ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.53.2018:27
sp. zn. 5 Azs 53/2018 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: J. N. S., zast. Organizací
pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2018, č. j. 19 A 3/2018 – 15,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“) ze dne
9. 5. 2017, č. j. KRPA-168506-11/ČJ-2017-000022, byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění.
Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žaloba proti
uvedenému rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017,
č. j. 4 A 55/2017 – 30, zamítnuta a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 8 Azs 148/2017 – 40, byla zamítnuta i následná kasační stížnost žalobce (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[2] Rozhodnutím OPKPE Praha ze dne 3. 8. 2017, č. j. KRPA-168506-34/ČJ-2017-000022,
byla podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužena doba zajištění za účelem správního
vyhoštění o dalších 90 dnů. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017, č. j. 4 A 89/2017 - 24, a rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 9 Azs 304/2017 – 59, byla zamítnuta i následná kasační
stížnost žalobce.
[3] Rozhodnutím OPKPE Praha ze dne 4. 11. 2017, č. j. KRPA-168506-45/ČJ-2017-000022,
byla podle §125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců prodloužena doba zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění o dalších 90 dnů. I žaloba proti tomuto rozhodnutí byla
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 1 A 129/2017 – 25, zamítnuta,
přičemž kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku městského soudu projednává Nejvyšší
správní soud pod sp. zn. 4 Azs 255/2017.
[4] Dne 21. 11. 2017 žalobce podal žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců
podle §129a zákona o pobytu cizinců, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 11. 2017,
č. j. CPR-31253-5/ČJ-2017-930310-T221, nevyhověl, aniž by ji věcně projednal, neboť dospěl
k závěru, že žalobce žádost podal v době, kdy k tomu dle §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců
nebyl ještě oprávněn, a rozhodl, že se žalobce nepropouští.
[5] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, který
ji rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 17A 159/2017 – 21, zamítl. Řízení o kasační stížnosti
žalobce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni projednává Nejvyšší správní soud
pod sp. zn. 8 Azs 26/2018.
[6] Dne 3. 1. 2018 žalobce podal opětovnou žádost o propuštění ze zajištění podle §129a
zákona o pobytu cizinců, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2018, č. j. CPR-1176-3/ČJ-
2018-930310-T221, rovněž nevyhověl, aniž by ji věcně projednal, neboť dospěl k závěru,
že žalobce žádost podal v době, kdy k tomu dle §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebyl
ještě oprávněn, a žalovaný rozhodl, že se žalobce nepropouští.
[7] Posledně zmíněné rozhodnutí napadl žalobce žalobou podanou u Krajského soudu
v Ostravě, který rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 19 A 3/2018 – 15, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dle odůvodnění rozsudku krajský soud dospěl
s ohledem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a §126 písm. a)
zákona o pobytu cizinců k závěru, že přestože žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění
cizinců podal žalobce dříve, než po uplynutí lhůty podle §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
neboť tak učinil před uplynutím 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2017, č. j. CPR-31253-5/ČJ-2017-930310-T221,
kterou projednával Krajský soud v Plzni pod sp. zn. 17 A 159/2017, měl žalovaný žádost žalobce
o propuštění ze zařízení věcně projednat, aby bylo respektováno právo žalobce na účinný
a pravidelný soudní přezkum jeho zajištění, tedy ve lhůtě, jež umožňuje účinný soudní přezkum
zákonnosti zajištění v jeho průběhu. Jestliže totiž žalobce v nyní projednávané věci podal žádost
dne 3. 8. 2017 (správně má být 3. 1. 2018 – pozn. NSS) a o jeho předchozí žádosti o propuštění
ze zařízení podané dne 21. 11. 2017 žalovaný rozhodl dne 30. 11. 2017 tak, že jí nevyhověl, aniž
by ji věcně posoudil, porušil tímto postupem právo žalobce na pravidelný soudní přezkum
zákonnosti zajištění ohledně otázky trvání důvodů jeho zajištění.
[8] Žalovaný (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě
kasační stížnost, v níž namítal, že soud není oprávněn rozšiřovat přípustnost podání žádosti
o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců nad rámec zákona za situace, kdy §129a zákona
o pobytu cizinců jasně stanoví podmínky, za kterých lze takovou žádost podat. Na tom dle
stěžovatele nemůže nic změnit ani to, že ani předchozí žádost žalobce nebyla věcně posouzena.
Žalobci dle stěžovatele nebylo totiž upřeno právo na řádný soudní přezkum prostřednictvím
žalob proti rozhodnutí o zajištění nebo rozhodnutí o prodloužení zajištění. Stěžovatel má za to,
že není vinou správního orgánu, že soudy rozhodovaly v takových lhůtách, že žalobce nemohl
podat žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle §129a zákona o pobytu cizinců.
[9] Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek krajského soudu za nesrozumitelný, neboť
odkaz na §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je v dané věci irelevantní, jelikož povinnost
zkoumat důvody zajištění po celou dobu jeho trvání se vztahuje na jiný správní orgán, než který
vede řízení o žádosti dle §129a citovaného zákona, a nelze proto tyto dva instituty směšovat.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dne 14. 2. 2018 došlo k jeho
propuštění ze zajištění, aniž by mu byly sděleny jakékoliv informace o důvodech propuštění nad
rámec odkazu na §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že žalobce
nyní pobývá na území ČR toliko na základě výjezdního příkazu s platností jednoho měsíce, nemá
žádné prostředky, nemůže pracovat a je odkázán na charitativní pomoc, požádal Nejvyšší správní
soud, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
[12] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že dle hlášení o propuštění cizinců
ze Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty ze dne 14. 2. 2018, č. j. CPR-13461-97/ČJ-2017-
932000, byl žalobce dne 14. 2. 2018 ve 14.30 hod. propuštěn na území ČR, neboť dle §127
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pominuly důvody zajištění.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, tedy ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí
krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a jedná za něj pověřený zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). K věcnému posouzení kasační stížnosti nicméně soud
nepřistoupil, neboť zjistil, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti podle
§172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
[14] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. 8. 2017,
„[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění
cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně“.
[15] Nejvyšší správní soud se k užití tohoto ustanovení vyjádřil v usnesení ze dne 25. 9. 2017,
č. j. 3 Azs 243/2017 – 24, v němž předně konstatoval, že §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců,
v nyní účinném znění, lze aplikovat pouze v řízeních zahájených po nabytí účinnosti zákona
č. 222/2017 Sb., a dále dospěl k závěru, že přestože předmětné ustanovení představuje určité
omezení práva na přístup k soudu, za situace, kdy rozhodnutí o zajištění cizince již meritorně
přezkoumal krajský soud, nezasahuje do práv žalobce natolik intenzivním způsobem, aby bylo
možné dojít k závěru o jeho protiústavnosti.
[16] Oproti tomu desátý senát Nejvyššího správního soudu pro případ, kdy mělo být podle
obdobného ustanovení §46a odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v účinném znění (dále jen
„zákon o azylu“), zastaveno až řízení o kasační stížnosti ve věci zajištění žadatele o mezinárodní
ochranu, usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, řízení přerušil a obrátil
se na Soudní dvůr Evropské unie s následující předběžnou otázkou: „Brání výklad čl. 9 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47
Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu
správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění
propuštěn?“ Uvedené řízení o předběžné otázce je Soudním dvorem vedeno pod označením C-
704/17, D. H. proti Ministerstvu vnitra.
[17] Praxe jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu tedy není ve vztahu k této otázce
jednotná, neboť zatímco některé senáty dospívají k závěru, že za situace, kdy došlo
k meritornímu posouzení žaloby cizince na úrovni krajského soudu, je uplatnění §172 odst. 6
zákona o pobytu cizinců (či §46a odst. 9 zákona o azylu) v řízení o kasační stížnosti přípustné
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 3 Azs 319/2017 – 15,
ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 303/2017 – 36, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 Azs 416/2017 – 25,
či ze dne 13. 3. 2018, č. j. 9 Azs 426/2017 – 26), jiné senáty zdejšího soudu, včetně senátu pátého,
v takovýchto případech přerušují řízení, neboť považují za nezbytné vyčkat rozhodnutí
Soudního dvora o předběžné otázce položené Nejvyšším správním soudem ve věci vedené
pod sp. zn. 10 Azs 252/2017 (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2018,
č. j. 8 Azs 8/2018 – 20, ze dne 12. 3. 2018, č. j. 5 Azs 29/2018 – 20, či ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 19/2018 – 49, nebo přímo v řízení o kasační stížnosti žalobce ve věci předchozího
rozhodnutí stěžovatele o jeho nepropuštění ze zařízení viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 3. 2018, č. j. 8 Azs 26/2018 - 41).
[18] Na rozdíl od zmiňovaných případů je ovšem situace v nyní posuzované věci odlišná,
neboť nejenže řízení na úrovni krajského soudu již proběhlo, ale krajský soud na základě podané
žaloby napadené rozhodnutí žalovaného o nepropuštění žalobce ze zařízení zrušil pro nezákonné
posouzení předčasnosti žádosti o propuštění, takže kasační stížnost proti uvedenému rozsudku
krajského soudu v daném případě podal právě žalovaný.
[19] Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal, že by se zastavení řízení o kasační
stížnosti žalovaného mohlo jakkoli negativně dotknout práv původně zajištěného cizince,
a to zejména jeho práva na účinnou soudní ochranu, neboť ani v případě meritorního rozhodnutí
o kasační stížnosti žalovaného by výrok takového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
nemohl postavení žalobce jakkoli zlepšit, pouze, v případě vyhovění kasační stížnosti žalovaného,
jeho postavení zhoršit.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal v této věci ani důvod k přerušení řízení do rozhodnutí
Soudního dvora o předběžné otázce položené Nejvyšším správním soudem ve věci vedené
pod sp. zn. 10 Azs 252/2017, neboť ani případný závěr Soudního dvora o rozporu §46a odst. 9
zákona o azylu s čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (nová přijímací směrnice), z něhož by pak
bylo možné dovozovat obdobný rozpor §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců s čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová
směrnice), by nemohl vést dle ustálené judikatury Soudního dvora k přímé aplikaci čl. 15
návratové směrnice a tedy i k nepoužití §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců za situace,
kdy by takto přiznaný horizontální přímý účinek směrnice působil v neprospěch žalobce.
[21] Právo na účinnou soudní ochranu cizince, mající svůj odraz v čl. 15 návratové směrnice,
tak nemůže být překážkou aplikace §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců za situace, kdy účinná
soudní ochrana již byla žalobci poskytnuta pravomocným rozsudkem krajského soudu, který
vyhověl jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného o nepropuštění ze zařízení, a tedy řízení
o kasační stížnosti žalovaného by již nemohlo postavení žalobce zlepšit.
[22] Nejvyšší správní soud proto neshledal žádný důvod, proč by §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců neměl být v dané věci aplikován, obzvláště za situace, kdy citované ustanovení
výslovně dopadá i na rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení a zároveň nijak nerozlišuje, zda
kasační stížnost byla podána žalobcem či žalovaným správním orgánem.
[23] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti podle
§47 písm. c) s. ř. s. v návaznosti na §172 odst. 6 větu třetí zákona o pobytu cizinců zastavil.
[24] Vzhledem k tomu, že řízení o kasační stížnosti bylo bez meritorního posouzení
zastaveno, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti žalobce o ustanovení zástupce
z řad advokátů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Ans 6/2008 – 48, publ. pod č. 1741/2009 Sb. NSS). Pro úplnost zdejší soud dodává,
že uvedená žádost žalobce byla zjevně motivována nesprávným právním názorem, dle něhož
k zastupování účastníka v řízení před Nejvyšším správním soudem je oprávněn toliko advokát.
Požadavek povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti dle §105 odst. 2 s. ř. s.
se ovšem vztahuje toliko na stěžovatele bez příslušného právního vzdělání, a nikoli již na ostatní
účastníky řízení o kasační stížnosti. V případech, kdy je tedy kasační stížnost podána žalovaným,
není povinné zastoupení žalobce advokátem v řízení o kasační stížnosti vyžadováno.
[25] Jelikož bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno, nemá podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. žádný z účastníků řízení právo na náhradu jeho nákladů.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu