ECLI:CZ:US:2014:4.US.3728.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3728/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Jiřího Chládka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Robertem Scigielem, Senovážná 996/6, Praha 1, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2012 č. j. 13 Co 261/2012-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví uvedeného rozsudku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 6. 2010 č. j. 7 EXE 1977/2010-12 byla, za účelem uspokojení pohledávky navrhovatele za dlužníkem panem Petrem Soukupem ve výši 316.804,- Kč spolu s úroky z prodlení, náklady nalézacího řízení a náklady navrhovatele v exekučním řízení na majetek dlužníka, nařízena exekuce. Exekučním příkazem ze dne 8. 7. 2012 č. j. 103 Ex 21190/10-12 rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí nebo spoluvlastnického podílu povinného na movitých věcech podle §49 odst. 1 písm. e) exekučního řádu. Za tímto účelem soudní exekutor prostřednictvím svých zaměstnanců provedl dne 24. 2. 2011 v místě pobytu vedlejších účastníků soupis movitého majetku, kde se podle informací získaných soudním exekutorem dlužník často zdržoval.
Aniž by vedlejší účastníci řízení podali návrh na částečné zastavení exekuce, či oslovili soudního exekutora, popř. přímo navrhovatele s tím, že movitý majetek sepsaný pod položkami č. 1 - č. 24 je v jejich vlastnictví, podali dne 3. 8. 2011 k Okresnímu soudu v Domažlicích vylučovací žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce, a to konkrétně movitých věcí sepsaných soudním exekutorem. Okresní soud následně rozhodl tak, že vyloučil ze soupisu movitých věcí movité věci pod položkou č. 9 - lavice, židle, stůl, 1ks á 3.000,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastníci řízení odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích změnil v tom smyslu, že výrokem I. z exekuce vyloučil movité věci uvedené pod položkami č. 1 - 22, ohledně položky č. 23 a 24 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň výrokem II. uložil navrhovateli uhradit vedlejším účastníkům řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 17.326,- Kč a výrokem III. uložil navrhovateli uhradit České republice státem zálohované náklady ve výši 736,- Kč.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel brojí právě proti výroku II. a III. rozsudku krajského soudu. Stěžovatel poukázal v rámci svého odůvodnění na nález III. ÚS 292/07, podle něhož z hlediska zachování práva na spravedlivý proces má i rozhodování o nákladech řízení určité ústavněprávní limity. Za obecně nutné je pak považovat za nespravedlivé, aby oprávněný, který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená práva nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. V takovém řízení pak považuje stěžovatel za přiměřené použití ustanovení §150 o. s. ř.
Stejně jako v právní věci, které se citované rozhodnutí Ústavního soudu dotýká, přitom i v projednávaném případě vedlejší účastníci bránili svá práva z příčiny ležící nikoli na straně navrhovatele (coby oprávněného v exekučním řízení), nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora, resp. spíše v důsledku jednání vedlejších účastníků řízení samotných. Vedlejší účastníci namísto snahy o smírné vyřešení věci rovnou podali vylučovací žalobu, aniž by měl soudní exekutor či účastník řízení možnost se s takovými důkazy před podáním vylučovací žaloby seznámit. Navrhovatel se nedopustil žádného jednání, kterým by zavdal příčinu k zahájení soudního řízení o vyloučení movitých věcí z exekuce a uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení o vylučovací žalobě.
Podle právního zástupce stěžovatele by bylo nebezpečným precedentem, pokud by oprávněný z exekučního titulu měl mít v souvislosti s vymáháním pohledávky obavu, že nejenže exekuční řízení skončí neúspěchem pro nemajetnost dlužníka, ale že nadto bude muset hradit náklady řízení o vylučovací žalobě. Taková situace je o to víc nepřípustná v situaci, kdy se věřitel o skutečnosti, že si třetí osoba nárokuje vlastnické právo k sepsaným movitým věcem, dozví až z podané excindační žaloby.
Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel výrok II. a III. ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni za rozporný se základním právem na spravedlivý proces.
III.
Za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal související spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 64/2011, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uložením povinnosti platit náklady excindačního řízení, v němž měl postavení žalovaného, tedy osoby, která se v exekučním řízení domáhala své soudem přiznané pohledávky. Právnímu názoru stěžovatele nelze upřít racionální základ, neboť těžko od oprávněného požadovat, aby nesl další náklady či rizika spojená s vymáháním pohledávky. Na druhou stranu současná právní úprava soudu neumožňuje, aby náklady spojené s excindační žalobou nesl někdo jiný, než žalobce či žalovaný (např. exekutor).
Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str. 669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".
Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení III. ÚS 1750/13 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3307/12 ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1617/11 ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do úvah obecných soudů přitom zasahoval zcela výjimečně (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz)
Možným řešením výše nastíněného rozporu je aplikace ustanovení §150 o. s. ř., nicméně i tento právní institut má své limity, neboť obecný soud nelze k jeho aplikaci v zásadě nutit. V obecné rovině Ústavní soud dovozuje, že požadavek, aby v řízení o vylučovací žalobě nebyla žalobci s odkazem na §150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů takového řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř., je v zásadě nepřijatelný, a to i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí, je totiž zpravidla ohrožena na svých majetkových právech bez vlastního porušení právní povinnosti. Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který při výkonu rozhodnutí vystupoval jako oprávněný, sám ho inicioval a jeho průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto "nadpráví" oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen. Nadto by tím došlo k naprostému "překroucení" smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Pomine-li Ústavní soud, že mu zpravidla nepřísluší hodnotit volnou úvahu obecných soudů tam, kde zákon toliko připouští odchylný postup v případech výjimečných, zvláštního zřetele hodných a obecný soud takové možnosti nevyužije, pak ale nemůže přehlédnout ani to, že za ,,důvody hodné zvláštního zřetele" se považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (srov. např. Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673 a násl.).
Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že podání excindační žaloby bylo pro něj do značné míry překvapivé, neboť vedlejší účastníci namísto snahy o smírné vyřešení věci rovnou podali vylučovací žalobu, aniž by měl soudní exekutor či účastník řízení možnost se s takovými důkazy před podáním vylučovací žaloby seznámit. Z vyžádaného soudního spisu oproti tomu tvrzení však vyplývá, že Marie Soukupová si podala návrh na vyškrtnutí movitých věcí z exekuce, o němž soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána rozhodl svým usnesením ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 103 Ex 21190/10 tak, že je zamítl. Nelze tedy dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že by podání vylučovací žaloby bylo ze strany oprávněného neočekávané nebo že by se Marie Soukupová nesnažila zvrátit výsledek jednání exekutora jinak, než podáním žaloby.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu