ECLI:CZ:US:2014:3.US.1488.14.1
sp. zn. III. ÚS 1488/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Havláska, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2014 sp. zn. 20 Co 285/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 25. 4. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na vlastnictví majetku a na spravedlivý proces (podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Usnesením soudního exekutora ze dne 7. 5. 2013 č. j. 159 EX 00289/12-076 bylo rozhodnuto k návrhu stěžovatele o vyškrtnutí movité věci v jeho vlastnictví ze soupisu movitých věcí. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, když soudní exekutor uvedl, že vzhledem k §68 odst. 3 exekučního řádu lze řízení o vyškrtnutí věci ze soupisu zahájit i bez návrhu. V souladu s tímto soudní exekutor rozhodl dle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud usnesení soudního exekutora ve výroku II o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že na adrese B. proběhl soupis movitých věcí. Soupisu nebyl přítomen ani povinný ani oprávněný ani žádné další osoby. Došlo k vylomení zámkové vložky a byl zjednán přístup do bytu. Před soupisem byla snaha se s povinným či jeho manželkou spojit, ale sousedé na ně neměli kontakt. Dle sousedky paní Heleny Plačkové bydlí povinný i jeho manželka v bytě. Během výkonu byly nalezeny písemnosti povinného, při soupisu zjištěn předchozí soupis Mgr. Homoly, movité věci označeny. Byl proveden soupis movitých věcí, které nebyly označeny a věci byly zčásti odvezeny. Povinnému a jeho manželce byla zanechána výzva. Ze záznamu (protokolu) soudního exekutora je zřejmé, že osobě oprávněné nebyl v projednávané věci dán prostor, aby se mohla vyjádřit k případnému vlastnictví movitých věcí, a není tedy podle názoru odvolacího soudu namístě, aby oprávněný hradil náklady, které v tomto řízení v souvislosti s uplatněním vlastnického práva třetích osob vznikly.
Poněvadž - vzhledem k výsledku tohoto úseku řízení - nemůže být k náhradě jeho nákladů zavázán ani povinný, odvolací soud podle §219 o. s. ř. usnesení soudního exekutora ve výroku II o nákladech řízení účastníků potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že na řízení o vyškrtnutí věcí ze soupisu je třeba co do účastníků řízení nahlížet stejně jako na řízení o vylučovací žalobě - tedy na jedné straně vystupuje oprávněný a na druhé straně navrhovatel (stěžovatel). Procesně neúspěšným účastníkem tedy může být jen oprávněný. Stěžovatel byl naopak plně procesně úspěšný, protože jeho věc byla vyškrtnuta ze soupisu. Mělo mu být proto přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, když byl zastoupen advokátem. Stěžovatel přitom žádným svým jednáním nezavdal důvod k tomu, aby bylo ze strany exekutora zasaženo do jeho majetkové sféry, a nelze mu tedy provedení soupisu movitých věcí klást jakkoli k tíži (tzn. ani v tom, že by musel nést své náklady řízení). Povinnost hradit stěžovatelovy náklady řízení měla být proto uložena oprávněnému tím spíše, když oprávněný má právo být u soupisu přítomen, přičemž krajský soud se nevypořádal s tím, proč tomu tak nebylo. Pokud by se oprávněný neúčastnil soupisu z vlastního rozhodnutí, sám se zbavil možnosti do tohoto soupisu zasáhnout a musel by nést případné negativní důsledky svého rozhodnutí. Navíc oprávněnému bylo známo, že došlo k soupisu movitých věcí, nikterak však na tuto skutečnost nereagoval, vyškrtnutí věcí nenavrhoval a bylo proto třeba, aby tento procesní úkon učinil stěžovatel. Nezavinil-li stěžovatel, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho vlastnického práva, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl své náklady řízení, které byly přímým důsledkem pochybení exekutora. Stěžovatel též poukazuje na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 24 Co 2407/2013, které v podobné situaci uložilo povinnost nahradit náklady řízení vlastníka sepsané věci oprávněnému.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před obecným soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Stěžovatel namítá, že pokud nezavinil, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho vlastnického práva, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl své náklady řízení, které byly přímým důsledkem pochybení exekutora. Totéž však lze uvést i o oprávněném, který rovněž nezavinil zásah do vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel namítá, že oprávněný má právo být u soupisu přítomen, přičemž krajský soud se nevypořádal s tím, proč oprávněný soupisu přítomen nebyl. Tím má stěžovatel na mysli patrně argument, že kdyby se oprávněný účastnil soupisu věcí, mohl by zabránit soupisu věci ve vlastnictví stěžovatele. Tato argumentace však přesvědčivá není, neboť důvody pro takový postup oprávněného zde nebyly shledány. Onou věcí ve vlastnictví stěžovatele bylo horské kolo, jehož vlastnictví stěžovatel posléze exekutorovi dokazoval kupní smlouvou. Stěžovatel tedy nevysvětluje, jak by mohl oprávněný - pokud by hypoteticky byl účasten soupisu věcí - zasáhnout ve prospěch jeho vlastnictví, když z ničeho v bytě se nepodávalo, že by kolo bylo ve vlastnictví stěžovatele; proto by patrně oprávněný neměl důvod postup exekutora zpochybňovat (stejná argumentace platí i ve vztahu k námitce stěžovatele, že oprávněný po doručení protokolu o soupisu věcí nenavrhoval vyškrtnutí horského kola stěžovatele).
9. Stěžovatel poukazuje u řízení o vyškrtnutí věci ze soupisu na analogii s excindačním řízením u soudu. Ústavní soud této úvaze přisvědčuje, protože obě řízení sledují stejný hlavní účel - ochranu vlastnického práva třetích osob. Pak se tu obdobně uplatní i judikatura Ústavního soudu týkající se excindačního řízení, kterou Ústavní soud shrnul například v usnesení ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 2560/12: "V nyní projednávané věci byly předmětem ústavní stížnosti náklady řízení o excindační (vylučovací) žalobě. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str. 669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval". Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)." V nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelé napadali - obdobně jako v nyní projednávané věci - postup pracovníka exekutorského úřadu; ten však není pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů excindačního řízení relevantní, neboť exekutor na rozdíl od oprávněného není účastníkem řízení (viz též např. usnesení ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. IV. ÚS 363/07). V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že stěžovatelé bránili svá práva nikoli z příčiny ležící na straně oprávněného, nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora, přičemž soudy v řízení o tzv. excindační žalobě nemají dostatečný prostor ke zkoumání, zda postup soudního exekutora byl s právem souladný, anebo zda v důsledku jeho porušení došlo ke vzniku nějakých škod; k tomu slouží jiná řízení. V jejich rámci pak lze jako škodu uplatnit i ty náklady, které vznikly osobám v řízeních, v nichž úspěšně tvrdily, že mají k majetku taková práva, která výkon rozhodnutí nepřipouští.
10. Ústavní soud si je vědom, že pokud došlo k sepsání věci patřící třetí osobě v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora (či pracovníka jeho úřadu), bylo by nespravedlivé nechat tuto osobu - pakliže podala úspěšnou excindační žalobu či žádost o vyškrtnutí věci ze soupisu - nést vlastní náklady řízení. Tuto potenciální nespravedlnost však nelze hojit nespravedlivým postupem vůči oprávněnému, jak nepřípadně požaduje stěžovatel.
11. To platí tím spíše s ohledem na okolnosti nynější exekuce, ke kterým Ústavní soud rovněž přihlédl. Právní zástupce totiž podal ústavní stížnosti ve věci téhož exekučního řízení nejen jménem stěžovatele, ale též jménem dalších tří stěžovatelů, jejichž věci byly nakonec vyškrtnuty exekutorem ze soupisu (šestnácti) věcí (ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1500/14, II. ÚS 1497/14 a II. ÚS 1494/14). V každém tomto řízení o vyškrtnutí věcí ze soupisu se tito čtyři stěžovatelé, zastoupení stejným advokátem, domáhali (každý zvláště) přiznání náhrady nákladů řízení (zastoupení). Pokud by měl být akceptován názor stěžovatele o povinnosti oprávněného hradit každému z těchto stěžovatelů (třetích osob, vlastníků sepsaných věcí) náhradu jejich nákladů řízení, exekuce by se oprávněnému - vzhledem k soudy přiznané výši pohledávky (23 858 Kč) - téměř "nevyplatila"; to by byl nebezpečný jev, potenciálně odrazující věřitele od zahajování exekučního řízení a dlužníky potenciálně v důsledcích navádějící dluhy neplatit (s vidinou, že si věřitel vzhledem k riziku četných návrhů třetích osob na vyškrtnutí jejich věcí ze soupisu iniciaci exekučního řízení raději rozmyslí).
12. Nadto napadené usnesení krajského soudu v odůvodnění uvádí, že pracovníci exekutora při soupisu zjistili předchozí soupis Mgr. Homoly, přičemž movité věci byly označeny. Pokud stěžovatel v bytě bydlí (jak tvrdí v ústavní stížnosti), musel tedy o již proběhlém soupisu věci v bytě vědět, tedy i vnímat okolnost, že vůči jeho otci jako povinnému je vedeno exekuční řízení a že při něm dochází k soupisu věcí nacházejících se v bytě. Pak tedy mohl vnímat riziko, že při případném dalším soupisu věcí může být sepsáno i horské kolo nacházející se v bytě. Proto se mohl preventivně pokusit jej označit jako své vlastnictví či se jinak pokusit zabránit jeho případnému budoucímu soupisu. To může mít jistou relevanci stran úvah stěžovatele, že na zásahu do jeho vlastnického práva soupisem žádný podíl nenese a že mu to nelze nijak klást k tíži.
13. Ústavní soud též dodává, že náklady řízení o vyloučení věci ze soupisu (které stěžovatel vyčíslil v odvolání proti usnesení exekutora) dosahují bagatelní hodnoty.
14. Pokud stěžovatel poukazoval na odchylné usnesení jiného krajského soudu, pro stručnost postačí dodat, že Ústavnímu soudu nepřísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Navíc se jednalo o jedno odlišné rozhodnutí, které bylo nadto vydáno až po vydání rozhodnutí soudního exekutora, jehož právní názor toliko krajský soud v napadeném usnesení aproboval; proto z povahy věci stěžovatel (až v odvolání namítaným) odchylným rozhodnutím jiného krajského soudu nemůže argumentovat v tom smyslu, že snad založilo jeho právní jistotu, legitimní očekávání (apod.), že soudní exekutor rozhodne o nákladech řízení podle v tehdejší době neexistujícího rozhodnutí soudu.
15. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu