ECLI:CZ:US:2016:3.US.430.16.1
sp. zn. III. ÚS 430/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Pilara, zastoupeného JUDr. Petrem Přikrylem, advokátem, sídlem Poděbradovo nám. 8a, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016 sp. zn. 44 To 28/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 31. 12. 2015 sp. zn. 1 Nt 3135/2015 rozhodl tak, že stěžovateli podle §39 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ustanovil obhájcem JUDr. Pavla Nováka, advokáta, sídlem Bohuslava Martinů 1051/12, Praha 4, a podle §33 odst. 2 tr. řádu mu přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50 %.
3. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že doložil potvrzení o tom, že pobírá dávky v hmotné nouzi ve výši 3 410 Kč a nevlastní žádný movitý a nemovitý majetek, v důsledku čehož mu soud měl ustanovit advokáta, který by byl plně hrazen státem, a neměl mu přiznat pouze sníženou odměnu ve výši 50 %. Vzhledem k uvedenému příjmu mu taktéž neměl být ustanoven obhájce ze seznamu advokátů pouze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 2, tj. advokát z Prahy, ale advokát z místa jeho bydliště, tedy Prostějova. Soudy stěžovateli de facto upřely právo na spravedlivý proces, jelikož konzultace s právním zástupcem z ekonomických důvodů nemohou být uskutečňovány.
5. Odkazy Městského soudu v Praze na judikaturu Ústavního soudu podle stěžovatele postrádají výstižnost, neboť rozhodovací důvody v ní uvedené pro odlišné skutkové a právní podmínky na jeho věc nedopadají. Usnesení ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11 se odvíjí ze situace, kdy stěžovatel svoji celkovou nemajetnost řádně neosvědčil a soudy zjistily pouze nemajetnost aktuální v rámci majetkových poměrů při vazebním stíhání. Usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1936/13 se vztahuje k případu, kdy stěžovatel soudu předložil pouze část listin, z nichž vyplývalo, že aktuálně není schopen objektivně hradit náklady obhajoby.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování tzv. podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i článkem 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.]. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
10. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Pokud soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Těmito zobecnitelnými závěry judikatury Ústavního soudu argumentoval Městský soud v Praze, přičemž neopomíjel shody a odlišnosti daných případů ve vztahu ke stěžovatelově věci.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, pokud soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy přihlédly nejen k aktuální finanční situaci stěžovatele (který ji odůvodnil tím, že pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a příspěvek na živobytí, což deklaroval Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Olomouci), ale také k jeho věku, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat majetkové poměry obviněného.
13. Namítá-li stěžovatel, že Obvodní soud pro Prahu 2 mu měl ustanovit advokáta se sídlem v Prostějově, přehlíží, že podle §39 odst. 2 tr. řádu podmínkou zapsání do seznamu soudu představuje skutečnost, že advokát má sídlo v obvodu, popřípadě sídle daného soudu a projevil svůj souhlas s výkonem obhajoby jako ustanovený obhájce u tohoto soudu.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, jenž by opodstatnil případný odklon od shora uvedených právních názorů opakovaně vyjádřených v četné vlastní judikatuře, dospěl k závěru, že postup soudů (resp. Městského soudu v Praze) lze považovat za ústavně konformní. K porušení základních práv stěžovatele proto nedošlo.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu