ECLI:CZ:US:2015:1.US.3957.14.1
sp. zn. I. ÚS 3957/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2014, č. j. 2 To 87/2013-1362, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014, č. j. 7 Tdo 1290/2014-40, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, č. j. 40 T 14/2012-1146, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. K odvolání státního zástupce byl rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 87/2013, zrušen a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, a zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 505/2014, byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, č. j. 2 To 87/2013-1362, byl opětovně rozsudek soudu prvého stupně zrušen a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, a zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Tdo 1290/2014-40, podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
6. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že obecné soudy uvedly, že nebylo prokázáno, že by materiál - sušené rostliny konopí setého - který byl u stěžovatele nalezen, byl určen pro drogový trh, na druhé straně však při vyčíslení prospěchu stěžovatele soudy vycházely z výroční zprávy Národní protidrogové centrály o ceně předmětného materiálu na černém trhu s drogami. Soudy se nezabývaly otázkou, k jakému konečnému produktu jednání stěžovatele směřovalo, v jakém množství měl být produkt vyroben a jakou částku tím mohl stěžovatel získat. Sušinu je přitom možné využít i k výrobě mastí. Pokud by stěžovatel prodával produkty jiné než ve formě drog, zcela jistě by získal nižší prospěch.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci. Navrhl, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Obhajoba neuplatnila v odvolání námitku týkající se výše sledovaného prospěchu v případě, že sušina byla určena pro výrobu nelegálních léčebných látek a nikoli určena pro běžné toxikomanické užití. Argumentace z tohoto pohledu nemohla být v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebírána. Tuto námitku však je namístě hodnotit jako zcela lichou, neboť závěr výroční zprávy Národní protidrogové centrály za rok 2012 o velkoobchodní ceně 1 kg sušiny je závěrem obecným o ceně na černém trhu a konkrétní použití sušiny tedy pro úvahy o sledovaném prospěchu nemá žádný význam.
8. Předseda senátu Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti uvedl, že pro kvalifikaci skutku podle §283 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku byl v posuzované věci dostatečný podklad. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vyložil, jak dospěl k závěru, že prospěch, ke kterému směřoval posuzovaný čin, dosahoval částky kolem 1 123 000,- Kč. Pokud stěžovatel pěstoval konopí ilegálně, mohl konečný produkt bez ohledu na jeho výslednou podobu prodat zase jedině ilegálně. Na postupu, kdy vrchní soud stanovil výši zamýšleného prospěchu podle minimální ceny sušiny na černém trhu nelze spatřovat nic nelogického. Z okolností případu je zcela zřejmé, že zpeněžení vyprodukované omamné látky bylo cílem činnosti stěžovatele. Výroční zpráva Národní protidrogové centrály vyjadřovala cenu sušiny na černém trhu obecně, nikoli omezeně jen na drogovém trhu. Rozpětí přitom vymezila poměrně široce (70 000,- až 100 000,- Kč za jeden kilogram). Vrchní soud přitom použil spodní hranici tohoto rozpětí a přihlédl i k nákladům stěžovatele na vybavení pěstíren. Předseda senátu Nejvyššího soudu se domnívá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné ústavně zaručené právo nebylo v posuzované věci dotčeno. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a zejména pak v dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování, způsob hodnocení důkazů a právní závěry z něj dovozené ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
13. Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
14. Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, která ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
15. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
16. Stěžovatel namítá, že v odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu spatřuje rozpor. Soud podle něj jednak tvrdí, že nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelem pěstovaný materiál by byl určen pro drogový trh a že by se do černého trhu s drogami stěžovatel zapojil, na druhé straně však při vyčíslení prospěchu stěžovatele vychází z výroční zprávy Národní protidrogové centrály o ceně materiálu na černém trhu.
17. Touto námitkou stěžovatele se velmi podrobně zabývaly vrchní i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. V této souvislosti lze připomenout, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání protiprávního jednání, které spočívá zkráceně řečeno v tom, že po dobu delší než rok ve třech různých objektech, jejichž užívání a nákladné speciální technické vybavení si za tímto účelem obstaral (náklady přesahovaly jeden a půl milionu korun, pro jejichž získání se stěžovatel zadlužil), nelegálně pěstoval rostliny konopí setého, přičemž takto získal více než 14,5 kg (nejméně 14 551,91 g) toxikologicky využitelného materiálu - sušiny - obsahující nejméně 2 432,2 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, přičemž v pěstírnách bylo zajištěno dalších 2 080 pěstovaných a dosud nesklizených rostlin představujících 24 735,4 g toxikologicky využitelné hmoty s obsahem 3 322,13 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu. V souvislosti s tímto jednáním se dopustil i nelegálního odběru elektrické energie, což soudy kvalifikovaly jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku. Rostliny tedy byly pěstovány zcela jistě s cílem z nich získat produkt v množství způsobilém k užití více lidmi (k distribuci pro další osoby). Skutková podstata uvedená v ustanovení §283 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku je naplněna již za situace, kdy pachatel "spáchá čin v úmyslu získat značný prospěch".
18. Ve věci je nutné zohlednit i sofistikovaný způsob provedení trestného činu s použitím speciálně upraveného technického zařízení, s jehož pomocí stěžovatel dosáhl významný obsah účinné látky - drogy - ve vypěstovaném rostlinném základu. Sušina, kterou stěžovatel vyrobil z pěstovaného konopí, obsahovala 2 432,24 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu. Z tohoto údajně obecné soudy ve smyslu judikatury a v době spáchání trestného činu platného nařízení vlády č. č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., dovodily, že již dokonanou částí trestného činu stěžovatel naplnil zákonný znak "ve velkém rozsahu" podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť o naplnění tohoto znaku bylo možné uvažovat již při přítomnosti 1 500 g účinné látky. K tomu přistupuje ještě nedokonaná část trestného činu, která podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci směřovala k výrobě další sušiny s obsahem 3 322,13 g účinné látky.
19. Vzhledem k uvedeným okolnostem případu, které obecné soudy ještě dále rozvedly, nelze závěru, že vypěstovaná sušina byla určena ke zpeněžení, nic vytknout. Není přitom pochyb ani o tom, že stěžovatel rostliny konopí setého pěstoval nelegálně. Je tedy zřejmé, že návrat značných investic stěžovatel mohl dosáhnout jedině na černém trhu. Pokud tedy vrchní soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, využil údajů o cenách sušiny na černém trhu z výroční zprávy Národní protidrogové centrály, není takový postup dokladem rozporuplnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel.
20. Z rekapitulace jednotlivých napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Obecné soudy se také adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele.
21. Obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu