ECLI:CZ:US:2014:1.US.2142.13.1
sp. zn. I. ÚS 2142/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2011, č.j. 49 T 18/2010-6303, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 3 To 58/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, č.j. 5 Tdo 1405/2012-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 49 T 18/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku si podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl o trestu (konkrétně o propadnutí věci) rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 3 To 58/2011. Následně Nejvyšší soud dne 30. 1. 2013, č.j. 5 Tdo 1405/12-71, rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), dovolání stěžovatele odmítl.
II.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobody a práva na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Základní pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že soudy vycházely z odborného vyjádření Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, ve kterém Finanční ředitelství v Ústí nad Labem určilo výši zkrácené daně z přidané hodnoty ve vztahu ke společnostem, specifikovaným ve výroku rozsudku, na základě odůvodněných předpokladů, že zboží bylo ve skutečnosti prodáno v České republice ve stejném zdaňovacím období, v jakém bylo pořízeno, když se vždy jednalo o čtvrtletní období a bylo vycházeno, s ohledem na nedostatek jiných podkladů, z pořizovací ceny zboží.
Oborné vyjádření Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo dle stěžovatele jediným a zásadním důkazem, na kterém soudy všech stupňů postavily výrok o vině, pokud jde o tvrzenou výši způsobené škody. Stěžovatel namítá, že soudy se spokojily s tímto vyjádřením, ačkoliv si byly vědomy skutečnosti, že se jedná o organizační složku státu moci výkonné a nejedná se o nezávislý a nestranný důkaz. Takový postup dle mínění stěžovatele porušuje zásadu rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásadním způsobem zvýhodňuje stát na úkor stěžovatele. V dané věci měl být dle stěžovatele za účelem stanovení výše škody ustanoven znalec za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví.
Další zásadní pochybení soudů všech stupňů, které mělo podle stěžovatele za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, spatřuje stěžovatel v tom, že soudy stanovily rozsah krácení DPH na základě domněnky, že všechny telefony zakoupené ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") byly prodány v České republice bez DPH. Takto však podle názoru stěžovatele postupovat nelze, neboť na základě předpokladu Finančního ředitelství v Ústí nad Labem není možno považovat za prokázané, že všechny mobilní telefony zakoupené v SRN byly prodány v České republice. To stěžovatel zpochybňuje a nevyplývá to podle něj ani z jiných provedených důkazů.
Soudy se také dle stěžovatele nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že dvě obchodní společnosti byly registrovány k DPH na Slovensku a tedy neměly vůbec povinnost DPH v České republice odvádět. Tyto slovenské společnosti své zboží v České republice nikdy neprodávaly a v rámci trestního řízení podle stěžovatele nebyl prokázán opak.
Stěžovatel má také za to, že jej soudy odsoudily neprávem také v případě trestného činu úvěrového podvodu. V této souvislosti namítá, že splácel úvěr řádně až do svého zadržení a úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitému majetku ve vlastnictví stěžovatele. Reálně tedy dle stěžovatele nehrozilo, že by poskytovateli úvěru mohla vzniknout škoda v důsledku uvedení nepravdivého údaje o příjmech stěžovatele.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, kterých se stěžovatel dovolává. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V.
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu lze uvést, že pokud jde o námitku stěžovatele spočívající v neustanovení znalce za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, Krajský soud v Ústí nad Labem se s tímto důkazním návrhem stěžovatele řádně vypořádal, když ten tento návrh zamítl a rozhodl o jeho neprovedení. Tento svůj postup odůvodnil tím, že ve věci opatřené odborné vyjádření příslušného finančního orgánu, které nadto bylo pouze podkladem pro vyčíslení škody orgány činnými v trestním řízení, je adekvátní. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že k zamítavému stanovisku ohledně návrhů na dokazování učiněných stěžovatelem přistoupil soud prvního stupně za situace, kdy skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování posoudil tak, že jsou ucelená a nejsou o nich žádné pochyby, přičemž na jejich základě lze ve věci meritorně rozhodnout a další odročování hlavního líčení by bylo v rozporu se zásadami trestního řízení, především pak se zásadou rychlosti a hospodárnosti (viz strana 43 rozsudku sp. zn. 49 T 18/2010).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecného soudu v tomto směru nedošlo, jelikož navržený důkaz nebyl ignorován, ale jeho provedení bylo zamítnuto, což soud prvního stupně také zcela adekvátně odůvodnil.
Pokud stěžovatel namítá, že není možno považovat za prokázané, že všechny mobilní telefony zakoupené v SRN byly prodány v České republice, lze uvést, že této obhajobě stěžovatele soudy věnovaly patřičnou pozornost a podrobně se vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že mobilní telefony nebyly prodávány v České republice, nýbrž že byly předávány dále obchodním společnostem na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že stěžovatel například nebyl schopen vysvětlit způsob, jakým kontaktoval údajné obchodní subjekty v Polsku, Slovensku a Maďarsku, a to i přesto, že se tak mělo dít po dobu čtyř let, nedokázal si vzpomenout na internetové stránky, na kterých činil objednávky a kde se dozvídal podrobnosti o požadovaném artiklu, nedokázal specifikovat přihlašovací údaje na předmětné webové stránky a rozporně zmiňoval dobu, po kterou s těmito společnostmi údajně spolupracoval. Soud také učinil pokus dohledat předmětné firmy a výsledkem bylo, že při konfrontaci s oficiálními údaji z obchodních rejstříků údaje uvedené stěžovatelem neobstály. Také z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele je zcela zřejmá souvislost mezi objednávkami přijatými obžalovaným od svých odběratelů v ČR a objednávkami, které vzápětí na to obžalovaný, jménem jím ovládaných společností, učinil v SRN u firem jeho dodavatelů. Dále je obhajoba stěžovatele kromě záznamů o odposlechu mobilního telefonu vyvrácena také výpověďmi svědků (odběratelů mobilních telefonů z ČR), protokoly o sledování stěžovatele a výpisy z bankovních účtů stěžovatele (blíže viz strany 29-33, 38-40, 47-49 rozsudku sp. zn. 49 T 18/2010).
Ústavní soud také nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soudy se nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že dvě obchodní společnosti byly registrovány k DPH na Slovensku a tedy neměly vůbec povinnost DPH v ČR odvádět, když ve vztahu k této námitce lze pro stručnost opět odkázat na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí (viz strana 50 rozsudku sp. zn. 49 T 18/2010 nebo strana 7 usnesení sp. zn. 5 Tdo 1405/2012). Krajský soud se také řádně vypořádal s důkazním návrhem stěžovatele, aby byl ve věci slyšen odborný poradce, který by zhodnotil povinnost slovenských obchodních společností odvádět DPH v České republice, když soud tento návrh zamítl a správně uvedl, že se jedná o otázku právní, kterou nepřísluší hodnotit nikomu jinému než soudu.
K námitce stěžovatele, že jej soudy odsoudily neprávem také v případě trestného činu úvěrového podvodu, je možno uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že při sjednávání úvěrové smlouvy předložil stěžovatel potvrzení o výši svého příjmu, které neodpovídalo realitě, jelikož v něm uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli a o výši příjmu, když ve skutečnosti, oproti tomu, co deklaroval Hypoteční bance a. s., u údajného zaměstnavatele nikdy nebyl zaměstnán a tudíž od něj ani nikdy nepobíral ten příjem, který sám do předkládaného potvrzení vepsal. Stěžovatel byl v rozhodnou dobu bez zaměstnání, nepodnikal, nebyl činný v žádné právnické osobě, nebyl ani veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebyl mu vyplácen žádný důchod a nebyl ani příjemcem nemocenských ani žádných jiných dávek. Předmětné potvrzení stěžovatel sám opatřil napodobeninou razítka údajného zaměstnavatele. Vina stěžovatele tak vyplývá z jeho výpovědi, z vyjádření společnosti, která měla být údajným zaměstnavatelem stěžovatele a ze zajištěných listinných důkazů, včetně nepravdivého potvrzení o výši příjmu a úvěrové smlouvy, která na základě tohoto potvrzení byla Hypoteční bankou a. s. se stěžovatelem uzavřena. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že stěžovatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl jednoznačně nepravdivé údaje, na základě kterých s ním byla úvěrová smlouva uzavřena, čímž naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Za dané situace není podstatné, že stěžovatel úvěr splácel až do svého zadržení, navíc když tak zjevně činil z peněz získaných trestnou činností.
VI.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní.
Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu