ECLI:CZ:US:2003:3.US.644.01
sp. zn. III. ÚS 644/01
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 29. května 2003 sp. zn. III. ÚS 644/01 ve věci ústavní stížnosti města D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 7. 2001 sp. zn. 30 Ca 75/2001, jímž byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů ohledně daně z převodu nemovitostí.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Plzni z 31. 7. 2001 č. j. 30 Ca 75/2001-32 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 7. 2001 č. j. 30 Ca 75/2001-32, jímž byly zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni z 28. 11. 2000 č. j. 11282/140/2000, z 28. 11. 2000 č. j. 11285/140/2000, z 28. 11. 2000 č. j. 11288/140/2000, z 28. 11. 2000 č. j. 11355/140/2000, z 5. 12. 2000 č. j. 11419/140/2000, z 5. 12. 2000 č. j. 11433/140/2000, z 5. 12. 2000 č. j. 11437/140/2000 a z 28. 11. 2000 č. j. 11286/140/2000 ve spojení s rozhodnutím z 18. 12. 2000 č. j. 12302/140/2000. Těmito žalobami se stěžovatel domáhal přezkoumání uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, kterými byly potvrzeny platební výměry Finančního úřadu Plzeň-jih týkající se daně z převodu nemovitostí. Krajskému soudu v Plzni i oběma správním orgánům stěžovatel vytýká, že jejich rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byla stanovena povinnost, která není na základě zákona a v jeho mezích, a v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona. V závěru také tvrdí, že Krajský soud v Plzni porušil jeho základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když mu neposkytl ochranu před nezákonným zásahem orgánu veřejné správy. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že Krajský soud v Plzni nenapravil nezákonnost, které se dopustilo Finanční ředitelství v Plzni, čímž nesplnil úlohu zákonem mu svěřenou, a to poskytovat ochranu právům, a tento soud společně se správními orgány nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel převáděl nemovitosti, čímž mu vznikla povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí, a k daňovému přiznání přiložil znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem, který předmět převodu ocenil. Znalec při ocenění vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel převádí podíl na budově více než z 80 % pronajaté, a podle toho zvolil oceňovací metodu. V průběhu daňového řízení správce daně sám upravil cenu převáděné nemovitosti, a to přepočtem znaleckého posudku. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že pro stanovení základu daně z převodu nemovitostí je rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna. Má za to, že ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze vyložit tak, jak učinil Krajský soud v Plzni, ale že všechny skutkové okolnosti týkající se stanovení základu daně a daně samotné je nutno vztáhnout k osobě poplatníka.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelovy žalobní výhrady, zejména pak jeho základní námitka, že rozhodnutí správce daně je vydáno v rozporu s §9 odst. 1 a §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto, že u realizovaných úplatných převodů vlastnického práva k nemovitostem vzal správce daně za základ daně z převodu nemovitostí cenu nemovitostí zjištěnou s použitím nákladového způsobu ocenění platnou v den nabytí nemovitostí, jsou neopodstatněné. Argumenty, které soud vedly k závěru, že daňová povinnost byla vyměřena na základě zákona a v souladu s ním, jakož i v souladu se zvláštními předpisy pro určení ceny převáděných nemovitostí, zahrnul soud do odůvodnění rozsudku a ve vyjádření na ně v plném rozsahu odkázal (kromě jiného se v něm vypořádal i s výhradou o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, a dále uvádí, že ze stejných důvodů nemohlo pak dojít k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny). Soud má též za to, že nedošlo k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu uvedeného v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž poukázal, že ve stejné věci téhož navrhovatele Ústavní soud návrhy odmítl (sp. zn. II. ÚS 644/01, sp. zn. I. ÚS 738/01, sp. zn. IV. ÚS 628/01 a sp. zn. III. ÚS 628/01).
Finanční ředitelství v Plzni se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 75/2001 učinil Ústavní soud následující zjištění:
Stěžovatel doručil 14. 3. 2001 věcně a místně příslušnému soudu žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni z 28. 11.2000 č. j. 11282/140/2000 a platebního výměru Finančního úřadu Plzeň-jih ze 3. 1. 2000 č. 990000813 vydaného pod č. j. 75/00/140960. V žalobě stěžovatel uvedl, že rozhodnutími byl zkrácen na svých právech, protože bylo vydáno v rozporu se zákonem, a to zejména s §9 a §10 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §2, 31, 44 a 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V dalších částech důvody nezákonnosti žalobce konkretizoval, především polemizoval s použitím oceňovací metody při stanovení základu daně z převodu nemovitostí. K tomu připomenul, že vycházel ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), a z prováděcí vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Z těchto předpisů vyplývá, že je-li ke dni ocenění pronajato nejméně 80 % podlahových ploch, použije se k ocenění kombinace výnosové a nákladové metody, přičemž soudní znalec, který na základě jeho objednávky zpracoval ocenění převáděných nemovitostí, postupoval v souladu s tímto pravidlem. Správce daně zaujal názor, že jde o nesprávný postup, když nemovitost měla být oceněna pouze nákladovou metodou, neboť "dnem právních účinků vkladu se uživatelé bytů a jejich dřívější nájemci stali vlastníky konkrétního podílu na celé nemovitosti. Tím okamžikem, kdy na nájemce přešlo vlastnické právo k nemovitosti, zanikají současně nájemní vztahy vyplývající z předchozích nájemních smluv, protože nabyvatel jako vlastník nemůže pronajmout nemovitost sám sobě.". K tomu stěžovatel namítal, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že předmětem prodeje byla pronajatá vícebytová budova, a otázka zániku, eventuálně trvání nájemních práv po pozbytí vlastnictví převodce není z pohledu stanovení daňového základu právně relevantní. Samostatnými žalobami napadl stěžovatel 7 dalších rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, Krajský soud v Plzni spojil všechny věci ke společnému řízení a žaloby byly vedeny pod sp. zn. 30 Ca 75/2001. Napadeným rozsudkem o nich rozhodl tak, že žaloby zamítl, protože je neshledal důvodnými. V obsáhlém odůvodnění zejména poukázal na právní konstrukci ocenění stavby ve smyslu §4 zákona č. 151/1997 Sb., které se provádí nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací, a použití těchto způsobů ocenění u jednotlivých staveb stanoví prováděcí vyhláška č. 279/1997 Sb. v části druhé. Podle §21 odst. 1 této vyhlášky se kombinací nákladového a výnosového způsobu oceňovaly stavby, u nichž se cena nákladovým způsobem zjistila podle §3, 5 - 8, 12, 13 - 16 a ke dni ocenění bylo pronajato nejméně 80 % jejich podlahových ploch. Z tohoto důvodu považoval ze nutné řešit otázku, zda ke dni ocenění stavby bylo pronajato nejméně 80 % jejích podlahových ploch. Zdůraznil, že pro určení ceny zjištěné, která byla základem daně z převodu nemovitostí, je určující cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitostí, a uvedl, že tento den určuje §132 odst. 2 občanského zákoníku (pozn. správně má být §133 odst. 2), podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, a v souladu s §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Z toho dovodil, že ke dni podání návrhu na vklad v jediném okamžiku došlo k zániku nájemního vztahu dosavadních nájemců bytů, kteří současně tím nabyli vlastnictví k nemovitosti. S použitím gramatického výkladu §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak konstatuje, že v den nabytí nemovitosti nemohla být splněna podmínka zachování pronájmu nejméně 80 % podlahové plochy domu. Dále uvedl, že pro stanovení základu daně z převodu nemovitostí je rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna, a nikoli právní režim této stavby existující do okamžiku nabytí této nemovitosti novým nabyvatelem. V další části odůvodnění se soud vypořádával s dalšími žalobními námitkami stěžovatele, které však z hlediska merita ústavní stížnosti nejsou podstatné.
Ústavní soud si je vědom toho, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze za podmínky, že tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a společně se správními orgány též základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Správní orgány ani krajský soud se ve svých rozhodnutích a jejich odůvodněních přesvědčivě nevyrovnaly se vzniklou situací a jejím právním hodnocením, což v konečném důsledku znamená i porušení základních práv deklarovaných v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Soud i správní orgány použily při interpretaci ustanovení §10 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výkladové metody, které popírají smysl a cíl předmětné právní normy. Zákon č. 357/1992 Sb. zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona), proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti, tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitosti vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli u nabyvatele. Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu do katastru nemovitostí (s odvoláním na §133 odst. 2 občanského zákoníku a §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) není případná. Je totiž nutno mít na zřeteli, že nájemní vztah kupujících existoval po celou dobu vkladového řízení, tj. ode dne podání návrhu na vklad až do dne provedení vkladu. Převodce je po tuto dobu stále vlastníkem, který nadále realizuje všechna práva i povinnosti spojené s vlastnickým právem včetně daňových povinností (daň z nemovitosti). Teprve provedením vkladu nájem konfusí zanikl, byť s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad.
Se zřetelem k uvedeným zjištěním a z nich vyplývajícím závěrům nebyla v této věci převzata argumentace obsažená v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu týkajících se stejné právní problematiky (nepublikovaná usnesení z 8. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 473/01, z 15. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 628/01, z 19. 2. 2002 sp. zn. I. ÚS 488/01, z 28. 2. 2002 sp. zn. III.ÚS 703/01, z 27. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 500/01, z 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 628/01, z 10. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 502/01, z 24. 9. 2002 sp. zn. I.ÚS 738/01, z 29. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 703/01, z 19. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 644/01, z 19. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 737/01, z 22. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 703/01 a z 29. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 589/01), byť na některá z nich poukázal ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni. Vzhledem k tomu, že jde o usnesení, jejichž argumentace byla překonána nálezem Ústavního soudu ze 3. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 500/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 51), nepředkládal senát na základě svého odchylného právního názoru tuto otázku k posouzení plénu Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud připomíná, že na problém reagovala vyhláška č. 338/2001 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění vyhlášky č. 127/1999 Sb. a vyhlášky č. 173/2000 Sb., jíž se s účinností od 1. 10. 2001 výrazně změnila konstrukce použití výnosové metody při ocenění.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].