ECLI:CZ:US:2017:1.US.2210.16.1
sp. zn. I. ÚS 2210/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 29/2012-78 ze dne 9. 10. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 382/2015-87 ze dne 22. 12. 2015, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1219/2016-104 ze dne 26. 4. 2016 a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu, na přístup k soudu a na rovné zacházení, která jsou chráněna čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 12 k Úmluvě. Dle stěžovatele došlo rovněž z důvodu odepření spravedlnosti k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z důvodu nerespektování judikatury Ústavního soudu k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nedodržely stanovený zákonný postup, jak jej vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 80/96 ze dne 4. 7. 1996.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1219/2016-104 ze dne 26. 4. 2016 zastavil řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. 30 Co 382/2015-87 ze dne 22. 12. 2015, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. 25 C 29/2012-78 ze dne 9. 10. 2015, kterým soud prvního stupně stěžovateli jednak nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, a jednak zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.
Nejvyšší soud sám zhodnotil otázku splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení městského soudu, přičemž tento postup zdůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 82/2014 ze dne 23. 7. 2014 a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 NSČR 9/2015 ze dne 8. 4. 2015 (dostupné na http://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud konstatoval, že sdílí názor, který přijal odvolací soud, resp. soud prvního stupně, že stěžovatel věrohodně nedoložil své aktuální majetkové poměry tak, aby mu mohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a aby mu bylo možno ustanovit zástupce z řad advokátů ve smyslu §30 o. s. ř. Jelikož ani přes výzvu dovolacího soudu (usnesení č. j. 30 Cdo 1219/2016-99 ze dne 22. 3. 2016) stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud rozhodl, jak shora uvedeno.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti v prvé řadě rozporoval povinnost být v řízení o dovolání zastoupen advokátem, týká-li se dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o neustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Stěžovatel rovněž polemizoval se závěrem obecných soudů, že hodnověrně nedoložil své majetkové poměry. Poukazoval přitom zejména na skutečnost, že obecné soudy si mohly pravdivost jeho tvrzení o tom, že jeho životní náklady hradí jeho jediný rodič, ověřit svědeckou výpovědí tohoto rodiče. Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem obecných soudů, že měl možnost opatřit si finanční prostředky výkonem závislé pracovní činnosti, a Nejvyššímu soudu dále vytkl, že nepřihlédl k tomu, že bytová jednotka stěžovatele v Praze byla exekučně obstavena. Jednotlivé argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelů zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se případem stěžovatele řádně zabýval a své rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení také zcela adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení i vlastní ustálenou judikaturu. Předmětná ustanovení zákona byla dovolacím soudem interpretována a aplikována ústavně konformně a řádně odůvodněn byl nejen zvolený postup, ale vyloženy byly také úvahy, které soud vedly k učiněným závěrům. Argumentaci dovolacího soudu nepovažuje Ústavní soud za extrémní, svévolnou či vybočující z ústavněprávních limitů, pročež mu nepříslušelo jeho rozhodnutí přehodnocovat.
Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1219/2016-104 ze dne 26. 4. 2016, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Dále je třeba konstatovat, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením obvodního a městského soudu, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolací řízení zastavil. Stěžovatel má přitom povinnost podat dovolání procesně regulérním způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 o. s. ř. Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), však stěžovatel řádně neuplatnil, což představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby tento opravný prostředek nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1423/16 ze dne 17. 5. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2710/15 ze dne 22. 9. 2015). S přihlédnutím k právě řečenému Ústavní soud proto stížnostní návrh v části napadající usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 29/2012-78 ze dne 9. 10. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 382/2015-87 ze dne 22. 12. 2015 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Jelikož byl stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti neúspěšný, Ústavní soud nevyhověl ani jeho návrhu na náhradu nákladů řízení (jak dle §62 odst. 4, tak dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu