ECLI:CZ:US:2015:3.US.1783.14.1
sp. zn. III. ÚS 1783/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubora Černého, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Jihlavě ze dne 28. 3. 2014 č. j. 11 Nt 792/2014-8 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavnímu soudu dále navrhl, aby policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování těchto práv a přikázal mu obnovit stav předchozí tím, že vrátí věci vydané či odňaté při domovní prohlídce provedené dne 3. 4. 2014, blíže specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 3. 4. 2014 č. j. KRPJ-830-202/TČ-2014-160081.
Okresní soud v Jihlavě napadeným příkazem k domovní prohlídce rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje domovní prohlídka specifikovaného rodinného domu, jehož je stěžovatel spoluvlastníkem.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud nedostál své povinnosti v odůvodnění příkazu zřetelně vyložit rozhodovací důvody; zcela nedostačující je pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení, aniž by bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových či jiných okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Okresní soud dále neobjasnil, proč se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, resp. z jakých důvodů jej nebylo možné odložit na pozdější stádium trestního řízení, přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že by průběh prověřování skutečností v rámci trestního řízení mařil.
Podle stěžovatele neobstojí ani konstatování okresního soudu, že se policejní orgán snaží usilovně pátrat po účetnictví společnosti Auto Activity s. r. o., když on (podezřelý) vydal pouze účetní předvahy za rok 2011 a 2012, nikoliv za rok 2013, a policejnímu orgánu nesdělil, kde se účetnictví nachází, ani kdo toto účetnictví zpracoval. Stěžovatel proti tomu uvádí, že poskytl policejnímu orgánu součinnost zejména tím, že se řádně dostavil k podání vysvětlení a dne 18. 2. 2014 a obsah úředního záznamu doplnil a předložil listiny požadované výzvou k vydání věci ze dne 23. 1. 2014. Účetní sestavu za rok 2013 přislíbil předložit obratem poté, co ji externí firma uzavře, přičemž ji předložil ještě před vydáním příkazu k domovní prohlídce a policejnímu orgánu také sdělil, kde se nachází účetní dokumentace další. Označené prostory provozovny společnosti Auto Activity, s. r. o., přitom nadále zůstávají "nedotčeny zájmem policejního orgánu".
Z tohoto pohledu, dovozuje dále stěžovatel, domovní prohlídku, prováděnou navíc v prostorách obydlí (rodinného domu), nelze kvalifikovat jako přiměřenou a již vůbec jako úkon nenahraditelný, když bylo možné tento zásah do práv chráněných právními předpisy nejvyšší právní síly nahradit pouhou výzvou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu procesního institutu domovní prohlídky Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, N 62/8 SbNU 119, případně nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001, N 147/24 SbNU 59, poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z článku 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006, N 200/43 SbNU 239). Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, N 62/8 SbNU 119).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných trestněprávních ustanovení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 12 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.
Pakliže stěžovatel namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají, a to přímo, z dotčeného příkazu.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v obydlí je věc důležitá pro trestní řízení, respektive nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Okresní soud v Jihlavě právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce stojí za připomenutí, že Okresní soud v Jihlavě konstatoval, že: "Touto domovní prohlídkou by měly být zajištěny jinak nepřístupné písemné materiály, které mají souvislost s prověřovanou trestnou činností, např. pozměněné účetní doklady, účetnictví zapojené společnosti Autua, s. r. o., IČ 262 47 305, doklady o úpravách hospodářských výsledků a účetních dokladů, apod. (jakož i výpočetní technika, v níž by se mohly nacházet soubory a informace k prověřované trestné činnosti, a to především včetně elektronické verze předmětného účetnictví, případně by mohla být zajištěna i větší finanční hotovost získaná touto trestnou činností či věci za takovou finanční hotovost nabyté). Shora naznačené věci by se mohly nacházet v předmětném rodinném domě i z toho důvodu, že veškeré prodejní aktivity podezřelého Lubora Černého byly již ukončeny a lze se tak oprávněně domnívat, že prostory, kam mohlo být ukryto zejména účetnictví společnosti Auto Activity s. r. o., zejména pak účetnictví za období roku 2013, je právě tento předmětný rodinný dům."
Ohledně otázky vymezení "věcí důležitých pro trestní řízení" se patří poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterého "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout. Okresní soud v Jihlavě se v odůvodněních tohoto rozhodnutí zabýval otázkou o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, dále tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. §160 odst. 4 tr. řádu).
Již z obsáhlosti polemiky vedené stěžovatelem vyplývá, že v odůvodnění příkazu je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadený příkaz s požadavky stanovenými v §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu není v kolizi. Nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovatelem kritizované rozhodnutí, podává.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 13 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
Pokud stěžovatel identifikuje svoji kritiku postupu policejního orgánu s námitkou, že tento orgán vycházel z ústavní stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu, které Ústavní soud shledal ústavněprávně konformním, je zřejmé, že neobstojí ani zmiňovaná navazující oponentura.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu