ECLI:CZ:US:2014:3.US.290.14.1
sp. zn. III. ÚS 290/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Elektrobazar s. r. o., IČ 25866885, se sídlem Ostrava - Radvanice, Ludvíkova 1351/16, právně zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-205, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013 č. j. 2 Cmo 434/2012-213 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 23 Cdo 2679/2013-242, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obchodní společnost Elektrobazar s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala žalobou proti žalované společnosti Elektrowin a. s. u Městského soudu v Praze náhrady škody a ušlého zisku v celkové výši 21.803.238,- Kč s příslušenstvím. Po výzvě k uhrazení soudního poplatku za odvolání ve výši 109.020,- Kč, kterážto částka odpovídá již přiznanému osvobození od soudních poplatků usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 ve výši 90 %, stěžovatelka požádala soud o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu s ohledem na svou ekonomickou situaci, kterou doložila daňovými přiznáními za roky 2010 a 2011, výpisy z účtů za období květen až červenec 2012, rozvahami a výsledovkami za roky 2010 a 2011, seznamem movitých věcí a seznamem závazků a pohledávek.
Městský soud v Praze ve svém usnesení č. j. 19 Cm 5/2011-205 ze dne 6. 11. 2012 došel k závěru, že u stěžovatelky jako žalobkyně nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v celé výši. Soud setrval na závěru, že adekvátní je již přiznané osvobození ve výši 90 %, ve zbytku žádost zamítl, a to především s ohledem na názor, že nelze přenášet důsledky podnikatelského rizika z podnikatelů samotných na stát. Stěžovatelka se proti usnesení Městského soudu v Praze odvolala.
Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 2 Cmo 434/2012-213 ze dne 25. 2. 2013 potvrdil citované usnesení Městského soudu v Praze. Ztotožnil se s názorem městského soudu v tom, že nelze obecně vyloučit možnost podnikatelů na využití §138 odst. 1 o. s. ř., avšak v daném případě rovněž neshledal důvod pro plné osvobození od soudních poplatků, ale pouze pro částečné. Osvobození ve výši 90 % považuje za adekvátní, odpovídající majetkové situaci stěžovatelky.
Stěžovatelka podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání. Nejvyšší soud nejprve vrátil dovolání Městskému soudu v Praze bez věcného rozhodnutí. Po žádosti stěžovatelky, aby bylo dovolání opětovně předloženo Nejvyššímu soudu, je Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2013 č. j. 23 Cdo 2679/2013-242 odmítl.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s názorem obecných soudů, že u podnikatelských subjektů je při posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků třeba rozlišovat, zda nepříznivá situace podnikatele vychází z jeho podnikatelské činnosti. Takovýto názor je podle ní porušením jak ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., tak i porušením rovnosti stran garantované článkem 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka se domnívá, že institut osvobození od soudních poplatků představuje promítnutí práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran, smyslem tohoto institutu je vyvažování hospodářských rozdílů mezi účastníky.
Stěžovatelka odkazuje na dva nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 13/98 a sp. zn. IV. ÚS 289/03 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS), v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že v daných případech došlo k pochybení obecných soudů, pokud daným stěžovatelům odmítly přiznat osvobození od soudních poplatků a porušily tak jejich základní práva, především právo na přístup k soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je třeba připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentovanou např. usnesením sp. zn. IV. ÚS 271/2000), podle níž problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, jen výjimečně dosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně jejich závěry přehodnocovat. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla výjimečně nabýt ústavněprávní dimenze, pokud by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, anebo by byly důsledkem nesprávné aplikace práva, vycházející ze svévolného výkladu (např. nerespektování kogentní normy nebo interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 49/10).
V projednávané věci však k takovým závažným pochybením nedošlo.
Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12, sp. zn. I. ÚS 4029/13).
Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly.
Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen účastníkovi přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až §200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953; dále viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3543/12).
Dle názoru Ústavního soudu je při posuzování osvobození od soudních poplatků u podnikatele třeba zvažovat určité přirozené vyšší riziko neúspěchu stejně tak jako případné konkurenční jednání jiných podnikajících subjektů, které může vyústit až v nutnost uplatnit žalobu k prosazení svého práva v soudním řízení, s níž je nutně spojen soudní poplatek žalobce. Očekává se, že podnikatel nebude toto riziko přenášet na jiné subjekty a v rámci své činnosti se připraví i na tuto situaci. Na druhé straně nelze jistě pod podnikatelské riziko automaticky subsumovat každý soudní poplatek podnikatele. Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i podnikateli - právnické osobě. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít bez dalšího jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti.
V projednávané věci bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %, neboť obecné soudy došly k závěru, že majetkové poměry jí sice neumožňují nést plnou výši soudních poplatků, avšak ve zbývajících 10 % se stěžovatelka na soudních poplatcích podílet může. Ústavní soud se s názorem obecných soudů ztotožňuje a dodává, že takovýmto rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky na přístup k soudům a na spravedlivý soudní proces, a že byla dodržena zásada rovnosti stran.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu