ECLI:CZ:US:2013:2.US.4697.12.1
sp. zn. II. ÚS 4697/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti MUDr. Petra Kotta, t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 14 To 533/2012-75 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. září 2012, č. j. Nt 611/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské Unie.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 12. září 2012 zamítl usnesením č. j. Nt 611/2012-26 Okresní soud Praha - východ (dále též "okresní soud") stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby a zároveň výrokem II vyhověl návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále též "státní zástupce") na ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud se rozhodl uvalit na stěžovatele tzv. útěkovou vazbu ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, protože naznal, že vzhledem k charakteru jednání, pro které je stěžovatel stíhán, a trestní sazbě, jakou je za takové jednání ohrožen, existuje reálné riziko, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu stíhání, neboť, jak potvrzuje dosavadní vyšetřování, má dostatek finančních prostředků a možnost uprchnout a zdržovat se dlouhodobě v zahraničí. Podle napadeného usnesení je pak ve stěžovatelově případě rovněž naplněn důvod tzv. předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, jelikož hromadění velkého majetku nelegálním způsobem považuje okresní soud za stěžovatelův osobnostní rys, což dokládá i fakt, že stěžovatel pokračoval ve vyšetřované trestné činnosti i ve chvíli, kdy si byl vědom úkonů Policie ČR vedených proti jeho osobě. V takovém případě nesnižuje riziko pokračování trestné činnosti stěžovatele ani skutečnost, že projekty, v jejichž rámci měl stěžovatel páchat trestnou činnost, byly zastaveny a že hlavní spoluobvinění jsou rovněž ve vazbě. Okresní soud tak došel k závěru, že k ochraně naplnění účelu trestního řízení nepostačuje žádný mírnější zajišťovací prostředek, a tudíž rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel obsáhlou stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dne 17. října 2012 napadeným usnesením zamítl. Řízení předcházející vydání usnesení okresního soudu bylo podle něj bezvadné, neboť rozhodoval příslušný soud, v souladu s rozvrhem práce, na základě zákonného a včas podaného návrhu státního zástupce a s dostatečnými podklady pro vydání předmětného rozhodnutí. Následně se krajský soud v zásadě zcela ztotožnil i se skutkovými závěry okresního soudu v otázce naplnění důvodů útěkové i předstižné vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Proti výše zmíněným rozhodnutím brojí stěžovatel projednávanou ústavní stížností, neboť v jejich obsahu i předcházejícím řízení spatřuje opakující se porušení jeho ústavně garantovaných práv. V první řadě namítá porušení práva na zákonného soudce, jelikož z návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě ani z usnesení okresního soudu není zjevné, z jakého důvodu by měl být k vydání vazebního rozhodnutí příslušný právě Okresní soud Praha - východ. Postup státního zástupce tak budí zdání účelovosti podání jeho návrhu, neboť jím zvolený okresní soud nemá k případu žádný vztah. Stěžovatel se v tomto směru ztotožňuje s názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07, že při podávání návrhů k provedení úkonu v přípravném řízení nesmí státní zastupitelství postupovat libovolně, nýbrž k jím zvolenému postupu musí existovat věcné důvody. Nutnost zamezení takového postupu, označovaného jako tzv. forum shopping, vyplývá nejen z další rozhodovací činnosti Ústavního soudu, ale i z mezinárodních dokumentů, jako např. Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1685 (2009), která kritizuje některé státy, jejichž legislativa forum shopping umožňuje. Nelze tak přijmout názor krajského soudu, že státní zástupce může návrh podat u kteréhokoliv okresního soudu v obvodu jeho působnosti. Umožnění takového postupu by ve svém důsledku znamenalo vytvoření nadstandardních vazeb mezi státními zástupci a určitými soudy (resp. soudci), jakož i pošlapání klíčové zásady rovnosti stran, neboť žádný z účastníků trestního procesu by neměl mít možnost založit místní příslušnost soudu jen podle své vůle a přání. Podle stěžovatele je třeba ustanovení §26 trestního řádu, určujícího místní příslušnost soudu v přípravném řízení, aplikovat v souladu s ustanovením §18 trestního řádu, jehož účelem je právě předejít výše popsaným porušením práva na zákonného soudce. To potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, s jejímiž závěry je tak názor krajského soudu v rozporu. Porušení principů spravedlivého procesu dále stěžovatel spatřuje v příliš aktivistickém přístupu okresního soudu, který při svém rozhodování nevycházel z argumentů a důkazů prezentovaných v návrhu státního zástupce, nýbrž sám státnímu zástupci argumenty a důkazy dodával. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na závěry konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které soud ani v přípravném řízení nesmí přijmout roli pomocníka veřejné žaloby a přebírat její úkoly, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran a kontradiktornosti trestního řízení, což navíc ve vazebním řízení vede k porušení ochrany osobní svobody garantované čl. 8 Listiny. Zatímco stěžovatel musí ve své žádosti o propuštění z vazby podrobně uvádět, proč důvody vazby již pominuly, státnímu zástupci stačí podat neodůvodněný návrh. Tím se z vazebního řízení stává pouhá formalita, což je nutno vzhledem k deklarované zvýšené ochraně osobní svobody považovat za zcela nepřípustné.
Stěžovatel následně zdůrazňuje skutečnost, že obecné soudy v jeho případě protiústavně interpretovaly podmínky naplnění vazebních důvodů. Důvod tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu okresní soud shledal toliko v trestní sazbě, kterou je stěžovatel ohrožen, a odkazem na jakési odposlechy. Stěžovatel tak nemá možnost pochopit důvody a podklady, které vedly okresní soud k vydání napadeného rozhodnutí, což jej činí nepřezkoumatelným a porušujícím ústavně zaručené právo na obhajobu. Argumentaci krajského soudu ohledně téhož důvodu pak odmítá stěžovatel komentovat, neboť soudce krajského soudu Mgr. Goťka má vůči stěžovateli vyhraněně negativní postoj a stěžovatel proto vznáší námitku jeho podjatosti. Podle stěžovatele tak byla především v řízení před krajským soudem porušena zásada presumpce neviny. Při popisu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu obecné soudy rovněž nedodržely povinnost vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá vazební rozhodnutí, jak ustáleně vyžaduje judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V tomto směru pouhý odkaz na hrozbu určitou délkou trestu rozhodně nestačí. Stěžovatel poukazuje na to, že za sebou nemá žádnou kriminální minulost a veškeré jeho osobní i profesionální vazby se vztahují k České republice. Dále zdůrazňuje skutečnost, že činem, pro který hrozí stěžovateli trestní sazba odnětí svobody v délce deseti let (kauza "Rekonstrukce zámku Buštěhrad"), nebyla podle dosavadních výsledků vyšetřování skutečně způsobena škoda, která by hrozbu trestu odnětí svobody v takové délce odůvodňovala. Návrh na uvalení tzv. útěkové vazby se navíc jeví jako značně nelogický, neboť na počátku trestního řízení státní zástupce nepociťoval obavy z útěku stěžovatele, přestože orgány činné v trestním řízení disponovaly stejným kvantem informací. Konstatované důvody tzv. předstižné vazby rovněž vzbuzují pochybnosti v oblasti dodržování zásady rovnosti, neboť u několika spoluobviněných osob tentýž okresní soud neshledal pro takovou vazbu žádný důvod. Důvodnou obavu, že stěžovatel bude pokračovat v páchání trestné činnosti, spařují oba soudy pouze v tom, že se stěžovatel dopouštěl skutků, pro které je stíhán. Odůvodnění soudu tak nesplňuje náležitosti stanovené zejména Ústavním soudem, jehož judikatura konstatuje, že obecné soudy jsou ve svém odůvodnění povinny uvádět konkrétní skutečnosti podporující důvodnou obavu z opakování trestné činnosti. Podle stěžovatele tak nemůže být předstižná vazba toliko neodůvodněnou prevencí proti případnému opakování trestné činnosti. Sám okresní soud tyto závěry judikatury Ústavního soudu zmiňuje v případě jedné ze spoluobviněných osob. Vazba má představovat teprve krajní prostředek zajištění účelu trestního řízení a zákonnost jejího užití má být striktně posuzována kritériem naplnění zásady přiměřenosti. Jelikož ve stěžovatelově případě nevzaly soudy vůbec v potaz jeho bezúhonnou minulost, psychickou újmu, kterou mu pobyt ve vazbě působí, medializaci jeho kauzy, která mu brání opakovat či dokončit předmětnou trestnou činnost, a ani jeho ochotu podrobit se z hlediska osobní svobody mírnějším zajišťovacím prostředkům, působí jejich rozhodnutí značně svévolně a v rozporu se zásadou zdrženlivosti dle čl. 4 odst. 4 Listiny, kterou ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje Evropský soud pro lidská práva.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě nemělo být vyhověno, neboť tento nebyl podán v zákonné lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu. Lhůta tří měsíců měla ve stěžovatelově případě vypršet 13. září 2012 a státní zástupce tak musel svůj návrh podat nejpozději 15 dnů před vypršením této lhůty, tedy do 28. srpna 2012. Zástupci stěžovatele bylo okresním soudem potvrzeno dne 29. srpna 2012 (tedy den po lhůtě), že žádný návrh státního zástupce není ve stěžovatelově případě soudem evidován. Teprve později téhož dne okresní soud telefonicky potvrdil existenci předmětného návrhu. V očích stěžovatele tak existují důvodné pochybnosti, že státní zástupce nedodržel zákonem danou lhůtu, přičemž krajský soud odmítl vyjasnit tyto pochybnosti dokazováním. Krajský soud chybně považuje výše zmíněnou lhůtu pouze za lhůtu pořádkovou a navíc nevysvětlil, proč jako poslední den lhůty určil až 29. srpen 2012. I kdyby však došlo k včasnému doručení, je podle stěžovatele návrh nezákonný, neboť byl doručen v rozporu s kogentním ustanovením §62 odst. 1 trestního řádu a ustanovením §17 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, které upravují zákonné způsoby doručování písemností. Využil-li státní zástupce k doručení návrhu kurýra namísto zákonem předepsaného způsobu doručení datovou schránkou, je takové doručení neplatné, a tudíž nemůže mít očekávané právní důsledky. Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že oběma usneseními došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a navrhl, aby z tohoto důvodu Ústavní soud obě usnesení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Tato doktrína pak hraje o to významnější roli v přípravném řízení, neboť, jak Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, je nutno ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
K namítanému porušení práva na zákonného soudce odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, v níž se obdobnou problematikou zabýval a přisvědčil souladu znění §26 trestního řádu s ústavním pořádkem České republiky. Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 240/97 (N 44/10 SbNU 293), usnesení Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3569/12 (všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/)]. Závěry krajského soudu v tom směru, že krajský státní zástupce si může pro podání návrhu v přípravném řízení vybrat kterýkoliv okresní soud v obvodu jeho působnosti, potvrzuje i odborná literatura, která takovou praxi výslovně připouští, byť za normu považuje podání návrhu u toho okresního soudu, v jehož obvodu vyšší státní zastupitelství sídlí (viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. Praha: C.H. Beck, str. 208). Takový postup je však v daném případě problematický vzhledem ke skutečnosti, že některé okresní soudy i státní zastupitelství působící na území Středočeského kraje sídlí na území hlavního města Prahy. Ústavní soud se i v daném případě ztotožňuje s názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07, že obecný soud je vždy povinen zkoumat, zda pro podání návrhu u konkrétního soudu existovaly věcné důvody a návrh tak nebyl podán svévolně. Zároveň však dodává, že nepovažuje za pochybení, a tím méně za porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, jestliže soud toto zkoumání své vlastní příslušnosti nepromítne do svého rozhodnutí, neboť je zjevné, že vydáním rozhodnutí v dané věci svou místní příslušnost implicitně dovodil. Krajský soud následně "volbu" okresního soudu přezkoumal a svévoli v postupu státního zástupce neshledal. Názor krajského soudu o pravomoci státního zástupce podat návrh u kteréhokoliv z okresních soudů v obvodu jeho působnosti chápe Ústavní soud tak, že zákon dává státnímu zástupci právo vybrat ten nejvhodnější okresní soud z hlediska rychlosti a efektivity probíhajícího přípravného řízení. Další řada stěžovatelových argumentů v tomto směru představuje z části pouhé spekulace, které stěžovatel ničím nepodložil, a z části námitky dávající jeho ústavní stížnosti charakter tzv. actio popularis, která je v řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřípustná [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. května 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelem preferovaný Okresní soud Praha - západ a státním zastupitelstvím vybraný Okresní soud Praha - východ jsou k sídlu Krajského státního zastupitelství v Praze geograficky nejbližší okresní soudy s působností pro Středočeský kraj a oba se od tohoto sídla nachází přibližně ve stejné vzdálenosti. Ústavní soud proto na základě těchto skutečností nemůže státnímu zastupitelství vytknout zjevně svévolný postup nenásledující výše uvedený legitimní cíl ustanovení §26 trestního řádu. Je rovněž nutné odmítnout stěžovatelův názor, že ústavně konformní výklad ustanovení §26 trestního řádu musí následovat ustanovení §18 trestního řádu. Z výše uvedeného je patrno, že krajský soud provedl výklad ustanovení §26 v ústavně přijatelných mezích a Ústavní soud, nemá-li se sám dopustit svévole, nemůže tento jeho výklad korigovat svou vlastní interpretací. Stěžovatelův odkaz na nedodržené závěry judikatury Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť tato judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 3 Tz 33/2011; obě rozhodnutí dostupná z: http://www.nsoud.cz/) se týkala problematiky místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce.
Namítá-li stěžovatel příliš aktivistický přístup okresního soudu, který fakticky sehrál v řízení roli pomocníka veřejné žaloby, pak musí Ústavní soud konstatovat, že v napadených rozhodnutích neshledal nic, co by takovou námitku odůvodňovalo. Závěry judikatury Ústavního soudu, se kterými jsou podle stěžovatele napadená usnesení v rozporu, vycházely z jiných skutkových okolností. Stěžovatelovo srovnání postupu okresního soudu s pochybeními řešenými Ústavním soudem v minulosti je tak nepřiléhavé, neboť okresní soud ani neobstarával důkazy, aby pomohl státnímu zastupitelství z důkazní nouze [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07 (N 86/49 SbNU 217)], ani nerezignoval na vlastní kritické hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)] a ani ve svém rozhodnutí nerozšiřoval paletu skutků stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. května 2004 sp. zn. II. ÚS 93/04 (N 75/33 SbNU 239)]. Ústavní soud tak v postupu okresního soudu neshledal porušení zásady rovnosti zbraní účastníků v trestním řízení. Ta se navíc podle ustálené judikatury Ústavního soudu neuplatňuje ve všech fázích trestního řízení stejně intenzivně. Zejména při provádění úkonů v přípravném řízení nelze tuto zásadu plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, především zájem na efektivitě trestního stíhání [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273)].
Stran obecně formulovaných námitek vůči naplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a) až c) trestního řádu Ústavní soud připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat, ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07, III. ÚS 144/12, III. ÚS 2397/12, III. ÚS 2875/12, III. ÚS 3650/12, III. ÚS 4428/12; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi.
Obě rozhodnutí pak podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu naříkaných rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelových námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel chybně uvádí, že důvodem útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu byla pouze délka hrozícího trestu odnětí svobody, neboť oba soudy nacházejí důvody pro uvalení tzv. útěkové vazby i v dalších skutečnostech, jako např. v charakterových rysech stěžovatele, předchozím způsobu vedení jeho života nebo odposlechy potvrzené skutečnosti o dostatku finančních prostředků a snaze o jejich uschování v zahraničí. Poukázání na nedodržené závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jsou tedy i v tomto případě nepřiléhavá. K namítané nejasnosti podkladů (odposlechů), ze kterých okresní soud vycházel, musí Ústavní soud konstatovat, že tato námitka, nebyla stěžovatelem uplatněna ve stížnosti proti usnesení okresního soudu a krajský soud se jí tak nemohl zabývat. Uplatnění takové námitky v řízení o ústavní stížnosti je tedy nepřípustné ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
I v případě tzv. předstižné vazby dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu pak soudy dostatečně a logicky popsaly skutečnosti zakládající v konkrétním případě "důvodné obavy" ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení některé z ústavních zásad, nepřísluší mu v řízení o ústavní stížnosti "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti tzv. útěkové a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. K namítané podjatosti soudce krajského soudu stěžovatel nepředkládá jiný podpůrný argument než "zjevný negativní postoj ke stěžovateli ze strany soudce". Ústavní soud žádný takový postoj, který by naznačoval porušení zásady presumpce neviny, v napadeném usnesení nepozoroval. Samotný popis negativních vlastností obviněného hovořících pro uvalení vazby a určitá míra osobního přesvědčení o vině obviněného (minimálně na úrovni důvodného podezření) na straně rozhodujícího soudce nejsou překážkou, nýbrž faktickou podmínkou zákonnosti vazebního rozhodnutí v neprospěch obviněného.
V otázce dodržení lhůty dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu a otázce řádného doručení dle ustanovení §62 trestního řádu musí Ústavní soud v daném případě konstatovat absenci ústavněprávní roviny této problematiky, neboť obecné soudy se při výkladu obou zmíněných ustanovení nedopustily svévole, a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do jejich výlučné pravomoci interpretace norem podústavního práva (srov. str. 3 usnesení krajského soudu).
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu