění
i na situaci stěžovatelky a umožnil by ji řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování
její ekonomické životaschopnosti.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že k tomu, aby právní prostředky ochrany
před rdousícím efektem byly účinné, je třeba, aby daňová správa průběžně vyhodnocovala
jejich působení v konkrétních případech. Musí tedy mít přehled, v jakých případech
provozovatelé solárních elektráren žádali o posečkání, z jakých důvodů a na základě jakých
tvrzení a dokladů své ekonomické situace, a zda a v jakém rozsahu jim bylo, případně nebylo
vyhověno. Dále je třeba, aby vyhodnocovala, zda posečkání plní svůj účel a zda – za předpokladu
jinak zodpovědného hospodaření provozovatele solární elektrárny – je s to hrozbu rdousícího
efektu účinně odvracet. Pokud by zjistila, že tomu tak není, je třeba, aby ministr financí
bez zbytečného prodlení reagoval postupem podle §260 daňového řádu. I k tomu může
být správními soudy donucen (viz bod 36 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52).
Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ničím nekonkretizovaný odkaz
stěžovatelky na žalobu v závěru podané kasační stížnosti neposoudil jako samostatně uplatněný
kasační bod, jak jej vymezuje ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti je totiž nutné
výslovně uvést důvody, pro které je rozhodnutí soudu napadáno; nestačí pouhý odkaz na žalobní
tvrzení. Stížnostní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Žaloba podle §4 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je prostředkem obrany proti správnímu rozhodnutí, kdežto kasační stížnost je prostředkem
obrany proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě (§102 s. ř. s); jejich předmět je tedy jiný.
Proto je třeba v kasační stížnosti konkretizovat v čem, podle názoru stěžovatele, pochybil soud
v řízení o žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, nebo ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Afs 94/2006 - 99). Nejvyšší správní soud
se proto zabýval pouze kasačními námitkami v kasační stížnosti vymezenými, a nikoliv odkazem
na námitky žalobní.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl napadený rozsudek zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu