ECLI:CZ:US:2014:1.US.1851.13.1
sp. zn. I. ÚS 1851/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Čechova 2, Přerov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 61 T 15/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 39/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 246/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 61 T 15/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 39/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 246/2013.
Z textu ústavní stížnosti a z předmětných rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 61 T 15/2009, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Za trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ohledně něhož zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 17. 1. 2011, č.j. 61 T 15/2009- 894, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2011, č.j. 2 To 21/2011-971, nezměněn, a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona byl stěžovatel odsouzen podle §235 odst. 2 ve smyslu §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dva roky a šest měsíců.
Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 39/2012, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), zamítnuto. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 246/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele.
II.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny, právo zaručené v čl. 39 Listiny a právo na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv svobod.
Stěžovateli byla dle jeho tvrzení obecnými soudy odepřena spravedlnost v důsledku přijetí nesprávného právního závěru, a tím i nezákonného rozhodnutí, který orgány veřejné moci učinily v tom směru, že vzaly za prokázané, že se stěžovatel dopustil předmětné trestné činnosti a porušily tak zásadu trestního práva "in dubio pro reo". Stěžovatel je přesvědčen, že skutková tvrzení, vyjádřená ve výrokové části napadených rozhodnutí, neodpovídají reálné důkazní situaci, která byla v rámci řízení zjištěna. Dále je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nevyhodnotily provedené důkazy správně, v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů.
Konkrétně stěžovatel namítá, že odvolacím soudem tvrzené vady rozsudku nalézacího soudu směřovaly proti hodnocení provedeného dokazování, přičemž ve zrušujících usneseních vytkl Vrchní soud v Olomouci Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně způsob hodnocení důkazů. Vrchní soud v Olomouci dle stěžovatele nepřípustně upřednostňoval svůj způsob hodnocení důkazů, čímž si v podstatě vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které krajskému soudu vnucoval opakovaným rušením jeho rozsudků.
Stěžovatel dále tvrdí, že přestože v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2011, č.j. 7 Tdo 1574/2011-45, Nejvyšší soud konstatoval, že není možné z jednání popsaného ve skutkové větě dovoláním napadených rozsudků dospět k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, soud prvního stupně tyto jednoznačné závěry nerespektoval a závazné stanovisko Nejvyššího soudu neakceptoval a postupoval v rozporu s ním.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu soudu prvního stupně také proto, že si dle něj zcela svévolně pozměnil skutkovou větu, pro kterou byla na stěžovatele podána obžaloba a namísto slovního spojení "za pomoci psychického nátlaku a výhrůžek" vložil do skutkové věty rozsudku slovní spojení "pod pohrůžkou vypálení nebo zničení firmy a pod pohrůžkou ublížení dětem a vnukům a psychického nátlaku", což podle stěžovatele nelze považovat za postup, který by byl v souladu s právem na spravedlivý proces.
Navíc stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že přestože poškozená byla v dané trestní věci opakovaně vyslechnuta před policejními orgány a následně i soudem, objevují se údajné pohrůžky vypálení nebo zničení firmy a pohrůžky ublížení dětem a vnukům, kterých se měl dopouštět vůči ní stěžovatel v souvislosti s převodem finančních prostředků a podpisem smlouvy o smlouvě budoucí na prodej obchodního podílu, až v rámci její výpovědi u hlavního líčení dne 19. 10. 2009. V tomto směru je třeba dle stěžovatele považovat výpověď poškozené za nevěrohodnou, když tato nevypovídala bezprostředně a spontánně, ale naopak s postupem trestního řízení rozšiřovala a stupňovala charakter a údajné výhrůžky stěžovatele vůči její osobě.
Soudy zkrátily stěžovatele dle jeho názoru na jeho právech také tím, že odmítly provést obhajobou navrhované důkazy, konkrétně veškerou emailovou korespondenci včetně všech příloh mezi poškozenou a svědkyní JUDr. Zdeňkou Pechancovou a znalecký posudek, jehož cílem mělo být posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi stěžovatele.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
Nad rámec výše uvedené povinnosti se Ústavní soud rozhodl vypořádat s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že je v zásadě pouze opakováním námitek již uplatněných v trestním řízení, zejména těch uplatněných v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a následně také v dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá především ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se při svém rozhodování přiklonily k výpovědi poškozené a nedostatečně přitom zohlednily výpovědi stěžovatele a jeho návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti snaží zpochybnit výpověď poškozené a naopak uvádí argumentaci na podporu svých tvrzení. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti především předkládá svou vlastní verzi skutkového děje a porušení svých základních práv spatřuje z velké části právě v tom, že soudy tuto verzi neakceptovaly.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci nepřípustně upřednostňoval svůj způsob hodnocení důkazů, čímž si v podstatě vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které krajskému soudu vnucoval opakovaným rušením jeho rozsudků. K tomu je možno uvést, že vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně opakovaně zrušil (usnesení sp. zn. 2 To 8/2010 ze dne 18. 2. 2010, usnesení sp. zn. 2 To 77/2010 ze dne 27. 10. 2010) podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) trestního řádu, jelikož (kromě jiného) zjistil, že se nalézací soud dopustil pochybení, které spočívá v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§258 odst. 1 písm. b) trestního řádu). V důsledku toho vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci bylo potřeba důkazy opakovat a provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně (§258 odst. 1 písm. c) trestního řádu). Vrchní soud měl pochybnosti o tom, zda nalézací soud důsledně respektoval ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, tedy zda splnil svou povinnost spočívající v provedení dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí a zda provedené důkazy důsledně hodnotil na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Výše uvedený postup odvolacího soudu však vyplývá z instanční koncepce soudního řízení a je zcela v souladu s trestním řádem, nelze v něm tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, tak jak tvrdí stěžovatel.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že krajský soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, č.j. 7 Tdo 1574/2011-45, dle kterého není možné z jednání popsaného ve skutkové větě dovoláním napadených rozsudků dospět k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, č.j. 7 Tdo 1574/2011-45, vyplývá, že závěr krajského soudu obsažený v předchozím rozhodnutí (sp. zn. 61 T 15/2009 ze dne 17. 1. 2011), že k převedení částek 13.000.000,- Kč a 7.000.000,- Kč z účtu obchodní společnosti DEGAS, s.r.o. na účet obviněného obviněný donutil poškozenou podle skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině "za pomoci psychického nátlaku a výhrůžek", není podřaditelný pod znaky trestného činu vydírání, zejména ne pod znak násilí, avšak ani pod znak pohrůžky násilí nebo pod znak pohrůžky jiné těžké újmy, protože není zřejmé, v čem konkrétně měl psychický nátlak spočívat a čím konkrétně obviněný vyhrožoval. Proto tuto část skutku, kterou soudy posoudily jako dokonanou část trestného činu vydírání, posoudily dle názoru Nejvyššího soudu při stávajících skutkových zjištěních nesprávně. Nejvyšší soud současně přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a při novém projednání odstranil vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.
Pochybení, které krajskému soudu vytkl Nejvyšší soud, krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odstranil a namísto vágního označení výhrůžek ve výrokové části popisu trestné činnosti stěžovatele uvedl, jakými výhrůžkami stěžovatel poškozenou donutil k danému jednání ("pod pohrůžkou vypálení nebo zničení firmy a pod pohrůžkou ublížení dětem a vnukům a psychického nátlaku"). Při odstranění vady vytknuté usnesením Nejvyššího soudu krajský soud vycházel z výpovědi poškozené, která u hlavního líčení k jednání stěžovatele uvedla, že ji nenechal vyspat a svobodně se rozhodnout, denně na ni útočil, že mu poškozená musí poslat peníze a stanovil, dokdy musí být peníze poslány nebo že bude zle a odnesou to všichni, kdo jsou v tom zainteresováni, rovněž s ní smýkal po pokoji, když byl opilý a tvrdil, že mu poškozená peníze musí dát nebo firmu zničí, nechá ji vypálit a současně vyhrožoval, že ublíží dětem poškozené a vnukům (viz č.l. 546 spisu).
Krajský soud uzavřel, že jednání stěžovatele je tak podřaditelné minimálně pod znak pohrůžky jiné těžké újmy, protože vyhrožoval poškozené zničením sídla společnosti a těžkými újmami týkajícími se nejbližších příbuzných poškozené. Co se týče termínu "psychický nátlak", nalézací soud toto obecné označení ve výrokové části ponechal, neboť se jedná o činnost stěžovatele, kterou sice nelze přímo podřadit pod právní kvalifikaci trestného činu vydírání, avšak dokresluje situaci, v rámci které byla trestná činnost spáchána a v rámci které se nacházela poškozená, přičemž se jedná především o tu část jednání stěžovatele, kdy zamezováním spánku, kategorickým ukládáním úkolů poškozené na poškozenou vytvářel výrazný psychický tlak, který měl směřovat k prosazení požadavků stěžovatele. Dle ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 246/2013 ze dne 26. 3. 2013) je takto konstruovaný výrok o vině stěžovatele možno akceptovat, neboť skutek popsaný v novém výroku o vině plně koresponduje se zákonnými znaky trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným.
Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele vůči postupu soudu prvního stupně, který si dle stěžovatele zcela svévolně pozměnil skutkovou větu, když je z výše uvedeného zřejmé, že krajský soud tak učinil v intencích výtek obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, když namísto vágního označení výhrůžek ve výrokové části popisu trestné činnosti stěžovatele tyto výhrůžky specifikoval tak, aby byly podřaditelné pod znaky trestného činu vydírání, avšak neučinil tak zcela svévolně, jak se domnívá stěžovatel, ale na základě předchozího dokazování, konkrétně zejména na základě výpovědi poškozené, která byla soudy shledána věrohodnou.
Pokud stěžovatel upozorňuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, je třeba konstatovat, že obecné soudy se otázce věrohodnosti poškozené podrobně věnovaly. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2011, č.j. 7 Tdo 1574/2011-45, uvedl, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené si obecné soudy vytvořily dostatečný podklad v poměrně širokém okruhu dalších, byť jen nepřímých důkazů, které jim umožnily učinit přijatelný závěr, že výpověď poškozené je věrohodná a že je hodnověrnou reprodukcí skutečných událostí (blíže viz strana 4 tohoto rozhodnutí). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí shrnul, že vina obžalovaného je prokázána výpovědí poškozené, která je plně hodnověrná, protože nelze konstatovat, že by v jednotlivých svých výpovědích v základních směrech vypovídala rozdílně a drobné nesrovnalosti svědčí o spontánnosti těchto výpovědí a jsou způsobeny jednak časovým odstupem a skutečností, že se nejedná o tzv. dopředu naučenou a připravenou výpověď, což by svědčilo spíše o nehodnověrnosti této výpovědi. Výpověď poškozené je pak dle odůvodnění rozsudku krajského soudu dále potvrzována svědeckými výpověďmi mnoha dalších svědků i znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně a při hodnocení věrohodnosti poškozené nelze pominout ani znalecké posudky vypracované na stěžovatele, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (blíže viz strana 6 rozsudku sp. zn. 61 T 15/2009 ze dne 26. 1. 2012). K námitce nevěrohodnosti tvrzení poškozené se ve svých rozhodnutích opakovaně vyjadřoval také odvolací soud, když i ten učinil závěr, že nebyly zjištěny žádné podstatné rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené, které by svědčily o nevěrohodnosti a nepravdivosti jejích tvrzení (blíže viz strana 7 usnesení sp. zn. 2 To 39/2012 ze dne 17. 4. 2012).
K výtce stěžovatele, že obecné soudy neprovedly z jeho hlediska zcela klíčové důkazy, lze uvést, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 61 T 15/2009, a z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud požádal společnost Seznam.cz o zajištění korespondence mezi poškozenou a svědkyní, ale obdržel negativní odpověď (společnost Seznam.cz dle svého vyjádření nemůže sdělit obsah konkrétních odesílaných zpráv za období, které uplynulo, jelikož není bez dalšího ze zákona povinna ukládat zprávy nebo jiné druhy zachycení a sledování zpráv, nemá tudíž k dispozici a nemůže vydat obsah schránky za období, které již uběhlo - viz č.l. 645 spisu). S ohledem na to, že soud vyvinul veškeré úsilí ke zjištění předmětné emailové komunikace, nezbylo mu tak než konstatovat nemožnost zjištění důkazního materiálu, který by předmětnou korespondenci objasnil (blíže viz strana 14 a strana 24 rozsudku sp. zn. 61 T 15/2009 ze dne 17. 1. 2011).
Pokud stěžovatel navrhoval dokazování doplnit o znalecké zkoumání jeho osoby, je třeba uvést, že odvolací soud se s těmito důkazními návrhy vypořádal, když v rámci odůvodnění usnesení uvedl, že se s návrhy na dokazování neztotožnil, jelikož doplnění dokazování by nemělo vliv na ustálení skutkového stavu dané trestní věci a trestní řízení by jen protáhlo, což je v rozporu s ekonomií trestního řízení, a důkazní návrhy byly proto odvolacím soudem zamítnuty (blíže viz strana 11 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 39/2012, ze dne 17. 4. 2012, obdobně již také na str. 18 rozsudku Vrchní soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 21/2011, ze dne 31. 5. 2011).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecných soudů v tomto směru nedošlo.
V.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní.
Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu