ECLI:CZ:US:2007:3.US.1940.07.1
sp. zn. III. ÚS 1940/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem v Brně, Gorkého 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 331/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 7 To 404/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 5 T 38/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítl, že obecné soudy nedodržely požadavky kladené trestním řádem na náležitosti odůvodnění rozsudku a usnesení (§§125 a 134) a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Konkrétně uvedl, že obsah výpovědí některých svědků, kteří byli slyšeni před soudem, jakož i obsah určitých dokumentů, o něž se rozsudek soudu prvního stupně opírá, je v rozporu s tím, co se uvádí v jeho odůvodnění. Rozsudek ve svém odůvodnění odkazuje na dokumenty neexistující, resp. listiny, jimiž v řízení nebyl proveden důkaz, a nadto obsahuje "celou řadu nesrozumitelných sdělení". Obecné soudy podle stěžovatele též nedodržely požadavky kladené trestním řádem na dokazování; zejména povinnost zjistit skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu), neboť soud prvního stupně odmítl obhajobou navrhované svědky a vyhodnotil některé svědecké výpovědi jako nevěrohodné v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 5 T 38/2006 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Taktéž napadeným usnesením odvolací soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl stěžovatelovo odvolání. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného než zákonného důvodu).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla stěžovatelova stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, které se k nim adekvátně vyjádřily a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily (zejména viz rozhodnutí soudu dovolacího). V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
Z důvodů výše vyložených o mezích ústavněprávního přezkumu ve vztahu k námitkám hodnocení důkazů nepřisvědčil Ústavní soud úvaze stěžovatele, že vyhodnocení věrohodnosti svědků (U., B. a H.) bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k rozhodným skutkovým závěrům, za excesivní považovat nelze.
K uvedenému lze připomenout, že není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud za důkazně komplikované situace soud uvěří pouze části provedených důkazů, jestliže tyto důkazy tvoří ucelený řetězec, z něhož je možné vyvodit soudem dovozený závěr a zároveň soud odůvodní, proč ostatním provedeným důkazům neuvěřil (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 585/01).
Obdobné platí o námitkách, jimiž stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práv vedly "nesprávnosti" obsažené v rozsudku soudu prvního stupně (v označení svědků, listin apod.). Jimi se pečlivě a přiléhavě zabýval zejména dovolací soud, a není důvod pochybovat o jeho úsudku, že jde o tzv. písařské chyby, jež neměly vliv na skutkové závěry ani posouzení kritického skutku (s tím, že jako přiměřený zvolil postup podle §131 tr. řádu, jenž byl naplněn usnesením ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 5 T 38/2006). Není již proto potřebné se k uvedeným námitkám dále vyjadřovat.
Také další stěžovatelově námitce, nesrozumitelných sdělení obsažených v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud přisvědčil. Dospěl však k závěru, který sdílí i Ústavní soud, že ani ty nezpůsobily celkově nepřijatelnou nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Uvedená "nesrozumitelná sdělení", jež jsou zejména výsledkem doslovného přepisu svědeckých výpovědí, byla totiž soudem dále srozumitelně zhodnocena, přičemž ani závěry, ke kterým soud na základě těchto zjištění (a dalších provedených důkazů) dospěl, nelze považovat za nepochopitelné, extrémní či svévolné. Nejde tedy o situaci, jež by byla způsobilá založit zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Stěžovateli lze přitakat potud, že obecné soudy bez přesvědčivého odůvodnění nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování o výpovědi svědků F. S. a J. C. Sám o sobě, s ohledem na jinak rozsáhlé dokazování a dostatečně odůvodněné skutkové i právní závěry soudů, však tento nedostatek není způsobilý vést ke kasaci napadených rozhodnutí. K uvedenému Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se zásady spravedlivého řízení vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí být vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení trestního procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu