ECLI:CZ:US:2017:3.US.1412.17.1
sp. zn. III. ÚS 1412/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017 sp. zn. 3 Tdo 1625/2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2016 sp. zn. 6 To 469/2012, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2012 sp. zn. 4 T 94/2011 stěžovatele uznal vinným jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1) výroku o vině, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 2) výroku o vině. Okresní soud odsoudil stěžovatele za skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 6 To 469/2012 z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Za vymezené jednání stěžovatele odsoudil podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále krajský soud v bodě 2) za podmínek §222 odst. 2 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro tam blíže popsaný skutek postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 792/2013 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Na podkladě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14 (N 173/74 SbNU 503) zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 792/2013 a rozsudek krajského soudu ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 6 To 469/2012 s tím, že předmětnými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny.
6. V rámci nového projednání krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 6 To 469/2012 tak, že z podnětu odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že se stěžovatel pod bodem I.1) nově uznává vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem I.2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon v souladu s ustanoveními §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Dále krajský soud v bodě II. rozsudku za podmínek §222 odst. 2 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro tam blíže popsaný skutek postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
7. Nejvyšší soud o stěžovatelově dovolání proti tomuto rozsudku krajského soudu rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 tak, že podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. řádu uvedený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem I. 2). Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §2651 odst. 1 tr. řádu krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal, že požadavkům vymezeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 520/14 krajský soud zcela nedostál, kdy zejména šlo o doplnění přesnější časové specifikace skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
8. Ústavní soud o stěžovatelem podané ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 250/16 tak, že ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
9. V rámci nového projednání věci krajský soud rozsudkem napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností (tj. rozsudkem ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. 6 To 469/2012) rozhodl tak, že z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu ze dne 7. 6. 2012 sp. zn. 4 T 94/2011 ve výroku o vině v bodě I.2) a v celém výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že v bodě I.2) uznal stěžovatele vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o vině pod bodem I.1) podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
10. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením (tj. usnesením ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 1625/2016) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 520/14. Podle stěžovatele "na úrovni skutkových zjištění" nedošlo k podstatným změnám a Ústavním soudem vytýkané vady tudíž krajský soud neodstranil. Nové, zcela minimální dokazování, dovozuje dále stěžovatel, skutkovou situaci nijak nepřiblížilo naplnění znaků trestného činu, pro nějž byl odsouzen, ale přineslo pouze další pochybnosti a nejasnosti.
12. Krajský soud, přestože mu Ústavní soud vytkl, že "odkazoval z větší části na skutkové závěry soudu prvního stupně" (a nešlo tak ani o jeho vlastní skutková zjištění), v řízení navazujícím na uvedený kasační nález toliko opětovně vyslechl poškozenou a její rodiče, tedy osoby bez výjimky s velmi nepřátelským vztahem vůči němu, představující jen jednu stranu sporu a "zlomek" dostupných svědků.
13. Stěžovatel má za to, že uvedený postup představuje hrubé porušení ústavně garantovaného principu rovnosti "zbraní".
14. Soudy nezohlednily ani skutečnost, že otec poškozené a dále partner poškozené byli pravomocně uznáni vinnými ze spáchání přestupků proti občanskému soužití spočívajících ve verbálních a fyzických útocích proti stěžovateli a jeho rodičům.
15. Po stránce věcné pak výslechy provedené po vydání nálezu Ústavního soudu nepřinesly spolehlivé informace o konkrétních časově a věcně vymezených incidentech a v celkovém pohledu došlo k praktickému vyvrácení dosavadních předpokladů o frekvenci a povaze jednotlivých kontaktů, navíc ve velkém množství prokazatelně zcela oprávněných, důvodných a právem dovolených (z velké části aprobovaných soudním rozhodnutím či souhlasem poškozené) nelze konkrétně a bez důvodných pochybností identifikovat a odlišit jakékoliv další kontakty, které legální nebyly a měly ráz nedovoleného pronásledování.
16. Krajský soud nedostál ani ústavně garantované zásadě dvojinstančnosti řízení. Zjištěné vady skutkových zjištění Ústavní soud ve vzpomínaném nálezu vyhodnotil jako principiální, velmi rozsáhlé a postihující trestní věc jako celek. Dosavadní dokazování nebylo dostatečně, resp. vůbec zaměřeno na identitu dílčích útoků a čas, kdy se měly odehrát. Jelikož krajský soud důkazy neopakoval, nebyl oprávněn skutková zjištění okresního soudu jakkoli měnit a opravovat v nich vady, na které poukázal Ústavní soud.
17. Jestliže podle Ústavního soudu doposud skutková zjištění o konkrétně časově i věcně identifikovaných jednotlivých útocích chyběla, krajský soud nebyl povolán k tomu, aby si odpovídající poznatky opatřil sám, v rámci odvolacího řízení navazujícího na zrušovací nález.
18. Šlo přitom o skutkové okolnosti naplňující základní znaky daného trestného činu a postup uplatněný soudy stěžovatele zbavil práva bránit se proti takto přijatým zjištěním řádným opravným prostředkem.
19. Dovolací soud podle stěžovatele nevyvodil odpovídající důsledky z toho, že skutková věta zůstala i nadále vybudována na zcela povšechných a neurčitých vyjádřeních. Stěžovatel dovozuje, že "skutkové a důkazní rozpory" vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci, zejména v rovině absence naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
20. Stěžovatel oponuje, že skutková věta se zakládá na zcela povšechných a neurčitých vyjádřeních, zejména postrádá časové zařazení tvrzených jednání (obsahuje formulace "v různých nepravidelných časových intervalech", "někdy" a "jindy"), a tedy je nelze kvalifikovat ve smyslu zákonných znaků "dlouhodobosti" a "vytrvalosti".
21. Dále stěžovatel uvádí, že nenaplnil ani znak způsobilosti "vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví osob jemu blízkých". Vytýká, že bez detailnějších zjištění o jednotlivých incidentech není možno přijmout odpovídající právní závěry.
22. Soudy podle stěžovatele nedocenily, že poškozenou vyhledával a kontaktoval odůvodněně, a to v souvislosti s peněžní částkou, kterou mu dluží, a kvůli otázkám péče o společné dítě. Okolnost, že poškozená tuto komunikaci vnímá jako nepříjemnou, nemůže představovat důvod, pro který by měl být stěžovatel nucen rezignovat na uplatňování a vymáhání svých práv.
23. Stěžovatel argumentuje rovněž časovou působností trestního zákoníku. Podle něj se krajský soud vypořádal se skutečností, že trestný čin nebezpečného pronásledování byl do právního řádu včleněn až trestním zákoníkem, tj. s účinností ode dne 1. 1. 2010, pouze tím, že ve skutkové větě změnil časové vymezení skutku v té části, v níž má představovat tzv. stalking, na dobu "od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010". Tento postup však není dostatečný, nýbrž se jej patří pokládat za pouze formalistický a postrádající rozlišení v charakteru a intenzitě jednání v období do 31. 12. 2009 a období následujícím.
24. Posléze stěžovatel dovozuje, že nastala situace protiústavně opomenutých důkazů. Obsáhlé důkazní návrhy stěžovatele krajský soud zamítl - až na výjimky - bez řádného odůvodnění a s pouze obecným komentářem. Pochybnosti o nestranném přístupu k důkaznímu řízení podporuje rovněž zmiňovaná skutečnost, že ve věci mohli svědčit rodiče poškozené, zatímco rodiče stěžovatele nikoli. Krajský soud nezohlednil rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze dne 28. 6. 2012, jimiž byli poškozená a její otec uznáni vinnými ze spáchání přestupku vůči jeho osobě, stejně jako provinění současného partnera poškozené, který jej fyzicky napadl a použil proti němu slzotvorný sprej, a další incidenty.
25. Soudy nevzaly řádně v potaz elektronickou i listovní komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou, resp. jejich právními zástupci. Nezabývaly se ani přiloženou fotodokumentací. Návrh na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi krajský soud zamítl s neudržitelným vysvětlením, kdy protiústavně předjímal jejich obsah a relevanci.
26. Stěžovatel uvádí, že rozsudek krajského soudu měl obsahovat veškeré zákonné náležitosti odsuzujícího rozsudku, tedy veškeré odůvodnění, včetně veškerých skutkových zjištění, hodnocení důkazů atd. Uvedený rozsudek však zmiňuje pouze výpovědi několika svědků a další dokazování, jehož výsledky vyznívají ve prospěch stěžovatele, opomíjí.
27. Výrok o trestu krajský soud podle stěžovatele formuloval natolik zmatečně, že z něj nelze dovodit, za které skutky jej uložil ani ke kterým výrokům o vině se váže. Neobstojí ani konstatování dovolacího soudu, že přesná formulace by v daných souvislostech byla komplikovaná. Krajský soud mylně vycházel z toho, že skutek odpovídající trestnému činu pomluvy je pravomocně vymezen v rozsudku okresního soudu, avšak odkazovaný rozsudek byl v celém rozsahu zrušen.
28. Závěrem stěžovatel uvádí, že v řízení poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním ve smyslu §163 tr. řádu, což zjistil až dodatečně. Vzájemné postavení osob blízkých jednoznačně vyplývá ze společného rodičovského vztahu stěžovatele a poškozené k jejich dceři.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
29. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
30. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
31. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
32. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do stěžovatelova právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
33. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
34. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
35. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli na vysvětlenou, lze dodat následující.
36. V dané věci není jakéhokoli - natožpak ústavněprávně relevantního - argumentu proti závěru soudů, že vystavoval-li stěžovatel poškozenou slovním výhrůžkám o smrti její dcery a jejích rodičů, že poškozenou "dostane do kriminálu" "zničí ji", dceru unese apod., pak lze uzavřít, že šlo o jednání, které bylo objektivně způsobilé u poškozené vyvolat obavy o život a zdraví své, svého dítěte a rodičů, které odpovídají naplnění skutkové podstaty přečinu podle §354 tr. zákoníku.
37. Soudy se zabývaly rovněž znakem dlouhodobosti a zjistily, že stěžovatel se inkriminovaného jednání dopouštěl v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy více než 10 měsíců, přičemž četnost a způsoby, jimiž pronásledoval poškozenou, znak dlouhodobosti naplňují. Tento závěr nevybočuje z judiciálního výkladu znaku "dlouhodobě", který Nejvyšší soud rekapituloval v usnesení ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1333/2010, kde v souvislosti s §354 tr. zákoníku konstatoval, že: "u tohoto poměrně nového přečinu zatím nebylo zcela jasně judikováno, v jakých mezích je možno naplnit znak dlouhodobě, avšak z dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že nestačí jediný projev pachatele (11 Tdo 1672/2011) a že se může jednat o období 4 měsíců (8 Tdo 1082/2011, 3 Tdo 1378/2011), 6 měsíců (4 Tdo 379/2012, 4 Tdo 1263/2012), 7 měsíců (7 Tdo 1492/2012, 8 Tdo 51/2012, 7 Tdo 949/2012), 9 měsíců (6 Tdo 973/2012) nebo 12 měsíců (8 Tdo 308/2013)". Dlužno připomenout, že komentářová literatura pojmem "opakování" rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně časový úsek 4 týdnů; srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295-3296. Podle zjištění soudů v nyní posuzované věci šlo o jednání intenzivní povahy, různorodých forem vymykajících se běžnému způsobu kontaktů, které lze označit za standardní, kdy poškozená byla zcela proti své vůli opakovaně a dlouhodobě vystavována osobní přítomnosti stěžovatele a jeho kontaktům s využitím prostředků elektronické komunikace.
38. Na uvedeném samozřejmě nemůže nic změnit stěžovatelův odkaz na jeho peněžní pohledávku vůči poškozené a péči o společné dítě.
39. V širších souvislostech (aniž by se Ústavní soud v nynější věci vyjadřoval k oběma zmiňovaným otázkám; srov. však stěžovateli nepříznivé usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 988/16) lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1293/2003 a ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1535/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3323/16 a ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3309/16; z této judikatury vyplývá, že trestného činu vydírání se může dopustit i příslušník Policie České republiky, jestliže poškozeného hrozbou možnosti zahájení trestního stíhání a uplatnění zajišťovacích institutů (např. vazby) nutí, aby zaplatil dluh. Podobnou argumentaci uplatnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 a usnesení ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 193/2015 (aprobovaném usnesením Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 75/16), kdy konstatoval, že nelze stírat rozdíl mezi vymáháním nároků, které probíhá v rámci právního řádu, a takovým vymáháním nároků, které probíhá protiprávním způsobem. Z uvedeného pak jmenovaný soud dovodil závěr, podle něhož je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo na jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, v nichž pachatel či jiná osoba má proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato.
40. Lze dospět k závěru, že krajský soud i Nejvyšší soud respektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 520/14 a že k jejich rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností je výstižné uplatnit obdobné charakteristiky, které Ústavní soud použil ve vztahu k dalším - týmž stěžovatelem zpochybňovaným - rozhodnutím v usnesení ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 250/16. Krajský soud se v odůvodnění v záhlaví označeného rozhodnutí celou věcí podrobně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil, a na základě jakých skutečností rozhodl.
41. Ústavní soud v otázce respektování zásady dvojinstančnosti trestního procesu krajským soudem pochybení neshledal, a to ani v kontextu nálezu sp. zn. IV. ÚS 520/14. Pokud jde o námitky vztahující se k údajnému porušení uvedené zásady, Ústavní soud připomíná nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311) a ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, z nichž vyplývá, že přezkumná činnost odvolacího soudu se podle trestního řádu řídí principem výrazně apelačním s prvky kasace. Dospěje-li tedy odvolací soud k závěru, že je nutné z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. řádu zrušit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zpravidla přímo odstraní vadu ve veřejném zasedání a sám ve věci meritorně rozhodne. Odvolací soud věc zpravidla nevrací soudu prvního stupně, ledaže by šlo o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně (§259 odst. 1 tr. řádu).
42. V souvislosti se stěžovatelovými námitkami ohledně hodnocení svědeckých výpovědí Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
43. Oponuje-li stěžovatel, že krajský soud vycházel zejména z výpovědí poškozené a jejích rodičů, tedy osob, které jsou vůči němu v nepřátelském vztahu, dlužno zaznamenat, že stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozené bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti) myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, a to rovněž se zřetelem k provedení dalších svědeckých výpovědí (srov. rozsudek krajského soudu, str. 7 - 8). Stěžovatel věrohodnost poškozené relevantním způsobem nezpochybnil a odkaz na osobní averzi nepředstavuje postačující podklad pro posunutí věci do ústavněprávní roviny. Navíc inkriminované jednání v zásadě zapadá do celkového rámce zjištěných dalších skutečností, které stěžovatel nezpochybňuje, resp. toto své chování omlouvá či vysvětluje výše popsanou argumentací.
44. Krajský soud poměrně obecně, avšak z hledisek ústavního práva akceptovatelně, objasnil, z jakých důvodů považoval konkretizované důkazní návrhy stěžovatele na doplnění dokazování za nadbytečné.
45. Ústavní soud neshledává deficit ani v otázce časového vymezení inkriminovaného jednání stěžovatele ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, byť mu lze přisvědčit potud, že krajský soud užil některých méně konkrétních formulací, ty však nevedly k nejasnosti či nesrozumitelnosti skutkového popisu. Ohledně náležitého popisu skutku se sluší dodat, že není třeba ve všech případech přesně vyjmenovávat jednotlivosti, pokud se jich dotýká předmětné právní jednání, ale jejich vymezení lze přiměřeně zobecnit.
46. Stran stěžovatelových námitek, že výroková část rozsudku krajského soudu je zatížena "zmatečností", se patří konstatovat, že Nejvyšší soud poté, co rekapituloval průběh řízení, ústavněprávně přijatelným způsobem vysvětlil, že formulace užitá v rozsudku krajského soudu ze dne 7. 3. 2016, napadeném nyní projednávanou ústavní stížností, se ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu může zdát poněkud matoucí, neboť rozsudek nalézacího soudu, který zůstal od počátku řízení de facto beze změny, předmětné označení skutku neobsahuje, ale je nutno brát v úvahu skutečnost, že v mezidobí došlo k vydání dvou zrušovacích rozsudků krajského soudu, které podstatným způsobem zasáhly do znění skutku samotného a skutkové věty z toho vyplývající. Současně však nové označení skutku zůstalo částečně v platnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), tedy v rámci konzistence krajský soud přistoupil k označení, které odkazuje přímo na znění skutku, tak jak bylo uvedeno v rozsudku téhož soudu ze dne 2. 4. 2015, a které bylo v tomto znění předmětem přezkumu, resp. odvolacího řízení, do něhož bylo v rozsahu týkajícího se skutku pod bodem I. 2) vráceno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 k novému projednání a rozhodnutí.
47. Stěžovatel nemůže ničeho vytěžit ani z §163 tr. řádu. Soudy implicite vycházely z toho, že poškozenou v relevantním období nebylo možno považovat za osobu podřaditelnou pod §100 odst. 2 tr. řádu ve spojení s §163 téhož zákona. Jen pro úplnost lze zaznamenat, že společná dcera stěžovatele a poškozené je osobou mladší 15 let [srov. eventuálně §163a odst. 1 písm. c) tr. řádu].
48. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
49. Ústavněprávní diskrepanci nepředstavuje ani způsob, jakým se soudy vypořádaly s otázkou časové působností právní úpravy ve vztahu k trestnému činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, v rámci níž stěžovatel namítá, že jde pouze o čistě formální změnu časového vymezení. Krajský soud již v rámci rozsudku ze dne 7. 3. 2013 předmětnou vadu napravil a u jednání, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování, vymezil časový rámec od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy s počátkem účinnosti nové právní úpravy, čímž odstranil nepřípustnou retroaktivní aplikaci uvedeného ustanovení na jednání, které před nabytím účinnosti nové právní úpravy nebylo jednáním trestným. Rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 pak inkriminované jednání podřadil pod samostatně vymezený skutek pod bodem I.2).
50. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.
51. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
52. Pro posouzení stěžovatelových námitek je určující, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
53. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
54. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu