ECLI:CZ:US:2003:2.US.487.01
sp. zn. II. ÚS 487/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 487/01 ve věci ústavní stížnosti města Č. B. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 5. 2001 sp. zn. 10 Ca 59/2001, jímž byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů ohledně daně z převodu nemovitostí.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2001 č. j. 10 Ca 59/2001-33 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon")], se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2001 č. j. 10 Ca 59/2001-33, protože Krajský soud v Českých Budějovicích podle něj porušil čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze daně uložit toliko na základě zákona, a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zakotvující právo na soudní ochranu.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí, ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 10 Ca 59/2001) a ze správního spisu Finančního ředitelství v Českých Budějovicích vyplývá následující stav věci. Stěžovatel se domáhal správními žalobami podanými dne 28. 2. 2001 u Krajského soudu v Českých Budějovicích přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích vydaných dne 27. 12. 2000 pod čísly jednacími: 7251/140/2000; 7338/140/2000; 7339/140/2000; 7340/140/2000 a 7341/140/2000, jimiž bylo zamítnuto jeho odvolání proti pěti platebním výměrům Finančního úřadu v Českých Budějovicích. Jednalo se o rozhodnutí ze dne 2. 5. 2000 č. 1000001465, č. j. 107219/00/077960/2421, kterým mu byla vyměřena daň z převodu nemovitostí (dále jen "daň") ve výši 192 560 Kč, ze dne 4. 4. 2000 č. 1000001049, č. j. 76583/00/077960/1441, kterým mu byla vyměřena daň ve výši 253 480 Kč, ze dne 4. 4. 2000 č. 1000001048, č. j. 76433/00/077960/1441, kterým mu byla vyměřena daň ve výši 134 220 Kč, ze dne 4. 4. 2000 č. 1000001047, č. j. 75990/00/077960/1441, kterým mu byla vyměřena daň ve výši 350 570 Kč a ze dne 4. 4. 2000 č. 1000001045, č. j. 75568/00/077960/1441, kterým mu byla vyměřena daň ve výši 467 565 Kč (dále jen "žalobami napadená rozhodnutí"). Ve všech případech Finanční ředitelství v Českých Budějovicích jako odvolací orgán zamítlo odvolání stěžovatele se shodným odůvodněním, že Finanční úřad v Českých Budějovicích jako prvostupňový správce daně stěžovateli vyměřil daň v souladu s §44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, (dále jen "daňový řád") podle pomůcek tak, aby ocenění obytných domů převáděných do spoluvlastnictví bývalým nájemcům odpovídalo ceně zjištěné v den nabytí nemovitosti.
Podle krajského soudu, který řízení o žalobami napadených rozhodnutích spojil, stěžovatel ani k výzvě správce daně nedoložil opravu ceny zjištěné ve znaleckých posudcích, stanovené kombinací nákladového a výnosového způsobu, ač v den nabytí nemovitosti nebylo již v žádném oceňovaném bytovém domě pronajato nejméně 80 % podlahových ploch, a namítal, že daň lze uložit toliko na základě zákona, když v daném případě vzhledem k chybnému výkladu a aplikaci §10 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v tehdy účinném znění, (dále též "zákon o dani z převodu nemovitostí") byla uložena daň v rozsahu vyšším, než zákon připouští. Protože předmětem zdanění je převod nemovitosti [§9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí], a nikoli nabytí vlastnického práva k nemovitosti, musí být nemovitost oceňována dle znaků, které má nikoli jako nemovitost nabývaná či nabytá nabyvatelem, ale dle znaků, které má v době, kdy je ještě ve vlastnictví převodce. Základ daně tak měl být stanoven nikoli na základě ceny zjištěné nákladovým způsobem, ale oceněním na základě kombinace nákladového a výnosového způsobu. Podle názoru soudu však z právní úpravy jednoznačně vyplývá, že dnem nabytí nemovitostí je den, v němž návrh na vklad došel katastrálnímu úřadu. Přitom v tento den zanikly nájemní vztahy, a proto nebyla splněna podmínka stanovící, že v den nabytí bytových domů musí být alespoň 80 % podlahových ploch pronajato, a domy tak měly být oceněny nákladovým způsobem podle §3 vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), v tehdy účinném znění, (dále jen "prováděcí vyhláška"). [Vyhláška byla vydána na základě zmocnění obsaženého v §33 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), v tehdy účinném znění, (dále jen "zákon o oceňování majetku"); na tento zákon odkazuje zákon o dani z převodu nemovitostí v §10 písm. a)]. Soud přezkumné řízení uzavřel s tím, že nebyla-li v den nabytí předmětných domů splněna podmínka nájmu v předpisem stanoveném rozsahu, nemohla být pro výpočet ceny žádného z nich akceptována cena zjištěná znalcem metodou kombinace nákladového a výnosového způsobu. Proto správní žaloby zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti označil argumentaci a právní posouzení věci provedené krajským soudem za nesprávné a v konečném důsledku rozporné nejenom se zákonem o dani z převodu nemovitostí, ale i s Ústavou. Respektování čl. 11 odst. 5 Listiny vyžadovalo, aby soud vzal v úvahu a správně aplikoval platné zákonné předpisy a na ně navazující podzákonné předpisy. Ze zákona o dani z převodu nemovitostí plyne, že poplatníkem daně je výlučně převodce, a tento zákon připouští výlučně zdanění převodu nemovitostí, nikoli zdanění nabytí vlastnického práva k nemovitosti. Převáděná nemovitost má být oceněna s přihlédnutím k charakteristickým znakům, které má jako nemovitost převáděná, a nikoli jako nemovitost nabývaná či nabytá. Pro případ, že cena nemovitosti sjednaná dohodou je nižší než cena zjištěná, stanoví zákon [§10 písm a) zákona o dani z převodu nemovitostí], že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Podle stěžovatele je možno toto ustanovení v kontextu ostatních relevantních právních norem (§8 a 9 zákona o dani z převodu nemovitostí) vykládat a aplikovat pouze tak, že se jím určuje, že pro stanovení ceny má být použit předpis platný ke dni nabytí nemovitosti. Zákon o dani z převodu nemovitostí nepřipouští, aby stanovení úřední ceny podle zvláštního předpisu bylo závislé na tom, jaký právní charakter bude mít nemovitost po změně vlastníka. Zákonné meze zdanění jsou tak z hlediska stanovení základu daně dány hodnotou, kterou získal nebo mohl získat poplatník daně, tj. právním stavem věci prodávané, a nikoli již prodané. Jestliže správní orgány vyměřily daň ze základu zjištěného jiným postupem, byla podle stěžovatele daň vyměřena v rozporu se zákonem, a tedy i v rozporu s ústavním principem zakotveným v čl. 11 odst. 5 Listiny. Tím, že soud výše uvedené žaloby zamítl a nezrušil ústavně vadná rozhodnutí správců daně, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny a v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. K nápravě neústavního postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek tohoto soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém podání ze dne 14. 4. 2003 jako účastník řízení vyjádřil k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedy příslušného senátu (§30 odst. 4 a §42 odst. 4 zákona). Uvedl, že důvody pro vydání napadeného rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny v jeho odůvodnění, a protože námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s námitkami žalobními, odkazuje soud plně na odůvodnění napadeného rozsudku. Pro věc bylo rozhodné zjištění, že bytové domy byly prodány bez toho, že by u některých jednotek zůstaly v platnosti nájemní vztahy. Žádný výnos z nájmu proto "v den nabytí" nepřicházel v úvahu, a neexistoval proto žádný důvod zohledňovat, že příjem nabyvatelů z dosud regulovaného nájmu nebude takový, jaký by jim plynul z neregulovaného nájemného. Krajský soud vyjádřil své přesvědčení, že skutkový stav řádně zhodnotil a platnou právní úpravu vyložil a aplikoval ústavně konformním způsobem. Nedomnívá se proto, že daň byla stěžovateli vyměřena v rozporu se zákonem, a tím i v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. K namítanému porušení čl. 36 Listiny soud s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu poznamenal, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se účastníkovi garantoval úspěch v řízení. Proto krajský soud navrhl, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích se ve svém podání ze dne 15. 4. 2003 vyjádřilo k ústavní stížnosti prostřednictvím svého ředitele (§30 odst. 3 a §42 odst. 4 zákona). K námitkám stěžovatele uvedlo, že základem daně z převodu nemovitostí je podle §10 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná. V případě oceňování nemovitosti se postupuje podle zákona o oceňování majetku a podle jeho prováděcí vyhlášky. Předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem [9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí]. Základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den převodu nemovitosti. Tímto předpisem je zákon o oceňování majetku ve spojení se svou prováděcí vyhláškou. Je-li základem daně cena platná v den nabytí nemovitosti, je tímto dnem den, kdy vznikly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí [§132 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, (dále jen "občanský zákoník") ve spojení s §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy účinném znění]. Dnem ocenění je den, kdy došlo k právním účinkům vkladu vlastnického práva převáděných nemovitostí. Ve věci je dále rozhodné, že kupující se stali vlastníky nemovitostí, a tím došlo k zániku původního nájemního vztahu splynutím [§584 občanského zákoníku]. Proto bylo třeba cenu nemovitostí určit nákladovým způsobem, tak jak učinil správce daně. Informace pro ministra financí ze dne 26. 1. 1999, kterou argumentuje stěžovatel, není závaznou právní normou a tuto informaci jednoho odboru ministerstva nelze patrně považovat za relevantní, zvláště když se s ní jiné dva odbory téhož ministerstva neztotožnily. V závěru vyjádření Finanční ředitelství v Českých Budějovicích poukázalo na obdobné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (sp. zn. 30 Ca 59/2001) a na to, že i Ústavní soud v totožné věci návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný [ sp. zn. I. ÚS 488/01]. Proto bylo navrženo odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Podle §44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud měl za to, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od něj upuštěno.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 59/2001 učinil Ústavní soud následující zjištění. Stěžovatel doručil dne 28. 2. 2001 věcně a místně příslušnému soudu žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti celkem 16 blíže individualizovaných rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům ukládajícím mu zaplatit daň z převodu nemovitostí. V žalobě stěžovatel zdůvodnil, v čem spatřuje nezákonnost napadených rozhodnutí a odůvodnil ji tvrzením, že byl zkrácen na svých právech a že bylo zároveň porušeno ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny. Nesprávnost postupu žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně spatřoval v nesprávné aplikaci §10 zákona o dani z převodu nemovitostí, což mělo za následek, že mu byla uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitosti ve vyšším rozsahu než připouští zákon o dani z převodu nemovitostí. Zastával názor, že se mělo postupovat podle §21 odst. 1 prováděcí vyhlášky z toho důvodu, že podle uzavřených kupních smluv převáděné nemovitosti splňovaly v den nabytí vlastnického práva k nim nabyvatelem znaky předepsané zákonem o oceňování ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 prováděcí vyhlášky, to znamená, že bylo pronajato nejméně 80 % podlahových ploch místností v předmětné nemovitosti. Krajský soud žaloby zamítl, protože námitky neshledal důvodnými. Přitom poukázal na to, že základem daně z převodu nemovitostí je podle §10 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná. Tvrdil, že nemůže být pochybnosti o tom, k jakému okamžiku má být cena zjišťována, a odkazuje na výslovné ustanovení §21 prováděcí vyhlášky, neboť je-li podmínkou pro použití metody ocenění kombinací nákladového a výnosového způsobu pronajmutí 80 % podlahových ploch ke dni ocenění a cena musí být platná v den nabytí nemovitosti, neboli splnění této podmínky musí být prokázáno ke dni ocenění, pak v daném případě tato skutečnost naplněna není, neboť k tomuto okamžiku nabytí nemovitosti již nemovitost nesplňovala podmínku stanovenou v §21 prováděcí vyhlášky. Je tomu tak proto, že kupující se stali vlastníky a jejich původní nájemní vztah zanikl, byl nahrazen právem vlastnickým. Krajský soud považoval postup správce daně za správný. Jestliže nebyla splněna podmínka pro stanovení ceny kombinací nákladové a výnosové metody, byla dopočítána cena převáděné nemovitosti nákladovým způsobem. Správce daně tento způsob použil a doměřil daň z převodu nemovitostí.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Zbývalo proto posoudit ústavnost interpretace, aplikace a povahy ve věci relevantního běžného práva. Úkolem Ústavního soudu není zkoumání eventuálního porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví [§9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí]. Základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná [§10 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí]. Stavba nebo její část se oceňuje nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací, jejichž použití u jednotlivých druhů staveb stanoví vyhláška [§4 zákona o oceňování majetku]. Kombinací nákladového a výnosového způsobu se oceňují stavby, u nichž se cena zjistí nákladovým způsobem ... a ke dni ocenění je pronajato nejméně 80 % podlahových ploch jejich místností [§21 odst. 1 prováděcí vyhlášky]. Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů [§133 odst. 2 občanského zákoníku]. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu [§2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., v účinném znění].
IV. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 500/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 51) na základě argumentace stěžovatele dospěl k závěru, že zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona), proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti, tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitostí vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli u nabyvatele. Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu do katastru nemovitostí (s odvoláním na §133 odst. 2 občanského zákoníku a §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není případná. Je totiž nutno mít na zřeteli, že nájemní vztah kupujících existoval po celou dobu vkladového řízení, tj. ode dne podání návrhu na vklad až do dne provedení vkladu. Převodce je po tuto dobu stále vlastníkem, který nadále realizuje všechna práva i povinnosti spojené s vlastnickým právem, včetně daňových povinností. Teprve provedením vkladu nájem konfusí zanikl, byť s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad. Se zřetelem k uvedeným zjištěním a z nich vyplývajícím závěrům nepřevzal IV. senát v této věci argumentaci obsaženou v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu týkajících se stejné právní problematiky (nepublikovaná usnesení z 8. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 473/01, z 15. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 628/01, z 19. 2. 2002 sp. zn. I. ÚS 488/01, z 27. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 500/01, z 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 628/01, z 10. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 502/01, z 24. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 738/01, z 19. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 644/01 a z 19. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 737/01). Vzhledem k tomu, že jde o usnesení, nepředkládal senát na základě svého odchylného právního názoru tuto otázku k posouzení plénu Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. Nad rámec této argumentace IV. senát Ústavního soudu připomenul, že na problém reagovala vyhláška č. 338/2001 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění vyhlášky č. 127/1999 Sb. a vyhlášky č. 173/2000 Sb., jíž se s účinností od 1.10.2001 výrazně změnila konstrukce použití výnosové metody při ocenění. [K tomu se dodává, že i zákon o dani z převodu nemovitostí byl novelizován tak, že za základ daně z nemovitostí stanovil cenu sjednanou, jde-li o převod nemovitosti z vlastnictví obce - §10 písm. f) zákona o dani z převodu nemovitostí.]
Vydáním citovaného nálezu nastala nová situace, protože Ústavní soud je vázán právními názory vyslovenými ve svých nálezech. II. senát Ústavního soudu po důkladném zvážení akceptoval právní názor vyslovený v citovaném nálezu a stejně jako IV. senát upřednostnil výklad akcentující účel a smysl zákona.
V posuzované věci orgány veřejné moci porušením ústavně konformní interpretace ustanovení §10 písm. a) zákona o dani z převodu nemovitostí porušily princip, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, tak jak jej stanoví čl. 11 odst. 5 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2001 č. j. 10 Ca 59/2001-33 zrušil pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona].