ECLI:CZ:US:2014:1.US.2274.13.2
sp. zn. I. ÚS 2274/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti Ing. Evy Vorlíčkové, zastoupené doc. JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 3, Velehradská 18, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 1 KZV 82/2013, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí podanou ústavní stížností proti shora označenému usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství, kterým měla být porušena její základní práva garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V záhlaví označeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla stížnost stěžovatelky a dalších obviněných proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, expozitury České Budějovice ze dne 26. 3. 2013 č. j. ÚOOZ-2087/TČ-2012, kterým policejní orgán dle ustanovení §160 odstavec 1 trestního řádu zahájil mj. proti stěžovatelce trestní stíhání pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle ustanovení §248 odst. 2 věty druhé a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchané ve formě spolupachatelství podle ustanovení §23 trestního zákoníku.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se správností závěrů obsažených v odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně. Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 trestního zákona, neboť předmětné trestní stíhání zjevně porušuje zásadu ultima ratio a subsidiarity trestní represe ve smyslu závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 227/05. S odkazem na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99 potom stěžovatelka namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je nedostatečně popsána subjektivní stránka stíhaných trestných činů, pročež toto usnesení není možno považovat za zákonné ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu - pokud přitom v daném případě absentuje na straně stěžovatelky indikace úmyslné formy zavinění, nemůže se jednat o trestný čin. Mimoto stěžovatelka poukazuje i na porušení autorského práva, neboť určité pasáže napadeného usnesení mají představovat plagiát diplomové práce syna jednoho z obviněných.
4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení je třeba zdůraznit, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud, s výjimkou situací zcela mimořádných, například pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. stěžovatelkou odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
6. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat.
7. Současně je třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatelka stíhána, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. usnesení III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; postačí proto prozatím konstatovat, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení zjevným excesem netrpí.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Jakkoli totiž není v obecné rovině možno upřít stěžovatelkou artikulovaným námitkám potenciál jisté relevance, je současně namístě konstatovat, že v daném stadiu trestního řízení je nutné považovat odůvodnění uvedené na str. 29 - 30 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství za - prozatím - dostačující, a tedy ústavně konformní.
9. Pro úplnost se pak sluší ještě uvést, že ústavní konformitu napadeného usnesení nemůže bez dalšího zpochybnit ani případný plagiátorský charakter části jeho odůvodnění.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením orgánu činného v trestním řízení bylo zasaženo některé stěžovatelkou dovolávané ustanovení Listiny nebo Úmluvy.
11. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu