ECLI:CZ:US:2015:4.US.1644.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1644/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Chládkova 28a, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2014, č.j. 5 T 82/2014-143, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, č.j. 8 To 277/2014-172, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č.j. 8 Tdo 10/2015-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2014, č.j. 5 T 82/2014-143, byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, č.j. 8 To 277/2014-172, bylo odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2015, č.j. 8 Tdo 10/2015-32, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů byly podle stěžovatele porušeny jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že důkazy, na základě kterých byl soudem prvního stupně odsouzen a které aproboval i soud odvolací, byly důkazy absolutně neúčinnými a nebylo tedy možné na jejich základě otázku jeho viny posuzovat.
Konkrétně namítá, že odvolací soud se naprosto nevypořádal s jeho námitkou, že v průběhu hlavního líčení nedal ve smyslu §211 odst. 6 trestního řádu, respektive §314d odst. 2 trestního řádu, souhlas ke čtení úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů dle §158 odst. 3 a 5 trestního řádu. Není proto podle něj po právu, že soudy vycházely v otázce viny i trestu z takto získaných a neúčinných důkazů.
Stěžovatel má také za to, že k prokázání jeho viny nebylo možné použít ani další důkazy, které byly vedeny výlučně za účelem postupu dle §179g trestního řádu, tedy realizace podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (protokol o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014, zaslaný omluvný dopis či skutečnost, že uhradil způsobenou škodu pojišťovně). V této souvislosti namítá, že porušení zákazu donucení k výpovědi nebo doznání má za následek absolutní neúčinnost důkazu.
Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že jednání pana Nováčka, se kterým došlo k předmětnému incidentu, bylo řešeno soudem prvního stupně v řízení, které předcházelo řízení se stěžovatelem, a to přesto, že byly dány všechny důvody pro společné řízení dle §20 trestního řádu. Postupem soudu, který separátně a časově dříve rozhodl ve věci tzv. poškozeného Nováčka, jenž byl uznán vinným z přestupku, byla podle stěžovatele uměle vytvořena situace, kdy výpověď této osoby jakožto poškozeného měla pro soud v hlavním líčení větší váhu, než výpověď stěžovatele, coby obžalovaného. Stěžovatel proto namítá, že soud již před hlavním líčením naprosto cíleně a protiprávně presumoval jeho vinu, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Za situace, kdy s ohledem na absolutní neúčinnost provedených důkazů nebyl a ani nemohl být skutkový stav dostatečně zjištěn, neboť proti sobě v podstatě stálo výlučně tvrzení dvou "zainteresovaných" osob, totiž stěžovatele a tzv. poškozeného Nováčka, došlo podle stěžovatele k dalšímu pochybení soudů tím, že nebyl připuštěn bez náležitého odůvodnění žádný z jím navrhovaných důkazů (provedení polygrafického vyšetření na detektoru lži stěžovatele i poškozeného, výslech svědka Machaly, prověrka na místě, znalecký posudek z oboru biomechaniky a balistiky). Současně však byly provedeny veškeré důkazy navržené státním zástupcem, čímž podle mínění stěžovatele došlo k narušení "rovnosti zbraní" strany obhajoby a obžaloby, což zakládá nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadených rozhodnutí.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když v podstatě pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatele je kromě jiného především zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatel předně namítá, že v průběhu hlavního líčení nedal ve smyslu §314d odst. 2 trestního řádu souhlas ke čtení úředních záznamů o podaných vysvětlení a o provedení dalších úkonů a byl tak odsouzen na základě absolutně neúčinných důkazů.
Z ustanovení §314d odst. 2 trestního řádu vyplývá, že při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení může se souhlasem státního zástupce a obviněného samosoudce přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že jeho výslovný souhlas s postupem podle §314d odst. 2 trestního řádu v protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 6. 2014 zaznamenán není. Tento postup představuje nežádoucí skutečnost a je možno jej označit za určité pochybení na straně Městského soudu v Brně. Na druhou stranu nikoliv každý formálně procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
V daném případě je především třeba upozornit na to, že stěžovatel byl již ode dne 21. 2. 2014 zastoupen advokátem dle §158 odst. 5 trestního řádu (viz plná moc na č.l. 9 spisu) a u hlavního líčení pak byl zastoupen hned dvěma obhájci. Stěžovatel, ani jeho obhájci, jakožto osoby právně vzdělané, však při jednání nevyjádřili svůj nesouhlas s postupem podle §314d odst. 2 trestního řádu. Nijak nevyužili ani možnost se k přečteným úředním záznamům vyjádřit, případně zpochybnit tvrzení v nich obsažená a k tomuto navrhovat další důkazy. Podstatné také je, že přečtené úřední záznamy nebyly jediným, ani rozhodujícím důkazem k usvědčení stěžovatele. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v hlavním líčení bylo přistoupeno k výslechu jak poškozeného Nováčka, tak svědků Huskové, Ruska a Vaneka, přičemž obžalovaný a jeho obhájci měli možnost se k těmto výpovědím vyjádřit a klást svědkům otázky.
Pro úplnost je pak možno dodat, že výpověď stěžovatele ze zkráceného přípravného řízení (protokol o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014), která není úředním záznamem o podaném vysvětlení, ani dalším úkonem tohoto druhu, ale jde o procesní výpověď podezřelého reagující na sdělení podezření (§179b odst. 3 trestního řádu), byla v hlavním líčení čtena podle §207 odst. 2 trestního řádu, když protokol o dřívější výpovědi obžalovaného je možno přečíst, pokud se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení, což se v tomto případě stalo.
Stejně tak není možno stěžovateli přisvědčit ani v tom, že k prokázání jeho viny byly soudem zcela nesprávně použity důkazy, které byly vedeny výlučně za účelem postupu podle §179g trestního řádu.
K této námitce je předně třeba uvést, že stěžovatel nebyl odsouzen toliko na základě protokolu o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014, a skutečnosti, že poškozenému zaslal omluvný dopis a pojišťovně uhradil způsobenou škodu, jak se snaží dovodit v ústavní stížnosti. K závěru o jeho vině vedla Městský soud v Brně řada dalších důkazů (např. výpověď poškozeného, výpovědi svědků, lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, úřední záznam o vydání nálezu, aj.), které soud také v odůvodnění rozsudku blíže specifikoval (viz s. 3-5 rozsudku) a své rozhodnutí v tomto kontextu také patřičně odůvodnil, stejně jako se vypořádal s obhajobou stěžovatele (blíže viz s. 6 rozsudku).
Navíc pravidlo, že pokud obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nelze k tomuto prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu, se uplatní pouze tehdy, nedošlo-li k narovnání dle §309 a násl. trestního řádu či k dohodě o vině a trestu dle §175a a násl. trestního řádu (zejména viz §314 trestního řádu a §175a odst. 7 trestního řádu). U podmíněného odložení podání návrhu na potrestání dle §179g trestního řádu však takové omezení trestním řádem stanoveno není (stejně jako u podmíněného zastavení trestního stíhání dle §307 a násl. trestního řádu), když je navíc třeba rozlišovat mezi "doznáním" (§179g a §307 trestního řádu), které je podmínkou pro podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a podmíněné zastavení trestního stíhání, a "prohlášením obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán" (§309 a §175a trestního řádu), které je podmínkou pro schválení narovnání a sjednání dohody o vině a trestu.
Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ještě před rozhodnutím o jeho vině soud postoupil věc poškozeného Nováčka správnímu orgánu, čímž již před hlavním líčením cíleně a protiprávně presumoval vinu stěžovatele, a to přesto, že byly dány všechny důvody pro společné řízení dle §20 trestního řádu.
K tomu je možno uvést, že nejprve policejní orgán úředním záznamem ze dne 5. 3. 2014, č.j. KRPB-146967-76/TČ-2013-060278-TVÁ, vyloučil podle §23 odst. 1 trestního řádu věc Miroslava Nováčka k samostatnému projednání a posléze pak rozhodoval shora uvedeným způsobem soud.
Obecně lze k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. V daném případě pak pro vyloučení svědčila i ta skutečnost, že dle §44 odst. 1 trestního řádu nemůže ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný, vykonávat oprávnění poškozeného. Z uvedeného vyplývá, že jedna a tatáž osoba nemůže v řízení vystupovat ve dvojím vzájemně protichůdném postavení, tedy zároveň v postavení obviněného a poškozeného. Právě o takovou situaci se přitom v posuzovaném případě jednalo, když stěžovatel a poškozený se nacházeli v kontradikci a i z praktických důvodů a s ohledem na odlišnou závažnost protiprávního jednání obou účastníků konfliktu tak bylo vhodné vést obě řízení odděleně.
Poslední skupina námitek stěžovatele se pak vztahuje k tzv. opomenutým důkazům. Z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v této oblasti relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že k pochybení v podobě opomenutých důkazů v případě stěžovatele nedošlo. Důkazní návrhy stěžovatele nebyly soudy ignorovány, ale naopak řádně zamítnuty, a to s uvedením naprosto adekvátního zdůvodnění tohoto postupu. Na toto zdůvodnění lze přitom zcela odkázat (podrobně viz s. 5 rozsudku Městského soudu v Brně a s. 2-3 usnesení Krajského soudu v Brně). Vzhledem k tomu, že obsah rozhodnutí je stěžovateli dobře znám, nepokládá Ústavní soud za nezbytné argumentaci obecných soudů znovu opakovat.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z potřebného množství důkazů, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry logicky a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu