ECLI:CZ:US:2015:4.US.2892.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2892/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: R. B., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2014, č.j. 2 T 86/2014-117, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č.j. 10 To 489/2014-170, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č.j. 7 Tdo 522/2015-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2014, č.j. 2 T 86/2014-117, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu dle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a byl mu také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č.j. 10 To 489/2014-170, byl podle §258 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu byl při nezměněném výroku o vině stěžovatel podle §326 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl také uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2015, č.j. 7 Tdo 522/2015-25, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v jeho trestní věci jsou skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně a následně převzaté i odvolacím a dovolacím soudem v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které je podle názoru stěžovatele navíc neúplné.
Obecné soudy podle mínění stěžovatele nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důkazy nehodnotily ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, když navíc hodnocení důkazů vykazuje prvky svévole. Zejména svědecké výpovědi policistů je podle názoru stěžovatele třeba hodnotit jako nevěrohodné, učiněné jednoznačně ve snaze mu uškodit.
Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně zamítl jeho důkazní návrh, aniž řádně odůvodnil, proč návrhu na uskutečnění vyšetřovacího pokusu, resp. ohledání místa činu, k tvrzení stěžovatele, že policejní vůz nebylo možné otočit způsobem popsaným policisty, nevyhověl. S tímto postupem se ztotožnily i odvolací a dovolací soud. Podle stěžovatele se tak obecné soudy přesvědčivě nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování a i tím tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatel byl uznán vinným výše uvedenými přečiny proto, že (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek okresního soudu) řídil bez závažného důvodu osobní motorové vozidlo, přestože si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2013, č.j. 2 T 88/2013-132, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2013, vysloven mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Zároveň policejní hlídce opakovaně řádně neprokázal svou totožnost a nepředložil žádný z požadovaných dokladů týkajících se vozidla, a to ačkoliv k tomu byl opakovaně vyzván, přičemž se snažil policejní hlídce utéct. Následně během jízdy v policejním vozidle vyhrožoval nadstrážmistru T. K. smrtí jeho i jeho rodiny, přičemž v tom blíže specifikovaným způsobem pokračoval dále i na policejní služebně.
Přesvědčení stěžovatele o nesprávně zjištěném skutkovém stavu, o extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním a o pochybení obecných soudů při hodnocení důkazů Ústavní soud nesdílí.
Ke skutkovým zjištěním dospěl okresní soud na základě výpovědí policistů J. S. a T. M a výpovědi svědka M. V. Při hlavním líčení dále okresní soud provedl důkaz listinami založenými ve spise, zejména protokolem o zadržení podezřelé osoby, úředním záznamem o použití donucovacího prostředku a dalšími úředními záznamy svědčícími o chování stěžovatele na služebně a také trestním spisem sp. zn. 2 T 88/2013 (blíže viz s. 3-5 rozsudku). V odůvodnění rozhodnutí pak okresní soud podrobně popsal, jaké důkazy ho vedly k závěru o vině stěžovatele, své rozhodnutí v tomto kontextu také patřičně odůvodnil, stejně jako se vypořádal s tím, proč obhajobu stěžovatele ve světle provedených důkazů hodnotil jako nevěrohodnou (viz s. 5-7 rozsudku).
Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel řídil předmětné vozidlo, ač má tuto činnost předchozím soudním rozhodnutím zakázanou. Soudy také neshledaly nic, co by zpochybňovalo pravdivost výpovědí policistů a svědka M. V., když je naopak hodnotily jako logické a vzájemně konzistentní, přičemž dospěly k závěru, že i popis vyhrožování ze strany stěžovatele vyznívá přesvědčivě. Oproti tomu výpověď stěžovatele a jeho obhajobu shledaly zcela účelovou a nevěrohodnou.
Podle názoru Ústavního soudu se v daném případě soudy dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z potřebného množství důkazů, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry logicky a srozumitelně odůvodnily.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran tzv. opomenutých důkazů, k této je třeba uvést, že z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v dané oblasti relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
Důkazní návrh stěžovatele byl okresním soudem pro nadbytečnost zamítnut. Soud uvedl, že provedené důkazy zcela jednoznačně postačují k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Konstatoval přitom, že vzhledem ke slyšeným výpovědím a vzhledem ke známé skutečnosti týkající se toho, že se v místě kontroly jedná o širokou silnici, což je navíc zřejmé i ze situačního plánku předloženého stěžovatelem u hlavního líčení, neměl žádné pochybnosti o tom, že se policisté na předmětné silnici mohli otočit. Soud dále rozvedl, že se navíc jedná o přehledný a osvětlený úsek a lze tak jen těžko předpokládat, že by v inkriminovanou noční dobu byl na místě takový provoz, že by policisté zřetelně neviděli jediné vozidlo, které jede před nimi, či si spletli osobu, která z něj vystupuje, přičemž kromě jiného i tímto byla vyvrácena obhajoba stěžovatele (blíže viz s. 5-6 rozsudku).
Z rozhodnutí okresního soudu je tak patrné, že důkazní návrh stěžovatele nebyl ignorován, ale naopak řádně zamítnut, a to s uvedením adekvátního zdůvodnění tohoto postupu.
VI.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu