ECLI:CZ:US:2011:3.US.1402.10.1
sp. zn. III. ÚS 1402/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. Š., 2/ M. Š. a 3/ J. Š., zastoupených JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 28 Cdo 4580/2009-919, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. 19 Co 194/2009-842, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 19 C 170/2008-802, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 19 C 170/2008 a obsahu ústavní stížnosti se podává následující.
Obvodní soud pro Prahu 9 (poté, co jeho předchozí rozsudek a navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byly nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, N 123/50 SbNU 61, zrušeny) ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni uzavřít ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku dohodu, podle níž vydají žalobcům (vedlejším účastníkům 1/ Z. V. a 2/ T. V. do jejich podílového spoluvlastnictví vymezené části (stěžovatelka 1/ ideálních šest osmin a stěžovatelé 2/ a 3/ vždy ideální jednu osminu) specifikovaných nemovitostí, jmenovitě domu čp. 199 a pozemku parc. č. 197 (o výměře 304 m2) i pozemku parc. č. 198/2 (o výměře 476 m2), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území Klánovice, zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 u Katastrálního úřadu Praha-město.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy dospěly ke shodnému závěru o restituční povinnosti stěžovatelů vůči vedlejším účastníkům coby oprávněným osobám ve smyslu §3 odst. 1 ve spojení s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), jelikož jsou v postavení osob, které získaly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, způsobem předvídaným v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a že vydání předmětného domu nebrání ani ustanovení §8 odst. 1 tohoto zákona, neboť nedoznal zásadní přestavby, resp. že uskutečněná přestavba nezpůsobila ztrátu jeho původního stavebně technického charakteru.
Soudy připomenuly, že původní žalobci Ing. V. V. a J. V. byli spoluvlastníky sporných nemovitostí, kteří se od 1. 1. 1970 zdržovali bez povolení tehdejších úřadů v cizině a byli za to odsouzeni k trestu odnětí svobody, jakož k trestu propadnutí majetku. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze 17. 9. 1990, Rt 216/90, byl v režimu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, odsuzující rozsudek zrušen a jejich trestní stíhání zastaveno; původní žalobci nebyli za tuto majetkovou ztrátu dosud odškodněni, ani Švýcarskou konfederací, na jejímž území po odchodu z Československa žili, přičemž stávající žalobci jsou dědici žalobců původních.
Soudy vyšly ze zjištění, že byla-li stěžovatelka 1/ (žalovaná M. Š.) v rozhodné době pracovnicí tehdejšího Místního národního výboru v Klánovicích, platnost smlouvy ze dne 6. 9. 1972, kterou sporné nemovitosti od státu nabyla, byla podmíněna udělením výjimky podle ustanovení §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966, o nabývání majetku od státu. S odvoláním na názor vyslovený Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 654/97, vydaným v téže právní věci, především odvolací soud zdůrazňoval, že "celý převod majetku do vlastnictví kupujících měl být třístupňový, tedy nejdříve jim měla být udělena výjimka podle §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (finanční komisí národního výboru), následně mělo dojít k uzavření smlouvy a teprve poté mělo dojít ke schválení kupní smlouvy (finančním odborem národního výboru); tento postup tu však nebyl dodržen".
Podle obecných soudů platí, že: a) pravomoc k rozhodování o schválení dispozic s národním majetkem, která byla usneseními rady Středočeského krajského národního výboru (dále též "SKNV") č. 127/67 ze dne 30. 5. 1967 a č. 113/72 ze dne 30. 5. 1972 svěřena vedoucímu finančního odboru, není pravomocí k udělování výjimek z ustanovení §24 odst. 1 směrnice č. 9/66, neboť jimi nejde o dispozice s národním majetkem, b) udělení výjimky dispozici s národním majetkem mělo předcházet, c) výjimkou nedocházelo ke schválení již uzavřené smlouvy, nýbrž účelem této výjimky bylo vytvoření možnosti smlouvu vůbec uzavřít, a d) šlo (výjimkou) o vynětí určité fyzické osoby (zájemce o koupi) v jednotlivých, zcela mimořádných případech a při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, ze zákazu nabývání majetku státu.
Skutečnost, že žalované stěžovatelce 1/ výjimka povolena nebyla, vyplývá podle obecných soudů a) z dopisu Okresního národního výboru Praha - východ ze dne 22. 9. 1972, dle něhož smlouva nebyla registrována, neboť je nutné její výjimečné schválení finančním odborem SKNV, a b) z dopisu stejného NV ze dne 21. 5. 1973, ve věci prodeje nemovitostí manželům F., v němž je rada Místního národního výboru Klánovice žádána, aby podrobně zdůvodnila doporučení, proč má být výjimka udělena (viz. procesní spis, č.l. 85, 791 a 792). Obecné soudy proto nepřisvědčily názoru stěžovatelů, kteří kladli udělení výjimky k prodeji pracovnici místního národního výboru a schválení kupní smlouvy vedoucím finančního odboru krajského národního výboru na roveň. Na tomto základě uzavřely, že jelikož žalovaným (stěžovatelům) výjimka podle ustanovení §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 nebyla udělena, došlo k naplnění restituční skutkové podstaty podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž není rozhodné, zda v jejich případě důvody pro povolení výjimky byly dány, stejně jako to, že tuto situaci (nedostatek výjimky) nezavinili.
K otázce, zda vydání nemovitostí brání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ztráta původního stavebně technického charakteru stavby) oba soudy vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, podle kterého platí, že při naturální restituci pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít zejména bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, přičemž za zásadní přestavbu nelze považovat takovou situaci, kdy status quo stavby byl zachován, jak tomu bylo v podstatě v daném případě, podle výsledků provedeného dokazování.
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud předně rekapituloval rozhodný právní rámec, vymezený zejména ustanoveními §19 odst. 1, §20 odst. 1, §4 odst. 2 i §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, a ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07), jakož i vlastními rozhodnutími (kupř. sp. zn. 2 Cdon 1770/96, 2 Cdon 634/97 a 28 Cdo 283/2007), a připomenul, že již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo poukázáno na to, že při posuzování, zda právní úkon odporuje zákonu nebo jej obchází, je třeba brát v úvahu i pokyny obsažené ve směrnicích Ministerstva financí týkajících se postupu organizací spravujících národní majetek. Dovolací soud pak konstatoval, že soudy nižších stupňů přijaly správná kritéria výkladu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. že "o zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 1211 /255/). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku dlouhodobé životnosti stavby (k tomu právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu např. v rozhodnutí 2 Cdon 1770/96)".
Proti těmto závěrům stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti namítají, že:
1. Tvrzená porušení práv jsou zřejmá i s ohledem na délku řízení, "v jehož rámci proběhla řada jednání na různých stupních a opakované rozhodování obecných soudů v časovém rozmezí od roku 1992 (konkrétně od podání žaloby dne 31. 3. 1992 do roku 2010, tj. osmnácti (!) let".
2. Ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu bylo soudu prvního stupně postupně doručeno ve dvou verzích (došlých dne 17. 2. a 16. 3. 2010), přičemž pozdější oproti první "seznala značných úprav", což "odporuje procesním předpisům".
3. Soudy podle jejich mínění nerozhodly "na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu" a dopustily se "nesprávného právního posouzení věci", a vytýkaná pochybení dosahují ústavněprávního rozměru.
Námitku pod bodem 3. stěžovatelé podrobně rozvádějí v rámci třech okruhů výhrad, které se týkají A/ určení orgánu kompetentního k výjimečnému rozhodování o převodu sporného nemovitého majetku, B/ interpretace §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i souvisejících nosných důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, a C/ zohlednění korektivu dobrých mravů vycházejícího z §3 odst. 1 obč. zák.
Ad A/
Stěžovatelé polemizují s názory přijatými obecnými soudy ohledně platnosti udělení výjimky podle ustanovení §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966, resp. odtud se odvíjejícího úsudku o jejich protiprávním zvýhodnění podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; dovozují, že schválení kupní smlouvy vedoucím finančního odboru (které bylo uskutečněno), mělo současně právní účinky udělení výjimky ve smyslu §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966.
Městský soud v Praze se opíral o čl. 7 Zprávy Ministerstva financí pro finanční orgány národních výborů č. 5/1966 a §§23 a 24 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966, ten však nezmocňuje finanční komise národních výborů k udělování výjimek, nýbrž stanoví "kritéria", za kterých lze tyto výjimky udělit, přičemž pověření konkrétního orgánu k udělování výjimek zůstává svěřeno krajským národním výborům a Národnímu výboru hl. města Prahy (v některých krajích byla pověřena finanční komise KNV, v jiných finanční odbor KNV). Tímto pověřeným orgánem byl podle stěžovatelů v jejich případě finanční odbor KNV; uvedený úsudek uplatňují s poukazem na usnesení rady Středočeského KNV č. 127, jež nabylo účinnosti dne 1. 6. 1967 (navazující na vyhlášku Ministerstva financí č. 104/1966, jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 1967, a nahradila vyhlášku Ministerstva financí č. 94/1965), které interpretují tak, že svěřuje "schvalování kupních smluv na rodinné domky" vedoucím finančních odborů jako úkol "mimořádný".
Stěžovatelé též rekapitulují legislativní vývoj. Připomínají §61 odst. 5 zákona č. 69/1967 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1972, podle kterého národní výbor při stanovení pracovní náplně odborů a jiných útvarů zřízených místo odborů vychází ze vzorové náplně vydané příslušným ministerstvem (ústředním orgánem státní správy). Ministerstvo financí schválilo pracovní náplň dne 24. 2. 1972 a rozeslalo s podrobnějšími pokyny dne 15. 3. 1972; rozhodování v otázkách majetkověprávních agend svěřila finančním odborům KNV (pročež rada SKNV nemusela své usnesení č. 127 ze dne 1. 6. 1967 měnit. Stěžovatelé pak odmítají názor (soudu prvního stupně a odvolacího soudu), že by pracovní náplň byla závazná až ode dne 15. 9. 1972, publikací ve Zpravodaji MF č. 7/72 (tj. po uzavření smlouvy dne 6. 9. 1972).
Posléze stěžovatelé upozornili na další dispozici s částí předmětného majetku, kdy "dodatkem" ke kupní smlouvě ze dne 6. 9. 1972 byly na tehdy nezletilé stěžovatele 2/ a 3/ (zastoupené stěžovatelkou 1/) převedeny ideální spoluvlastnické podíly v rozsahu 1/8 nemovitostí. Spornou smlouvu i s dodatkem proto posuzoval opatrovnický soud (Okresní soud Praha - východ) a schválil ji dne 26. 10. 1972. K přezkumu kupní smlouvy bylo při její registraci povoláno Státní notářství Praha - východ (srov. §63 odst. 1 a §64 odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb., v rozhodném znění); tato smlouva byla registrována dne 6. 11. 1972.
Stěžovatelé posléze s odkazem na listinné doklady zdůrazňují, že stěžovatelka 1/ v době uzavření smlouvy zastávala funkci předsedkyně obchodní a sociálně zdravotní komise, a tudíž "se žádným způsobem nemohla podílet a nepodílela na správě a realizaci prodeje žádných nemovitostí, natož pak předmětných".
Právní názor ohledně "třístupňového převodu majetku" pokládají proto stěžovatelé za nesprávný.
Ad B/
Stěžovatelé v další části ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy nesprávně interpretovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, směřující zejména k výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., resp. pojmu "zásadní přestavba". Soudy sice správně uznaly, že nelze uvedenou právní normu interpretovat "zcela mechanicky" (nýbrž že je třeba "individualizovaného posouzení" při respektování priority restitutia in integrum), nedocenily však, že je třeba se zabývat nejen "fyzickým" dosahem realizované "přestavby" (tj. zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku), ale též vývojem užívání předmětné budovy, neboť "se nejedná stále jen o rodinný dům, ale o komplex stavby, která slouží komplexně nejen žalovaným k bydlení, ale - a to převážnou měrou - jako poměrně rozsáhlá autoopravna s místem nejen pro samotné úpravy vozidel, ale i se sklady karosářských a jiných náhradních dílů".
V předmětném nálezu, tvrdí dále stěžovatelé, se Ústavní soud zabýval toliko významem obměny prvků dlouhodobé životnosti (resp. jen "nízké nadpoloviny" této změny), pročež "změna převážného užívání stavby následkem přestavby" představuje okolnost doposud v rámci ústavněprávního přezkumu nezhodnocenou. Jiné skutečnosti (než obměnu prvků dlouhodobé životnosti, resp. jen "nízkou nadpolovinu" této změny) totiž Ustavní soud nehodnotil, zejména nezvažoval skutečnosti znamenající i "změnu převážného užívání stavby následkem přestavby", neboť "takové hodnocení náleží nalézacímu soudu".
Stěžovatelé nálezem Ústavního soudu traktovaný požadavek na "zachování přednosti materiální spravedlnosti před právním formalismem" vykládají tak, že "nelze posuzovat jen jednu část předmětného stavu věci samostatně, bez souvislosti s nedílnou částí druhou".
Ad C/
Stěžovatelé k požadavku adresovanému Ústavním soudem soudům obecným, aby bylo při výkladu "individuálně posouzeno, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé", připouštějí, že uvedená hlediska je třeba respektovat, byť by jejich konkrétní uplatnění vyvolávalo výkladové obtíže. Na tomto základě obracejí pozornost k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., zakotvujícímu, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a také odtud dovozují, že odtud vycházející hlediska svědčí tomu, že uplatněný restituční nárok není opodstatněný. Mají totiž za to, že "v době, kdy původní vlastníci majetek opouštěli, byli si vědomi jistoty jeho ztráty a přesto raději zvolili život a existenci v jiné společnosti a v jiném státě, neboť nad zájmem vlastnit tento majetek převážil zájem na příznivější existenci jejich a jejich dětí ve svobodné společnosti."
Usuzují, že "nejméně 1/3 obyvatelstva dnešní ČR žila nebo bydlela v letech 1945 až 1989 v majetku zabaveném či zanechaném (bez vlastníků)", pročež "žalovaná ani ostatní žalovaní neučinili tedy vůbec nic, co by z jejich úkonu nabytí předmětného majetku činilo úkon právně vadný nebo nemorální". Situaci, kdy by měli být postiženi "za jednání jiného - navíc státního - orgánu", resp. "pro formální nedostatek" v jeho práci, stěžovatelé pokládají za odporující dobrým mravům a "materiální spravedlnosti".
Vedlejším účastníkům se navíc mohlo náhrady za opuštěný majetek dostat i cestou odškodnění od státu, a poukazují i na to, že původní vlastník nemovitostí V. V. se v emigraci "aktivně zapojil do zpravodajské služby ve prospěch komunistického režimu", a coby spolupracovník Státní bezpečnosti byl evidován od 1. 2. 1972, přičemž tato spolupráce "nebyla nikdy až do jeho smrti formálně nijak ukončena". Tyto okolnosti označují stěžovatelé za významnější z hlediska dobrých mravů a "materiální spravedlnosti" než zjištění, že "změna původní substance stavby je jen o několik procent větší než 50%".
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2010 stěžovatelé ústavní stížnost doplnili o návrh na provedení důkazu listinami, konkrétně dopisem Archivu hlavního města Prahy ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. MHMP-440551/2010 a AHMP 1617/2010 a tzv. realisačním spisem ONV Praha 9, sp. zn. Rp 1459/72/N, uloženým na pracovišti Archivu hlavního města Prahy, včetně označených listin týkajících se "realisace majetku manželů V.". Stěžovatelé návrh odůvodnili s poukazem na §49 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tím, že Archiv hlavního města Prahy jim odmítl - kvůli ochraně zájmů původních vlastníků - předmětný spisový materiál v dostatečném rozsahu zpřístupnit (neposkytl kupř. ani kupní smlouvu) a deklaroval, že jeho originál nevydá ani soudu. Zdůrazňují, že "v původních řízeních u obecných soudů" nemohl být použit, neboť nebyl - zejména kvůli jeho změněnému číselnému označení - dohledatelný.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti předeslal, že se v rámci rozhodování o dovolání podaném stěžovateli "cítil vázán" nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07. Současně však připomenul, že "dům č.p. 199 nyní tvoří jen zlomek staveb na pozemcích a fakticky jde podstatnou měrou o areál autoopravny", tj. "zcela jinou stavbu, než byla požadována v restituci k vydání", v důsledku čehož "je otázkou, nakolik se předchozí nález Ústavního soudu za těchto okolností dá nadále aplikovat, resp. v jakém rozsahu". Posléze dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnosti "nebylo vyhověno".
Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 9 ve svých vyjádřeních poukázaly na odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v řízení a daly najevo, že jejich obsah pokládají za správný.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Připomenuli, že §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. předepisuje povinné osobě s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, a prováděním "přístaveb" po doručení výzvy k vydaní nemovitostí - navíc "bez stavebního povolení, kdy tento stav teprve dodatečně byl zlegalizován" - tuto právní normu stěžovatelé porušili.
Vedlejší účastníci poukázali na znalecký posudek Ing. R. M. ze dne 21. 7. 1993, v němž se uvádí, že "současný dispoziční a konstrukční stav se v zásadě shoduje s nálezem ve znaleckém posudku o ceně převáděných nemovitostí ze dne 31. 5. 1972", a rekapitulovali výpovědi stěžovatelů, z nichž vyplývá, že přístavby byly prováděny až po doručení předmětné výzvy. Jmenovitě "vybudování nového podkroví s okny" bylo podle vedlejších účastníků uskutečněno až po pravomocném skončení restitučního soudního řízení, a časové řazení předmětných stavebních prací představuje podle vedlejších účastníků okolnost, kterou dovolací soud ve svém vyjádření nedocenil.
Vedlejší účastníci rovněž nesouhlasí se stěžovateli vzneseným důkazním návrhem, neboť podle jejich názoru odporuje úpravě koncentrace řízení v občanském soudním řádu.
Stěžovatelé se ve své replice navázali na vyjádření dovolacího soudu ohledně změn stavby a dovozují, že jejich investice "výrazně převýšily (několikanásobně) nejen původní cenu nemovitosti v době jejího zakoupení, ale i v době přestavby". Závěr, že ústavní stížnosti nemá být vyhověno, pokládají stěžovatelé za nelogický; podle jejich názoru se Nejvyšší soud pokusil "formalisticky" dostát "pokynům" Ústavního soudu, které však neadekvátně vyložil. Polemizují rovněž s replikou podanou vedlejšími účastníky a opakují, že důkazní návrh týkající se tzv. realisačního spisu nemohli uplatnit dříve, neboť jim "příslušný úřad ... zatajil (ať již úmyslně či neúmyslně)" jeho "existenci a držení"; k nalezení spisu v Archivu hlavního města Prahy došlo až v roce 2010. Stěžovatelé konečně upozornili na zájem veřejnosti o jejich spor, resp. pozornost sdělovacích prostředků, a navrhli též provedení důkazu videozáznamy TV NOVA a předloženou fotodokumentací "k vývoji stavby a jejích úprav".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Posuzována z vyložených hledisek ústavní stížnost stěžovatelů neobstojí.
Co do námitky, vytýkající neúměrnou délku řízení (sub. 1 shora), postačí - ve shodě s nálezem sp. zn. I. ÚS 1499/07, odst. 51 - zopakovat, že stěžovatelé toto tvrzení nijak blíže nekonkretizovali a zejména je nepromítli do znění petitu ústavní stížnosti; i kdyby pak Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445), a ústavní stížnost by musela být - šlo-li by o deklaraci nepřiměřených průtahů - v této části odmítnuta pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jelikož je stěžovatelům k dispozici speciální instrument, založený zákonem č. 160/2006 Sb., jehož prosazení před obecnými soudy by zásah Ústavního soudu nepřípustně předjímal.
Dosah stěžovateli otevřené polemiky ohledně existence "dvou verzí" (námitky sub 2.) usnesení dovolacího soudu je oslaben již tím, že tato rozhodnutí byla doručena jen soudu prvního stupně, a nikoli již účastníkům (těm byla zaslána "druhá" verze). Zejména je však v ústavněprávní rovině podstatné, že změny (situované do roviny stylistického zdokonalení, popř. písařských oprav) nepostihují jakkoliv rozhodovací důvody usnesení (srov. procesní spis, č.l. 921, p.v. a násl. s č.l. 929 a násl., resp. č.l. 926 a 931), a vůbec ne již jeho výrokovou část. Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že kritizovaný postup dovolacího soudu omezil jejich argumentační možnosti.
Z pozice Ústavního soudu - ve vztahu k námitkám sub 3. (ad A) - nelze ničeho vytknout v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že stěžovatelé nabyli věc způsobem odpovídajícím restituční skutkové podstatě předvídané v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatelé nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a dovolací soud upozornil stěžovatele na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo dovozeno, že při posuzování toho, zda právní úkon odporuje zákonu nebo jej obchází, je třeba brát v úvahu i pokyny obsažené ve směrnicích Ministerstva financí týkajících se postupu organizací spravujících národní majetek.
V judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je převažujícím právní názor, že porušení směrnice přestavuje nikoli "rozpor s tehdy platnými právními předpisy", nýbrž "protiprávní zvýhodnění" (srov. sp. zn. III. ÚS 255/01, II. ÚS 583/01 a II. ÚS 248/04, resp. z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 92/96, 2 Cdon 767/96, 2 Cdon 1215/96, 2 Cdon 1831/97 a 23 Cdo 853/98); jde ovšem o rozdíl jen v rovině formální, neboť argumenty účinně uplatnitelné žalovanými (stěžovateli) k oponentuře žalobních nároků jsou shodné a totožný je i výsledek právního posouzení věci.
Detailní polemika stěžovatelů o výklad směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (jejího §24 odst. 1) pak postrádá ústavněprávní rozměr očividně; stěžovatelé sice v ústavní stížnosti obecnými soudy podanou interpretaci ohledně "třístupňového" převodu označili za nesprávnou, konkrétní důvody, proč ji pokládají (též) za protiústavní, však neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 654/97, výklad procesu převodu majetku, výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem.
Není ostatně přesvědčivého argumentu - ani v rovině podústavní, natožpak ústavní - proti výkladovému východisku přijatému obecnými soudy, jež spočívá v důrazu na to, že účelem udělení výjimky bylo vytvoření možnosti uzavřít smlouvu a že je třeba tuto výjimku odlišovat od následného schválení smlouvy.
Není ani důvod upírat význam poukazu na dopisy Okresního národního výboru Praha - východ ze dne 22. 9. 1972 a 21. 5. 1973, z nichž podle obecných soudů vyplývá, že výjimka doposud platně udělena nebyla.
Uvedeným úsudkem ohledně obsahu směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 nemůže otřást ani stěžovateli zmiňované usnesení SKNV č. 127; Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 654/97, ústavněprávně korektně dovodil, že Rada SKNV sice zmocnila vedoucího finančního odboru SKNV k rozhodování o schválení dispozic s národním majetkem, avšak povolení výjimky z ustanovení §24 směrnice č. 9/1966 touto dispozicí s národním majetkem nebylo (eventuelní dispozici předchází).
Obdobná hlediska se uplatní i ve vztahu k "vzorové náplni", jakož i "přezkumu" převodu nemovitého majetku opatrovnickým soudem a Státním notářstvím Praha - východ.
Podstatná není ani okolnost, že stěžovatelka se v rozhodné době nepodílela na "správě a realizaci prodeje" jakýchkoli nemovitostí; tímto konstatováním totiž nezpochybňuje, že coby pracovnice MNV patřila mezi osoby, u nichž nabytí sporného majetku předpokládalo výjimečný postup, jmenovitě udělení "výjimky".
K námitce sub. 3 ad B stojí za to zopakovat, co v nálezu sp. zn. I. ÚS 1499/07 Ústavní soud konstatoval jako porušení práva tamních stěžovatelů (v nyní projednávané věci vedlejších účastníků) na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jestliže dospěl k závěrům, že:
V nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97 Ústavní soud v podstatě akceptoval výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zastávaný obecnými soudy, totiž že "pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku". Prvnímu senátu Ústavního soudu se tento výklad jeví ve vztahu k naplnění účelu restituce jako příliš restriktivní a omezující tento účel: pokud by měl Ústavní soud při výkladu tohoto ustanovení skutečně trvat na prioritě dosažení účelu restitucí, měl by naopak akcentovat mnohem striktnější výklad této překážky. První senát Ústavního soudu nicméně dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty po více než deseti letech změnit již ustálenou judikaturu soudů. Za zásadní však proto považuje korektivy, které druhý senát Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu formuloval, a to (1.) že je třeba i přes takto "matematicky" přesný výklad ustanovení zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu, (2.) že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a (3.) že zásadní přestavbou nelze rozumět "zachování statu quo" prostou výměnou částí jednotlivých prvků (ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti, která je spojena s technickým pokrokem, jehož bylo v průběhu vývoje dosaženo).
V případě překážky podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je reflektován vztah mezi stavebnětechnickým charakterem původní stavby a stavby, jejíž vydání je žádáno. Účelem tohoto ustanovení je na jednu stranu chránit jak samotného restituenta před tím, že namísto původní stavby rodinného domu mu bude vydán například vepřín, na druhou stranu je skrze toto ustanovení chráněno vlastnické právo toho, kdo do zásadní přestavby investoval své peněžní prostředky.
Projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít matematicky vyjádřený výklad §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl vytvořen judikaturou soudů, ale kdy je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé. Obecné soudy v daném případě naopak bez této korekce převzaly "vzorec", jímž byl ustálenou judikaturou zaplněn výklad §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž vyšly ze znaleckých posudků, jejichž závěry jsou přinejmenším zkreslené samotným zadáním, resp. nemožností důkazně podložit stav rozestavěnosti k datu doručení žádosti o vydání nemovitosti. Namísto matematické přesnosti výpočtů se obecné soudy měly soustředit na všechny shora uvedené postuláty plynoucí z předchozí judikatury Ústavního soudu (priorita restitutia in integrum, požadavek individualizovaného posouzení toho, zda je dána překážka vydání nemovitosti podle §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a přednost materiální spravedlnosti před právním formalismem), v jejichž světle se projednávaný případ jeví odlišně, než jak jej obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily.
Tyto úvahy se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a jsou pro Ústavní soud zde závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li dán kvalifikovaný důvod k odchylce.
S jistou mírou obdoby lze poukázat i na nález ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 395/02, N 40/29 SbNU 361, resp. usnesení ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1706/10, v nichž Ústavní soud položil důraz na skutečnost, že uznání platnosti převodů vlastnického práva k nemovitostem i po té, co byla (v restituční věci) podána příslušná žaloba a zahájeno soudní řízení, by otevřelo (ústavněprávně nepřijatelný) prostor pro obcházení restitučního zákonodárství, resp. zmaření jeho smyslu. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, pak směřuje k zamezení eliminace nároků oprávněných osob rovněž; odlišností je toliko metoda zvolená osobami povinnými (převod nemovitostí, oproti kvalifikovaným stavebním úpravám).
Obecné soudy přitom na podrobně argumentované bázi - vycházející též z možnosti oponentury znaleckých posudků - dovodily, že v situaci, kdy nebylo spolehlivě zdokumentováno časové zařazení stavebně-technických úprav, přičemž sami stěžovatelé ve svých původních výpovědích připouštěli jejich obsahové těžiště až po uplatnění restitučního nároku vedlejšími účastníky (srov. výpovědi stěžovatelů na ústních jednáních dne 5. 11. 1992 a 10. 12. 1992, dále znalecký posudek vyhotovený v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 1993, odst. 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1499/07, č.l. 42 a 43 procesního spisu, resp. konstatování dovolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti, že nyní jde o "zcela jinou stavbu, než byla požadována v restituci k vydání"), nelze přeceňovat zjištění, že u dvou prvků dlouhodobé životnosti došlo k nadpoloviční obměně (53% základů a 56% stropů), a to zejména v situaci, kdy vážený průměr číselných hodnot vyjadřujících rozsah obměny všech prvků dlouhodobé životnosti závěru o "zásadní přestavbě" zřetelně odporuje (srov. odst. 30 téhož nálezu).
Stejně tak není důvod přeceňovat ani stěžovateli dovolávané změny užívání stavby (z obytné na objekt sloužící převážně podnikání). Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. směřuje k ochraně vlastnického práva toho, kdo do takto zásadní přestavby investoval (odst. 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1499/07), zatímco účel užívání stavby vymezený kupř. v kolaudačním rozhodnutí má svoji variabilitu (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 30 Ca 180/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 935/2002), přičemž ani jeho změna (rekolaudace) nepředpokládá nevyhnutelně vynaložení nákladů, které by měly být zohledněny v režimu konkretizovaného ustanovení.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, U 14/10 SbNU 383). Úvaha založená na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy skutečně je (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217) a posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům obecným.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Stěžovatelé se svojí argumentací (sub. 3 ad C), podle které ztráta majetku vedlejšími účastníky (jejich právními předchůdci) byla nevyhnutelnou cenou za "příznivější existenci ... ve svobodné společnosti", nejenže nepřibližují korektivu dobrých mravů ve smyslu dovolávaného §3 odst. 1 obč. zák. (srov. sp. zn. II. ÚS 249/97 a I. ÚS 528/99), nýbrž oponují v obecné rovině restitučnímu zákonodárství vůbec, pakliže umožňuje uplatnění majetkových nároků bez ohledu na podmínku trvalého pobytu na území České republiky (České a Slovenské Federativní Republiky). Takto zaměřená kritika ovšem odporuje zásadám, standardně Ústavním soudem traktovaným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, 164/1994 Sb., N 38/1 SbNU 279).
Nemůže být rozhodnou úvaha stěžovatelů, že jsou postihováni za "formální" pochybení státního orgánu. Pochybení (protiprávní postup) státního orgánu je totiž přítomno vždy, je-li restituční nárok odvíjející se z §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (protiprávního zvýhodnění, resp. rozporu s tehdy platnými právními předpisy) shledán oprávněným; kupní smlouva je úkonem dvoustranným a na nesprávnosti tudíž musel participovat i státní orgán.
Ani dobrá víra stěžovatelů není nezpochybnitelná - v tom smyslu, jak se již Ústavní soud k této otázce vyjádřil v odst. 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 1499/07 (srov.: "Ačkoliv zřejmě nelze vedlejším účastníkům v tomto směru přisuzovat přímo to, že by jednali ve "zlé víře", přesto k této situaci svým jednáním přispěli."). Obdobně lze poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 799/06 co do úvah o důsledcích "výdajů" uskutečněných "až po uplatnění restitučního nároku".
A konečně, k požadavku stěžovatelů, aby dokazování před obecnými soudy Ústavní soud doplnil dokazováním dalším, se poznamenává, že z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž vznesené návrhy na doplnění dokazování směřují) je použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279). Důkazními návrhy se stěžovatelé v podstatě domáhají, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem soudům obecným (prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti. Ani o situaci, kdy důkazní návrh směřuje k doložení, že obecnými soudy tvrzená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165), zde nejde, a tomu odpovídající argumenty stěžovatelé ani nevznesli.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba; stojí za zaznamenání, že rozhodnutí o žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (v řízení o restitučních nárocích) - tak jako tak - se z povahy věci v exekučním řízení nevykonávají (Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha: Linde, 2004, str. 80).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu