ECLI:CZ:US:2015:3.US.3278.14.1
sp. zn. III. ÚS 3278/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Rydvalové, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 37, proti příkazům k domovní prohlídce vydaným Obvodním soudem pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2014 č. j. 1 Nt 3188/2014-5 a 1 Nt 3188/2014-7 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k domovní prohlídce, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavnímu soudu dále navrhla, aby policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal mu obnovit stav před porušením práv a svobod tím, že jí vrátí věci odňaté při domovních prohlídkách provedených dne 3. 9. 2014, blíže specifikované v protokolech o provedení domovní prohlídky č. j. KRPA-363484-61/TČ-2013-001271 a č. j. KRPA-363484-62/TČ-2013-001271.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadenými příkazy k domovní prohlídce rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 tr. řádu tak, že ve věci přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku se nařizuje domovní prohlídka specifikovaného bytu užívaného stěžovatelkou na základě nájemní smlouvy a označeného bytu v jejím vlastnictví.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Obvodní soud pro Prahu 2 nedostál povinnosti v odůvodnění napadených příkazů zřetelně vyložit, jaké byly jeho rozhodovací důvody, neboť zcela nedostačující je pouhý odkaz na "spisový materiál" a "dostatek shromážděných informací". Není zde uvedeno, proč by se na adresách, kde má k prohlídce dojít, měly nacházet jakékoliv věci ve vlastnictví stěžovatelky, důležité pro trestní řízení, a příkladný výčet věcí, jež by se mohly nacházet v předmětných bytech, je pojmenován jen obecnými názvy (písemnosti, mobilní telefony, paměťové karty apod.). Z tohoto vyplývá, dovozuje dále stěžovatelka, že účelem domovní prohlídky nebylo najít a zajistit konkrétní materiál, ale cokoliv, co by se mohlo policejnímu orgánu "hodit" v trestním řízení. Obvodní soud dále neobjasnil, proč se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, resp. z jakých důvodů nebylo možné úkon odložit na pozdější stádium trestního řízení, přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatelka průběh prověřování skutečností v rámci trestního řízení mařila.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu procesního institutu domovní prohlídky Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, N 62/8 SbNU 119, případně nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001, N 147/24 SbNU 59, poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z článku 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006, N 200/43 SbNU 239). Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, N 62/8 SbNU 119).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných trestněprávních ustanovení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 12 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.
Pakliže stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadených příkazů nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají, a to přímo, z dotčených příkazů.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby obvodním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v obydlí je věc důležitá pro trestní řízení, respektive nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Z obsahu odůvodnění napadených příkazů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatelka dovolávala, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazů k domovní prohlídce stojí za připomenutí, že Obvodní soud pro Prahu 2 vycházel z podezření, že stěžovatelka v blíže nezjištěné době, přinejmenším do počátku roku 2012, s využitím specifikovaného webového portálu "láká ženy k provozování prostituce, které jsou následně nabízeny prostřednictvím tohoto portálu k poskytování sexuálních služeb za úplatu, ke kterým má docházet v označeném bytě". Policejní orgán zjistil, že majitelkou domény je stěžovatelka (podezřelá) a s touto doménou souvisí další, které na tuto základní doménu odkazují. Z výpisu bankovních účtů stěžovatelky soud dovodil, že od počátku roku 2011 do ledna 2014 platila nájemné tohoto bytu a dále docházelo k častým vkladům vyšších finančních částek pokladnou v celkové výši přes 1 700 000 Kč, což nasvědčuje podezření, že stěžovatelka "z předmětné trestné činnosti kořistí". Z operativního šetření dále vyplynulo, že stěžovatelka "na místo pravidelně dochází" a podílí se na náboru nových "pracovnic". Obvodní soud pro Prahu 2 pak - na argumentovaném základě a ve shodě se státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Praha 2 - dospěl k závěru, že existuje důvodné podezření, že se v konkretizovaných nemovitostech nacházejí věci, které mohou být relevantní pro trestní řízení, zejména počítačová technika, mobilní telefony se SIM kartami a vloženými paměťovými kartami, písemnosti vztahující se k provozu poskytování sexuálních služeb, fotoaparáty a další datové nosiče a jiné věci, které mohou souviset s prověřovanou trestnou činností.
Ohledně otázky vymezení "věcí důležitých pro trestní řízení" se patří poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterého "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadeným příkazům k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout. Obvodní soud pro Prahu 2 se v odůvodněních svých rozhodnutí zabýval otázkou, o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatelka mohla dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, jakož i tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně, proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. §160 odst. 4 tr. řádu).
Již z relativní obsáhlosti polemiky vedené stěžovatelkou vyplývá, že v odůvodnění příkazů je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadené příkazy s požadavky stanovenými v §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu nejsou v kolizi. Nelze jim upřít, že informaci, z jakých důvodů byla vydána stěžovatelkou kritizovaná rozhodnutí, podávají.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 13 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
Pokud stěžovatelka spojuje svoji kritiku postupu policejního orgánu s námitkou, že tento orgán vycházel z ústavní stížností napadených rozhodnutí obvodního soudu, která Ústavní soud shledal ústavněprávně konformními, je zřejmé, že neobstojí ani tato navazující oponentura.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu