ECLI:CZ:US:2011:1.US.3445.10.1
sp. zn. I. ÚS 3445/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited, se sídlem 70 JF Kennedy Avenue, Nicosia, Cyprus, b) PRAGUE CAPITAL PARTNERS Limited, se sídlem 3rd floor, Omar Hodge Building, Wickhams Cay I, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, obou zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2010, č. j. 30 Cm 64/2001-260, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, č. j. 8 Cmo 125/2010-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-203, podali (mj.) stěžovatelé odvolání a v reakci na výzvy k zaplacení soudního poplatku požádali o osvobození od soudního poplatku. O těchto žádostech rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že stěžovatelům požadované osvobození přiznal (usnesení ze dne 12. 11. 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-244).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, toto osvobození stěžovatelům odňal.
Vrchní soud v uvedeném usnesení prohlásil, že stěžovatel a) neprokázal dostatečně své majetkové poměry, neboť neprokázal svá tvrzení o majetkových poměrech listinami, konkrétně účetními závěrkami, případně daňovými přiznáními, jež nevypracovával z důvodu liknavosti svých ředitelů. To, že se společnost neplní své povinnosti, nemůže být dle vrchního soudu důvodem vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Dále vrchní soud poukázal na to, že vlastní-li stěžovatel a) žalovanou pohledávku v uvedené výši, jde o majetek (pohledávka je ve smyslu §6 odst. 1 obchodního zákoníku obchodním majetkem společnosti), který má svou hodnotu. O tom, že majetkové poměry společnosti nejsou zlé, svědčí dle vrchního soudu i skutečnosti, že stěžovatel a) je zastoupen advokátem a z příslušné plné moci založené ve spise nevyplývá, že by advokát poskytoval své právní služby této společnosti zdarma.
Pokud jde o stěžovatele b), ten dle vrchního soudu své majetkové poměry věrohodně nedoložil, neboť podle čestného prohlášení nemá vůbec žádný majetek, má jen pohledávky, o nichž se vede tento spor; stěžovatel b) je však přitom zastoupen advokátem a z příslušné plné moci založené ve spisu nevyplývá, že by advokát poskytoval své právní služby této společnosti zdarma. Dle vrchního soudu je tak zřejmé, že stěžovatel b) nějaký majetek musí mít minimálně k úhradě nákladů právního zastoupení. Z tohoto důvodu vrchní soud považuje čestné prohlášení stěžovatele b) o jeho majetkových poměrech za nevěrohodné. Dále vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel b) se nedomáhá žalobou uplatněného nároku jako jemu vzniklého práva, nýbrž pohledávku v průběhu tohoto řízení koupil, dle ve spisu založené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2005. Vrchní soud považuje za nepřijatelné, aby se obchodník s pohledávkami tímto způsobem vyhýbal plnění poplatkové povinnosti. Při nabývání žalované pohledávky si (dle vrchního soudu) musel být stěžovatel b) vědom toho, že se o tuto pohledávku vede spor (jak rovněž vyplývá z textu smlouvy o postoupení pohledávek) a že tedy bude muset mít přinejmenším tolik finančních prostředků, aby mu zajistily možnost pokračovat v tomto řízení. Tímto způsobem nelze přenášet podnikatelské riziko na stát.
Usneseními ze dne 8. 1. 2010 č. j. Cmo 44/2009-251, 252 vyzval Vrchní soud v Olomouci stěžovatele a) k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 191.710,- Kč a stěžovatele b) k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 210.550,- Kč. Stěžovatelé však soudní poplatek nezaplatili.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo proto řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zastavil odvolací řízení proto, že stěžovatelé nezaplatili poplatek z odvolání.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo napadené usnesení krajského soudu potvrzeno ve výroku I. a II. ohledně nákladů odvolacího řízení mezi stěžovateli a společností PROSPER TRADING, a. s. Ve zbývající části výroku II. - tj. ohledně nákladů odvolacího řízení mezi stěžovateli a společností OKD, a. s. - bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že na náhradě nákladů odvolacího řízení je stěžovatel a) povinen zaplatit společnosti OKD, a. s., částku 5.833,60,- Kč a stěžovatel b) je povinen zaplatit společnosti OKD, a. s., částku 6.406,40,- Kč. Ve III. výroku napadeného usnesení vrchního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatelé a ostatní účastníci navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení před vrchním soudem.
Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil tak, že jelikož nebyl soudní poplatek zaplacen ani v dodatečně stanovené lhůtě, byly naplněny podmínky aplikace §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K tomu vrchní soud dodal, že to, zda mají dostatek prostředků k úhradě soudních poplatků, si měli stěžovatelé zvážit - stěžovatel a) v době, kdy předmětné akcie prodal a rozhodl se soudit o náhradu tvrzené škody, tedy v době, kdy nabyl značné finanční prostředky (z těchto peněz pak měl vyčlenit část na případnou úhradu soudních poplatků, hodlal-li vést soudní řízení) a stěžovatel b) v době, kdy uzavíral smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem řízení, o čemž je v příslušné smlouvě zmínka (tedy věděl, když tuto pohledávku nabýval, že je předmětem soudného řízení).
Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, přičemž se domáhají jeho zrušení. Konkrétní námitky jsou reprodukovány v textu níže tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
Podstatou ústavní stížnosti je věcný nesouhlas stěžovatelů, neboť tvrdí, že měli být od zaplacení soudních poplatků osvobozeni. Dále vyslovují procesní námitku v tom smyslu, že jestliže Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, stěžovatelům osvobození odňal, měl jim předtím dát možnost se vyjádřit k rozhodným skutečnostem, které hodlal hodnotit odlišně a případně umožnit jim navrhnout doplnění dokazování.
Z toho plyne, že stěžovatelé ústavní stížností ve své podstatě brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, kterým bylo osvobození stěžovatelům odňato. Toto usnesení vrchního soudu však stěžovatelé v ústavní stížnosti nenapadli.
Návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelé vymezili okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), je tedy Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatelů uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05, I. 258/05, I. ÚS 516/05, II. ÚS 305/06, I. ÚS 330/06, II. ÚS 374/06, II. ÚS 753/06, I. ÚS 494/05, I. ÚS 62/06 a další).
Proto se Ústavní soud usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, nemohl - právně relevantně - věcně zabývat (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1672/07 nebo I. ÚS 1740/07).
Ústavní soud k tomu dodává, že i kdyby byl dospěl k závěru, že stěžovatelé napadli ústavní stížností (též) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, taková ústavní stížnost by byla zjevně podaná po lhůtě a musela by být rovněž bez věcného posouzení odmítnuta. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, bylo totiž stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) doručeno dne 15. 1. 2010 a ústavní stížnost byla podána až 6. 12. 2010.
III.
Ústavní soud - ve vztahu k napadeným rozhodnutím - žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal.
Dle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
V dané věci přitom podmínky hypotézy zakotvené v citovaném ustanovení byly splněny, neboť stěžovatelé byli vyzváni soudem k zaplacení soudního poplatku a byla jim k tomu stanovena příslušná lhůta. Pokud stěžovatelé ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, nelze soudům - z pohledu ústavní konformity - vytýkat, že řízení o žalobě stěžovatelů zastavili.
Jak konstatoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2438/08, "neměl Vrchní soud v Praze jinou možnost, než rozhodnutí městského soudu potvrdit, neboť po nepřiznání osvobození od soudního poplatku se další procesní postup soudu odvíjel přímo od toho, zda bude soudní poplatek uhrazen či nikoliv. Jelikož tento uhrazen nebyl, neměl nalézací soud prakticky jinou možnost, než řízení zastavit.".
IV.
Ústavní soud k tomu poukazuje - leč toliko jako obiter dictum - ve vztahu k původnímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který odňal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků, následující.
1) Podle ustanovení §138 odst. 1 věta prvá o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je splnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky splněny, není otázkou mající rovinu ústavnosti. Proto Ústavnímu soudu (v zásadě) nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona, tj. osvobození od soudního poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 464/01, II. ÚS 130/05 či I. ÚS 1740/07).
Řečeno ještě jinými slovy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do roviny ústavněprávní.
Věcné posouzení předmětné otázky je, jak plyne z výše uvedeného, věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné hodnocení bylo natolik věcně nesprávné, a to např. v důsledku zjevných omylů, logických vad nebo snad argumentace evidentně irelevantními skutečnostmi, že by je bylo možno označit za libovolné, "extrémní" či rozporné s principy spravedlnosti.
Jak je zřejmé ze shora reprodukovaných rozhodovacích důvodů Vrchního soudu v Praze, pro které odňal stěžovatelům osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, vrchní soud se otázkou osvobození od soudních poplatků podrobně zabýval.
Při tom vzal v úvahu u stěžovatele a) - především - fakt, že neprokázal svá tvrzení o majetkových poměrech listinami, jež nevypracovával z důvodu liknavosti svých ředitelů. To, že se společnost neplní své povinnosti, nemůže být dle vrchního soudu důvodem vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tuto tezi - která přitom obstojí sama o sobě - nelze ve smyslu shora vymezeného rámce ústavně právního přezkumu posuzovat jako protiústavní.
Stejně tak Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti vytknul následující úvaze vrchního soudu stran stěžovatele b), která rovněž sama o sobě obstojí. Odvolací soud považoval za nepřijatelné, aby "obchodník s pohledávkami" (tím mínil vrchní soud patrně tento jediný případ, nikoli generalizovaně potud, že by snad stěžovatele považoval obecně za obchodníka s pohledávkami) se tímto způsobem vyhýbal plnění poplatkové povinnosti. Při nabývání žalované pohledávky si (dle vrchního soudu) musel být stěžovatel b) vědom toho, že o tuto pohledávku se vede spor a tedy že bude muset mít přinejmenším tolik finančních prostředků, aby mu zajistily možnost pokračovat v tomto řízení. Tímto způsobem nelze dle vrchního soudu přenášet podnikatelské riziko na stát.
2) Stěžovatelé rovněž namítali údajnou procesní vadu citovaného usnesení vrchního soudu, který odňal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků. Konkrétně tvrdili, že vrchní soud hodnotil daná čestná prohlášení jinak než soud prvního stupně (jako nevěrohodná, popř. nedostatečná), aniž by byl však provedl jakékoli důkazy či si jinak opatřil informace o skutečné majetkové situaci stěžovatelů anebo dal stěžovatelům možnost doplnit svá čestná prohlášení (pokud je hodnotil jako nedostatečná či nedoložená), či možnost vyjádřit se a případně doplnit další skutečnosti a listiny.
K tomu Ústavní soud uvádí, že ani Krajský soud v Ostravě, který v prvním stupni stěžovatelům osvobození od povinnosti platit soudní poplatky přiznal (usnesení ze dne 12. 11. 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-244), dokazování neprováděl. Již proto nelze vytýkat Vrchnímu soudu v Olomouci, že pokud se chtěl odchýlit od závěru krajského soudu, musel provádět dokazování.
Jestliže stěžovatelé namítají, že jim vrchní soud nedal možnost doplnit svá čestná prohlášení a vyjádřit se, případně doplnit další skutečnosti a listiny, Ústavní soud uvádí, že prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je - jak plyne i z ust. §120 odst. 1 o. s. ř. - plně na účastníku řízení, který osvobození požaduje; to muselo být (mělo být) stěžovatelům zřejmé již při podání žádosti o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatky (srov. č. l. 230-1). Především však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé ani neargumentují, jak by mohli shora reprodukované [v bodě IV. 1)] teze vrchního soudu (které obstojí z hlediska ústavního samy o sobě) - bezprostředně - po případné výzvě vrchního soudu svými eventuálními doplněními popřít. Jen v podání ze dne 21.1.2010 stěžovatel a) uvádí, že by mohl soudu poskytnout potřebné dokumenty dokládající jeho majetkové poměry, nicméně kvůli předchozí liknavosti jeho ředitelů až ve lhůtě alespoň 60 dnů (srov. č. l. 254-5). To však nijak nepopírá tezi vrchního soudu o liknavosti ředitelů stěžovatele a), která měla za následek (pro nedoložení majetkových poměrů) odnětí osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatky a posléze zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. To, že společnost neplní své povinnosti, nemůže být dle vrchního soudu důvodem vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků a - jak plyne z kontextu postupu soudů po odnětí osvobození stěžovatelů - nemůže být ani důvodem odložení rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení do stěžovatelem a) navrhovaného odstranění stavu způsobeného tvrzenou liknavostí jeho ředitelů. Nadto, stěžovatel a) v podání ze dne 21. 1. 2010 uvedl, že by mohl soudu poskytnout potřebné dokumenty dokládající jeho majetkové poměry ve lhůtě alespoň 60 dnů. Ani to však neučinil a neučinil to ani do doby vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o zastavení odvolacího řízení (tedy ani do dne 13. 10. 2010). Stěžovateli nic nebránilo, pokud měl skutečně k dispozici dokumenty dokládající jeho majetkové poměry, předložit je soudům, i po vydání rozhodnutí o odnětí osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatky a i po vydání nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, a mohl znovu požádat o osvobození od zaplacení soudního poplatku, právě s odkazem na nové skutečnosti a důkazy. Proto námitky stěžovatelů, že jim nebyl dán prostor argumentovat, předkládat skutečnosti, důkazy (např. v tom smyslu, že se soudy nezabývaly jejich podáním ze dne 21. 1. 2010 mimo jiné v tom směru, že nabídli nové osvědčení mj. jejich majetkových poměrů) lze považovat za zřejmě účelové.
Ústavní soud odkazuje i na vlastní judikaturu, dle které: "V českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvojinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o osvobození či odnětí osvobození od soudního poplatku navíc není rozhodnutím meritorním a tedy konečným, přestože se může účastníka řízení v konkrétním případě i citelně dotknout." (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 771/06,
3) Stěžovatelé konečně namítali, že "Evropský soud pro lidská práva (ESLP) opakovaně dospěl k závěru, že požadavek na úhradu vysokého soudního poplatku a zastavení řízení z důvodu, že nebyl uhrazen, je porušením práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odkazují na argumentaci ESLP např. ve věci Kreuz vs Polsko (19.6.2001) nebo Kijewska vs Polsko (6.9.2007)."
Ze skutečnosti tvrzené stěžovateli - tedy že Evropský soud pro lidská práva konstatoval v konkrétních případech, že požadavek na úhradu vysokého soudního poplatku a zastavení řízení z důvodu, že nebyl uhrazen, je porušením práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy - naprosto neplyne, že tyto konkrétní případy dopadají svými rozhodovacími důvody i na nyní posuzovanou věc. To ostatně stěžovatelé ani netvrdí. Ústavní soud k tomu dodává, že tehdejší případy vycházely z nesrovnatelných skutkových okolností než je tato konkrétní souzená věc nynějších stěžovatelů.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh ústavní stížnost stěžovatelů svým usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu