ECLI:CZ:US:2017:4.US.3705.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3705/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Horáka, zastoupeného JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem Nuželická 60, 342 01 Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 2562/2016-181, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2014 č. j. 56 Co 480/2014-113 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. října 2014 č. j. 4 C 57/2013-99, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a za účasti města Horažďovice, se sídlem v Horažďovicích, Mírové nám. 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") se domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Klatovech (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 4 C 57/2013 občanskoprávní spor mezi žalobcem Ing. Jiřím Horákem a žalovaným městem Horažďovice o zaplacení částky 255.000,- Kč z titulu náhrady škody a částky 1.100.000,- Kč z titulu újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalovaného.
V průběhu sporu u nalézacího soudu a následně též u Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") se žalovaný domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce - advokáta.
Nalézací soud usnesením ze dne 24. 1. 2014 č. j. 4 C 57/2013-61 oba návrhy žalobce zamítl a stejně tak zamítl usnesením ze dne 13. října 2014 č. j. 4 C 57/2013-99 žádost žalobce o poskytnutí bezplatné právní pomoci pro účely dovolacího řízení.
Odvolání žalobce proti shora uvedeným rozhodnutím nalézacího soudu byla zamítnuta usneseními odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2014 č. j. 14 Co 128/2014-86 a ze dne 22. prosince 2014 č. j. 56 Co 480/2014-113.
Nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce zdůvodnily obecné soudy tím, že není splněn druhý kumulativní předpoklad pro vyhovění, totiž že nesmí jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Žalobce, uplatňující právo na náhradu materiální škody, v žalobě poukazuje na vypořádání investic do cizího majetku, čímž svá tvrzení o vzniklé škodě zpochybňuje, aniž bere současně v úvahu, že jím uplatněný nárok je již promlčen a žalovaný promlčení nároku namítl. Skutková tvrzení žalobce ohledně nároku na odškodnění nemateriální újmy zůstávají i po výzvě soudu neúplná a nekonkrétní, takže není vůbec zřejmé, z jakého důvodu, resp. na jakém podkladě se žalobce tvrzené újmy domáhá.
Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2014 č. j. 56 Co 480/2014-113 zastavil, neboť žalobce ve stanovené lhůtě i přes písemné poučení dovolacího soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení k podanému dovolání.
Také dovolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů v předmětné věci nejsou s ohledem na závěry učiněné soudem prvního stupně splněny. Ve shodě se závěry soudů nižších stupňů dovolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce by mohl svoji pohledávku při vynaložení potřebné součinnosti nechat uplatnit přímo správcem majetkové podstaty úpadce, jímž je žalobce.
III.
Odůvodnění ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek řízení, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 355 000,- Kč, sestávající z částky 255 000,- Kč připadající na náhradu materiální škody na zařízení objektu na adrese nám. Míru č. p. 4 v Horažďovicích a z částky 1 100 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené údajným nesprávným úředním postupem žalovaného.
Stěžovatel navíc opakuje své námitky proti průběhu konkurzního řízení ve věci sp. zn. 27 K 24/2004 a proti postupu konkurzního správce. Konkursní řízení podle jeho názoru neplní svůj účel i pro svou délku (trvá již od roku 2004), a proto stěžovatel svoje pohledávky z obavy z možného promlčení uplatnil v samostatně vedených sporech.
Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím nedostatečná odůvodnění, která údajně zcela nevystihují úvahy vedené ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., tedy neuvádějí konkrétní skutečnosti, směřující k závěru o promlčení uplatněného nároku a o svévolném uplatňování či bránění práva ve vztahu k nesoučinnosti stěžovatele se správcem konkursní podstaty.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že po doplnění podaného návrhu ve smyslu písemného poučení Ústavního soudu ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2795/16, resp. ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 245/16 - všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry.
Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/12, usnesení ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 3135/14, usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších).
Podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody; toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z ustanovení §30 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Z výše uvedeného je zjevné, že účastník řízení může být od soudních poplatků osvobozen v zásadě ve dvou případech, a to buď tehdy, pokud splní zákonné předpoklady pro své osvobození, nebo pokud jeho případ náleží do taxativně vymezeného výčtu věcí, jež jsou od soudního poplatku osvobozeny ze zákona. Tzv. individuální osvobození podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat za předpokladu, že to odůvodňují poměry účastníka a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jde tedy vždy o podmínky kumulativní.
V projednávané věci nebyla splněna posledně uvedená podmínka, neboť jak obecné soudy, tak i soud dovolací dospěly k závěru, že v případě žaloby stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
V čem shledal soud prvního stupně i soud odvolací nenaplnění druhého předpokladu podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. vysvětlily oba soudy dostatečně jasně a srozumitelně v odůvodnění napadených rozhodnutí. Námitky stěžovatele směřující proti odůvodnění těchto rozhodnutí v sobě nemají žádný ústavněprávní rozměr a ve své podstatě jsou pouhou polemikou s jejich závěry.
Dovolací soud v této souvislosti připomněl, že o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva ze strany účastníka řízení jde tehdy, pokud již ze samotných údajů tvrzených účastníkem řízení nebo z toho, co je uvedeno ve spisu nebo je soudu známo z jeho úřední činnosti či je obecně známo, je bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. Závěr o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva ze strany stěžovatele blíže konkretizoval jak odvolací soud, tak i soud dovolací, který otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, zhodnotil sám ve smyslu závěrů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 NSČR 82/2014, resp. usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015.
Vzhledem k tomu, že ve věci samé jde o bezúspěšné uplatňování práva, je i dovolání proti rozhodnutí soudu o nevyhovění žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013 uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska).
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sen. zn. 31 NSČR 9/2015 uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267).
Žádný protiústavní deficit v posuzované věci zjištěn nebyl. Stěžovatel byl poučen, že podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., je přístup k dovolacímu soudu omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem či notářem. Není-li nedostatek povinného zastoupení dovolatele odstraněn, není možné dovolání meritorně projednat a tedy ani se zabývat i případnými procesními pochybeními soudů nižších stupňů.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu