ECLI:CZ:US:2014:1.US.1947.13.1
sp. zn. I. ÚS 1947/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2012, č.j. 3 T 104/2011-247, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č.j. 10 To 313/2012-276, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, č.j. 4 Tdo 273/2013-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2012, č.j. 3 T 104/2011-247, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č.j. 10 To 313/2012-276, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, č.j. 4 Tdo 273/2013-27.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2012, č.j. 3 T 104/2011-247, uznán vinným z pokračujícího přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č.j. 10 To 313/2012-276, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Dne 14. 1. 2013 bylo usnesením Okresního soudu v Kolíně, č.j. 3 T 104/2011-295, rozhodnuto tak, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a uložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu dvou roků se mu promíjí, s tím, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.
Dovolání stěžovatele bylo dne 17. 4. 2013, č.j. 4 Tdo 273/2013-27, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.
II.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s článkem 8 odst. 2 Listiny a článkem 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, potažmo i článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (patrně myšlen článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Postupem obecných soudů byly dle stěžovatele porušeny zásady trestního řízení v jeho neprospěch, a to v podobě porušení presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo, zásady volného hodnocení důkazů, zákazu deformace a opomíjení důkazů v trestním řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se dopustily zakázané libovůle, neboť zcela ignorovaly dokládaný význam a logičnost navržených důkazů a nepřípustně doplňovaly mezery v obžalobě a výpovědích poškozených. Podle mínění stěžovatele se obecné soudy opakovaně ba až systematicky neřídily zásadou volného hodnocení důkazů ani pravidlem in dubio pro reo a přesvědčivě se nevypořádaly s žádným z argumentů uvedených stěžovatelem. Obecné soudy věc nehodnotily za použití podpůrných důkazů, když tyto, pokud byly použity, tak zcela nepochopitelně v neprospěch stěžovatele. Přitom dle názoru stěžovatele mohly a měly schopnost zeslabit důvěryhodnost tvrzení obou poškozených a bylo tak porušeno právo stěžovatele na obhajobu.
Konkrétně pak stěžovatel namítá, že soud prvého stupně se nevypořádal s možnými motivy poškozených ve snaze přivodit stěžovateli újmu. Stěžovatel dále upozorňuje, že soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování ve směru objektivní možnosti realizace tvrzeného útoku v osobním vozidle, když tento důkaz schopný vyvrátit obžalobu zůstal neproveden a lze tak na něj nahlížet jako na důkaz opomenutý.
Stěžovatel také namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s námitkou obhajoby spočívající v tom, že jedna z poškozených uvedla, že první trestněprávní jednání stěžovatele se mělo odehrát během společné služby v měsíci květnu, když obhajobou bylo prokázáno, že poškozená se stěžovatelem v daném měsíci neměla žádnou společnou službu. Soudy také dle stěžovatele nezohlednily, že chování poškozených ke stěžovateli po údajných útocích zcela neodpovídalo chování obětí násilných trestných činů, stejně jako neodpovídalo chování partnerů obou poškozených, kteří údajně od počátku o útocích věděli, ale jakkoliv proti nim nezasáhli, což je podle stěžovatele chování zcela nepochopitelné a vymykající se běžným reakcím.
Stěžovatel rovněž namítá, že odvolací soud se náležitě nevypořádal se všemi námitkami, jimiž stěžovatel realizoval své právo na obhajobu. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolacím soudem byl fakticky ignorován, když má za to, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s námitkami o porušení pravidla in dubio pro reo, přičemž stěžovatel v rámci odvolání namítal, že soud prvního stupně postupoval téměř bezvýhradně v neprospěch stěžovatele, a to v hodnocení všech důkazů a podstatných okolností.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V.
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu lze uvést, že není pravdou, že soud prvého stupně se nevypořádal s možnými motivy poškozených ve snaze přivodit stěžovateli újmu. S obhajobou stěžovatele, který tvrdí, že cílem poškozených bylo jej profesně a osobně zlikvidovat, protože se chtěl přihlásit do výběrového řízení na zástupce vedoucího a vadil vedení a jiným příslušníkům policie, se soud prvního stupně podrobně vypořádal na straně 4 a 5 rozsudku. Okresní soud zde konstatuje, že z okolností, za kterých poškozená Hana P. (jedná se o pseudonym) útoky oznámila a z výpovědí dalších svědků neplyne, že by si událost vymyslela. Pokud by takovým způsobem chtěla zdiskreditovat stěžovatele, musela by v průběhu poměrně dlouhé doby před vypsáním výběrového řízení za tímto účelem zapojit do svého svědectví velké množství svědků a riskovat prozrazení, navíc za situace, kdy těžko mohla sama usilovat o místo zástupce vedoucího. Obdobně okresní soud argumentuje také ve vztahu k druhé poškozené Olga N. (jedná se o pseudonym), kdy tato se do vypsaného výběrového řízení také nepřihlásila a tento svůj záměr oznámila již předem, z čehož nevyplývá její snaha získat místo zástupce vedoucího. Okresní soud dále uvádí, že se navíc nejeví jako logické, aby poškozené na stěžovatele věc nahlásily, aniž by věděly, zda se stěžovatel do výběrového řízení vůbec přihlásí, když pokud by tak tento neučinil, riskovaly by zbytečné projednávání věci orgány činnými v trestním řízení a případné prozrazení nepravdivosti své vymyšlené verze. Do výběrového řízení se navíc stěžovatel opravdu nepřihlásil. Okresní soud tak obhajobu stěžovatele vyhodnotil jako nevěrohodnou (podrobněji viz rozsudek okresního soudu).
Pokud jde o stěžovatelovy námitky stran časového zařazení skutku jednou z poškozených a chování obou poškozených po činu, také těmto otázkám se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí také věnoval, když hodnotil věrohodnost obou poškozených, jejich výpovědi a jejich chování po činu.
Okresní soud si byl vědom toho, že poškozená Hana P. uvedla, že k prvnímu útoku došlo v květnu roku 2010, ale tento měsíc se stěžovatelem nesloužila, když službu s ním měla do 30. 4. 2010. Soud tento rozpor nevyhodnotil jako zásadní, když ho je podle něj možné přičítat času, který od prvního útoku uběhl. Omyl poškozené ohledně data prvního útoku svědčí podle názoru okresního soudu spíše o nepřipravenosti a nevymyšlenosti její verze, když na své výpovědi trvala i po upozornění na rozpis služeb a nesnažila se tomuto přizpůsobit svou výpověď. Pravdivosti verze poškozené Hany P. podle soudu prvního stupně odpovídá také určitá složitost popsaných útoků a skutečnost, že její výpovědi jsou stále téměř stejné. Verze poškozené Hany P. je také nepřímo podporována výpovědí jejího přítele, její matky a její sestry (strany 2 - 4 rozsudku okresního soudu).
Výpověď poškozené Olgy N. je podle soudu prvního stupně potvrzována rozpisem služeb v inkriminované době, když v rámci služby vykonávali se stěžovatelem ve služebním vozidle dohled nedaleko místa činu uvedeného poškozenou. Výpověď poškozené Olgy N. je nepřímo potvrzována také výpověďmi dalších svědků. Také průběh útoku byl u obou poškozených téměř totožný. Z okolností oznámení událostí podle okresního soudu navíc nevyplývá snaha obžalovanému ublížit, když obě poškozené nejdříve čin stěžovatele oznámit nechtěly, ale přistoupily k tomu až při stupňování jeho jednání. Přehnanou aktivitu stěžovatele vůči ženám navíc potvrdily i některé další svědkyně (dvojsmyslné poznámky, zjišťování velikosti poprsí žen na oddělení, snaha o kontakt).
K námitce stěžovatele, že soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování ve směru objektivní možnosti realizace tvrzeného útoku v osobním vozidle, je možno uvést, že okresní soud v souvislosti s tímto návrhem na doplnění dokazování hodnotil výpověď poškozené Olgy N. jako věrohodnou a průběh útoku popsaný touto poškozenou jako proveditelný. Z tohoto důvodu vyhodnotil konání vyšetřovacího pokusu jako nadbytečné a návrh obhajoby proto zamítl (strana 7 rozsudku okresního soudu).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecného soudu v tomto směru nedošlo, jelikož navržený důkaz nebyl ignorován, ale jeho provedení bylo zamítnuto, což soud prvního stupně také přiměřeně odůvodnil.
Jestliže stěžovatel namítá, že odvolací soud se náležitě nevypořádal se všemi námitkami, jimiž stěžovatel realizoval své právo na obhajobu, je stěžovateli možno přisvědčit, že odůvodnění usnesení krajského soudu je poměrně stručné. Krajský soud v zásadě odkazuje na provedené dokazování, skutková zjištění a odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje za správné, ztotožňuje se s ním a pro stručnost na něj odkazuje. Námitky stěžovatele považuje za pouhé opakování obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení a soud prvního stupně se s ní v napadeném rozsudku náležitě vypořádal. Odvolací soud dále shledal, že soud prvního stupně zhodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil tak logicky odůvodněná skutková zjištění. S názorem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil také v otázce zamítnutí stěžovatelem navrhované rekonstrukce. Prokázané jednání stěžovatele posoudil podle krajského soudu soud prvního stupně v souladu se zákonem jako přečin znásilnění a pochybení v neprospěch stěžovatele pak krajský soud nezjistil ani ve výroku o trestu.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu je však nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3176/13 ze dne 26. 2. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ze dne 2. 7. 2014 a další).
Z výše uvedeného vyplývá, že i přes jistou stručnost odůvodnění krajského soudu není možno hodnotit toto rozhodnutí jako porušující stěžovatelovo právo na spravedlivý proces pouze z toho důvodu, že se odvolací soud nevypořádá s každou jednotlivou námitkou stěžovatele zvlášť. Krajský soud v Praze hodnotil postup a rozhodnutí soudu prvního stupně v kontextu námitek stěžovatele jako celek a své závěry přitom srozumitelně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není možno označit za neadekvátní.
VI.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní.
Okresní soud v Kolíně uvedl, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházel, dal najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládal, důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a vypořádal se s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu