ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.327.2014:29
sp. zn. 9 Afs 327/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
FVE Dubčany s.r.o., se sídlem U Habeše 800/11, Praha 5, zast. Mgr. Přemyslem Pechlátem,
advokátem se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2012, č. j. 7139/12-1200-506901, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
15. 12. 2014, č. j. 15 Af 346/2012 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
(dále jen „odvolací správní orgán“) jako nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tímto rozhodnutím
byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 20. 10. 2011, č. j. 169917/11/178913501506, ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 184126/11/178913501506 a č. j. 184125/11/178913501506, ze dne 14. 2. 2012,
č. j. 28848/12/178913501506, ze dne 4. 4. 2012, č. j. 88478/12/178913507710, ze dne 3. 4. 2012,
č.j. 88512/12/178913507710, a ze dne 17. 4. 2012, č. j. 106586/12/178913507710 (dále jen
„rozhodnutí o stížnostech na postup plátce daně“), kterými správní orgán I. stupně rozhodl
podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), o zamítnutí stížností stěžovatelky na postup plátce daně - společnosti
ČEZ Distribuce, a.s. při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §7a
a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění v době
rozhodné (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“), za období měsíců
červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad a prosinec roku 2011.
[2] Odvolací správní orgán (pozn. Nejvyššího správního soudu: Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství,
které tak v nynějším řízení vystupuje jako žalovaný) ve svém rozhodnutí dospěl k závěru,
že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, naopak nepřisvědčil
námitce o porušení zákazu retroaktivity. V případě odvodu dle zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů se totiž nejedná o zpětné srážení nebo vybrání a odvedení. Dodal,
že o ústavnosti právní úpravy má pravomoc rozhodovat pouze Ústavní soud, a odkázal na jeho
nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále jen „nález Pl. ÚS 17/11“).
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že otázkou souladu
úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření s ústavním pořádkem se podrobně zabýval
Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11, na který krajský soud v plném rozsahu odkázal a stručně
z něj citoval. Dále vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, ze kterého plyne, že stížnost na postup plátce daně dle
§237 daňového řádu není za stávající právní úpravy nástrojem, který by správci daně umožnil
posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétném skutkovým okolnostem a v odůvodněných
případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu. V této fázi řízení nemá správce daně zákonnou
možnost provést správní úvahu, na jejímž základě by mohl v konkrétním případě modifikovat
výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Zdůraznil, že nejpřiléhavějším prostředkem
k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu je institut prominutí daně podle §259
daňového řádu s tím, že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů institut prominutí daně
neupravuje, a proto lze výzvu Ústavního soudu k nalezení spravedlivého řešení považovat spíše
za výzvu určenou zákonodárci než soudům.
[4] Tvrzení a důkazy o protiústavnosti odvodu a jeho likvidačním dopadu na stěžovatelku
nemohly být v řízeních o stížnosti proti postupu plátce podle §237 daňového řádu jakkoliv
zohledněny a nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Proto soud
nevyhověl žádnému z důkazních návrhů, neboť se měly vztahovat k její finanční situaci,
jejíž zjišťování by bylo v tomto řízení nadbytečné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které uplatňuje
námitky, jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nesprávné
posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
[6] Povrchnost, jakou se soud zabýval její žalobou, dle ní plyne z krátké časové dotace v délce
deseti minut, kterou si na projednání žaloby vyčlenil, a z rychlosti, s níž vypracoval a vypravil
písemné vyhotovení rozsudku. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného
senátu vydané ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 jsou ve vzájemném rozporu. Stěžovatelka setrvává
na názoru, že právní úprava, která stanovila počínaje 1. 1. 2011 podmínky tzv. solárního odvodu,
je úpravou protiústavní, a to pro nepřípustnou retroaktivitu a pro likvidační účinky. Vzhledem
k nejisté návratnosti její investice a likvidačnímu účinku (rdousícímu efektu), který na její majetek
současná úprava má a mít bude, mělo být v rámci soudního přezkumu posouzeno,
jakým způsobem bylo do její majetkové podstaty zasáhnuto. Soud byl povinen zohlednit
její tvrzení a provést navržené důkazy. Dále nesouhlasí s argumentací, že za stávající právní
úpravy je nejpřiléhavější k zohlednění individuálních účinků odvodu institut prominutí daně.
Pokud není nikde upraven, a žádný z orgánů veřejné moci proto individuální účinky nemůže
zohlednit, nesmí soud v dané věci odmítnout jednat a rozhodnout. V takovém případě
by neudělal vše pro spravedlivé řešení konkrétního případu, jak nabádá Ústavní soud.
[7] Právní úprava, která stanovila podmínky odvodu za elektřinu ze slunečního záření,
je nepřípustně retroaktivní, rozporná se základními zásadami českého daňového práva a ústavním
pořádkem a evropskými normami. V podrobnostech stěžovatelka odkazuje na svoji žalobu
a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, a dovozuje, že došlo
k zásahu do jejího práva pokojně užívat majetek. Společenská naléhavost zavedení posuzované
právní úpravy není proporcionálně tolik zásadní, aby jí bylo možno odůvodnit zásah
do základních lidských práv a svobod.
[8] Je přesvědčena, že mohla legitimně očekávat, že nedojde ke změně samotné podstaty
nároku na podporu výroby elektrické energie ze slunečního záření poté, co podmínky pro jeho
vznik splnila. Tomuto očekávání náleží ochrana dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 11odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských
práv a svobod. Zásah zákonodárce a následný postup orgánů státní správy přirovnává k zásahu
ve věci omezení státní podpory a podotýká, že není možné jednu skupinu znevýhodnit
retroaktivně působící daňovou zátěží s poukazem na veřejný zájem na stabilizaci veřejných
rozpočtů či cen energií.
[9] Protože stěžovatelka nemá jinou účinnou možnost, jak zamezit likvidačnímu dopadu,
rozhodnutí je v rozporu i s právem evropským. Zásada legitimního očekávání a právní jistoty
je potvrzenou součástí primárního práva Evropské unie. Zavedení odvodu je diskriminačním
opatřením, které je v rozporu i se zásadou svobodného pohybu kapitálu, a je v rozporu
se směrnicemi, které měly být do českého právního řádu implementovány (směrnice
č. 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu
s elektřinou, pozdější směrnice č. 2009/28/ES, a směrnice č. 2005/89/ES, o opatřeních
pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury).
[10] Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný souhlasí s právním posouzením věci učiněným krajským soudem. Znovu
poukazuje na nález Pl. ÚS 17/11 a uvádí, že v něm byly zodpovězeny prakticky všechny
stěžovatelčiny námitky. Odkaz na judikaturu ve věci podpory stavebního spoření nepovažuje
za relevantní, a to vzhledem k existenci obsáhlé judikatury ve věci odvodu z elektřiny
ze slunečního záření. Navrhuje proto, aby Nejvyšší právní soud kasační stížnost zamítl, a zároveň
se domáhá přiznání nákladů řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[13] Nejprve se soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Jedná
se o natolik závažnou vadu, že se jí musí zabývat i z úřední povinnosti, tedy i tehdy,
pokud by ji stěžovatelka nenamítala (§109 odst. 4 s. ř. s.). Teprve pokud by rozsudek byl
přezkoumatelný, mohl by se soud zabývat námitkami směřujícími do právního posouzení věci
samé, neboť zákonnost rozhodnutí lze zpravidla hodnotit pouze v takovém případě.
[14] Stěžovatelka namítala, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Konkrétně jej spatřovala ve skutečnosti, že krajský soud se nezabýval jejími tvrzeními a důkazy,
kterými chtěla prokázat rdousící efekt solárního odvodu, tedy že jím bylo zasaženo do její
samotné majetkové podstaty. Nejvyšší správní soud však tvrzená pochybení neshledal.
[15] Krajský soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč důkazy směřující k prokázání
rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku nebyly provedeny. Svůj postup odůvodnil tím,
že předmětem řízení byl přezkum zákonnosti postupu plátce daně při odvodu z elektřiny
ze slunečního záření, nikoli posouzení tvrzeného rdousícího efektu aplikovaných zákonných
ustanovení na poplatníka (stěžovatelku). Jinými slovy neprovedl navržené důkazy proto,
že nemohly mít vliv na posouzení věci, současně tento postup vysvětlil, proto se s ním Nejvyšší
správní soud ztotožňuje. Tento názor zastává i Ústavní soud, který ustáleně judikuje,
že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné
důkazní podloženosti výroku, sice mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí,
to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení,
neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit (srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, týkající se skutkově i právně stejné věci).
[16] Poté přistoupil k námitce nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem
v přecházejícím řízení. V projednávané věci je rozhodnou právní otázkou posouzení možnosti
prokázat „rdousící efekt“ při solárním odvodu v rámci stížnosti na postup plátce daně
(§237 daňového řádu), respektive otázky, zda lze rdousící efekt prokazovat i v tomto řízení,
a nikoli pouze v řízení o prominutí daně. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud v minulosti
opakovaně zabýval, proto dále rekapituluje své judikatorní závěry. Předmětem jeho přezkumu
bylo ostatně vícero kasačních stížností stěžovatelky a jiných stěžovatelů se shodnou argumentací
(viz rozsudek ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 Afs 271/2014 – 31, či rozsudek ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 9 Afs 325/2014 - 28).
[17] V projednávané věci je relevantním ustanovením především §7a zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 402/2010 Sb., v němž se uvádí,
že předmětem odvodu za elektřinu ze slunečního záření je elektřina vyrobená ze slunečního
záření v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období
od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010. Ustanovení §7c novely pak stanoví, že základem odvodu
je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny
nebo zeleného bonusu poplatníkovi odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou
v odvodovém období.
[18] Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že úprava solárního
odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel při tom z odůvodnění
nálezu Pl. ÚS 17/11, jímž Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení části zákona
o podpoře výroby elektřiny obsahující úpravu solárního odvodu. Z citovaného nálezu plyne,
že tato zákonná ustanovení jsou ústavně konformní, a proto i nadále zavazují své adresáty,
jakož i soudy (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná
pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy), jejich obsahem je tedy vázán i Nejvyšší
správní soud a nepřísluší mu jakkoli je přehodnocovat.
[19] Na závěr zmíněného nálezu Ústavní soud nicméně dodal, že „při abstraktním přezkumu
ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace,
které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být
ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím
k míře podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.“
Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé
z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu
výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu
§6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné)
účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.“ Pro takové
specifické případy pak zavázal obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité“.
[20] Stěžovatelce lze tedy přisvědčit v tom, že na základě nálezu Pl. ÚS 17/11 vyvstala otázka,
jak vyložit uvedený příkaz Ústavního soudu, aby obecné soudy udělaly „vše pro spravedlivé řešení“,
tj. v jakém řízení má být hodnocena ústavnost aplikace solárního odvodu v konkrétních
případech. Nejvyšší správní soud v některých předchozích rozhodnutích uvedl, že existují
případy, kdy může mít uvalení solárního odvodu na konkrétního výrobce elektrické energie
rdousící efekt (srov. zejména rozsudky ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 5/2013 – 35; ze dne
28. 3. 2013, č. j. 1 Afs 7/2013 - 33; ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28; ze dne
30. 7. 2013, č. j. 2 Afs 53/2013 - 27; ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 Afs 104/2012 – 31
a č. j. 7 Afs 13/2013 – 25). Byť explicitně nevyslovil požadavek na vedení dokazování o možném
rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, případně v následném soudním řízení,
z jeho argumentace obsažené v uvedených rozhodnutích je patrný předpoklad, že by při řádném
uplatnění námitky likvidačního působení solárního odvodu na konkrétní subjekt takové
dokazování být vedeno mělo. První senát Nejvyššího správního soudu, který byl přesvědčen
o nemožnosti tohoto postupu, předložil spornou právní otázku k posouzení rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu. Pro další rozhodování zdejšího soudu je tedy určující právní názor
rozšířeného senátu, který o této otázce rozhodoval. Jelikož jeho rozhodnutí má za cíl sjednocovat
odlišnou judikaturu tohoto soudu, je zcela logické a pochopitelné, že zavazuje všechny senáty
v jejich další rozhodovací činnosti.
[21] Rozšířený senát v usnesení vydaném ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 dovodil, že institut
stížnosti na postup plátce daně skutečně není za stávající právní úpravy nástrojem,
který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.
Proto konstatoval, že stížnost dle ustanovení §237 daňového řádu představuje specifický
prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu
před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“,
který slouží zejména k tomu, aby postup plátce byl podroben kontrole státní moci a poplatník byl
před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Dle rozšířeného senátu by bylo absurdní klást na plátce povinnost, nota bene
bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu
na poplatníka.
[22] I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení
adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce
daně, §237 odst. 3 daňového řádu umožňuje správci daně přezkoumat pouze postup plátce,
tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře.
Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl
plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní
mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům. V této fázi nalézacího řízení tedy
nemá správce daně zákonnou možnost provádět správní úvahu, na jejímž základě by mohl
v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Podle rozšířeného senátu by tak bylo
z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické,
aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní.
[23] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s názorem stěžovatelky, že uvedené usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a nález Pl. ÚS 17/11 jsou v rozporu. Rozšířený
senát v citovaném usnesení nevyloučil možný likvidační účinek solárního odvodu, ale řešil otázku,
zda je správce daně v řízení o žádosti podle §237 daňového řádu oprávněn zkoumat dopady
solárního odvodu na konkrétního výrobce elektřiny. A dospěl k závěru, že podle citovaného
ustanovení je správce daně oprávněn přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda při srážce solárního
odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny, ale není oprávněn v řízení
o stížnosti na postup plátce daně posuzovat individuální situaci výrobce elektřiny. Závěr o tom,
že uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu, ostatně potvrzuje i nález Ústavního soudu ze dne
13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14.
[24] Stěžovatelka rovněž namítala, že institut prominutí daně není nástrojem,
který by umožňoval zohlednit individuální likvidační účinky solárního odvodu ve smyslu
uvedeného nálezu Ústavního soudu. Sám Ústavní soud však v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14,
uvedl, že není jeho úkolem, aby se vyslovoval k tomu, zda rdousícímu efektu lze v konkrétním
případě zamezit posečkáním (§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu)
a zdůraznil, že „je na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních)
případech tomuto ‚rdousícímu? efektu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře
konstatoval, že je připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů,
kteří by byly zasaženi ve svých právech a svobodách nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou
nečinnost Parlamentu České republiky lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního
státu, přičemž jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc,
nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí
nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne
28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl,
jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout
do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát
garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelovy poukazy na prozatím
referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo
stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu
zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem.“
[25] Stěžovatelčina námitka tedy není důvodná. Krajský soud postupoval správně,
neboť konstatoval, že posouzení individuální situace stěžovatele není možné v řízení o stížnosti
na postup správce daně. V řízení o žalobě nebyl oprávněn posuzovat, zda institut prominutí daně
umožňuje zohlednit rdousící efekt solárního odvodu, či nikoli. Jak uvedl Ústavní soud
v citovaném nálezu, je primárně na normotvůrci, aby přijal adekvátní opatření,
která by v extrémních a eventuálních případech zamezila rdousícímu efektu.
[26] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že orgány daňové správy
v reakci na rozhodnutí Ústavního soudu upozornily poplatníky na účinné ustanovení daňového
řádu, podle kterého může správce daně na žádost daňového subjektu nebo z moci úřední
v individuálních případech povolit posečkání úhrady daně, případně její rozložení na splátky,
pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky. Výrobci elektrické energie ze slunečního
záření, kterých se eventuálně mohl dotknout Ústavním soudem shledaný individuální rdousící
efekt solárního odvodu, mohou jeho dopad přinejmenším zmírnit, ne-li zcela vyloučit, využitím
standardních nástrojů daňového řádu, tedy postupu dle ustanovení §156 a 157 tohoto zákona.
Ministerstvo financí tento postup zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy
dne 18. 9. 2014 pod názvem „Řešení možných individuálních likvidačních účinků odvodu
z elektřiny ze slunečního záření“ (dostupný z: http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-
pojistne/novinky/2014/reseni-moznych-individualnich-likvidacni-5347).
[27] Lze tak uzavřít, že stěžovatelka se ochrany svých práv musí domáhat cestou jiných
možných právních prostředků v rovině platební, nikoli však prostřednictvím stížnosti na postup
plátce, jak učinila.
[28] V kasační stížnosti byl rovněž namítán rozpor rozsudku krajského soudu s evropským
právem (viz bod [9] tohoto rozsudku). Námitka je však ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. Podle uvedeného ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS, zdůraznil, že §104 odst. 4 s. ř. s.
nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale jeho
smyslem je zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po účastnících řízení
o žalobě lze spravedlivě žádat, aby v souladu s principem vigilantibus iura uplatnili veškeré
důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí v řízení před krajským soudem,
jestliže tak v té době učinit mohli. Pokud tak neučiní, nesou z hlediska možnosti uplatnění
argumentace v dalším řízení případné nepříznivé následky s tím spojené. Stěžovatelka námitku
rozporu s evropským právem v žalobě neuplatnila, přestože jí v tom nic nebránilo. Nejvyšší
správní soud se jí proto nezabýval.
[29] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že prostor, který krajský soud vyčlenil jednání
ve věci, ani datum vyhotovení a vypravení rozsudku nevypovídají o tom, jakým způsobem
se krajský soud věcí zabýval. Související tvrzení stěžovatelky však především nejsou pro věc
podstatná, neboť, jak plyne z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud se s napadeným rozsudkem
a odůvodněním krajského soudu ztotožnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s.
[31] O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
[32] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Z tohoto nálezu však vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat
účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20).
Judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že žalovanému, tj. správnímu úřadu,
by nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem
(srovnej rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS),
proto ve smyslu nálezu Ústavního soudu náhrada nemůže být žalovanému přiznána ani v případě,
kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu