ECLI:CZ:US:2017:4.US.4098.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4098/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Bc. Jiřím Daňkem, advokátem se sídlem Rašínova 103/2, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 1536/2016-97, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Jihlavě, 2) Krajského soudu v Brně a 3) BOSCH DIESEL, s. r. o., IČ 46995129, se sídlem Pávov č. p. 121, 586 01 Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje podmínky a předpoklady ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o zastavení dovolacího řízení a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava" (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana), čl. 2 odst. 3 Ústavy (státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví) a čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení se zjišťuje:
U Okresního soudu v Jihlavě probíhal pod sp. zn. 3 C 206/2014 občanskoprávní spor mezi žalobcem Ing. Miroslavem Šebestou a žalovanou společností BOSCH DIESEL, s. r. o., IČ 46995129, v němž žalobce požaduje po žalované částku ve výši 1.000.000.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 18. 6. 2015 č. j. 3 C 206/2014-62 odňal žalobci se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2015 č. j. 3 C 206/2014-52, neboť žalobce ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků zcela zamlčel, že mu žalovaná společnost BOSCH DIESEL, s. r. o. vyplatila náhradu mzdy ve výši 948 129,- Kč, částku 105 336,- Kč jako náhradu mzdy za překážky v práci na straně zaměstnavatele a odstupné ve výši 144 277,- Kč.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2015 č. j. 49 Co 225/2015-71 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že ohledně částky jedné miliardy Kč požadované jako náhrada nemajetkové újmy, která žalobci údajně měla být způsobena v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud označil požadované finanční zadostiučinění za zcela nereálné a nepřiměřené i s ohledem k výši částek, které jsou přiznávány při odškodnění nemajetkové újmy v mnohem závažnějších případech.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobce usnesením ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 1536/2016-97 zastavil dovolací řízení podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud konstatoval, že žalobce podal včasné dovolání, avšak při jeho podání nebyl zastoupen advokátem a opětovně požádal o jeho ustanovení. Splnění, resp. nesplnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu zhodnotil přímo dovolací soud a dospěl k závěru, že pro to, aby žalobci byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, neboť žalobce dovoláním uplatňuje proti usnesení odvolacího soudu zřejmě bezúspěšně právo (§138 odst. 1 o. s. ř.) za situace, kdy již z žaloby vyplývá nereálnost a značná nepřiměřenost požadované výše zadostiučinění.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovolacímu soudu (resp. též soudům nižších stupňů) vytýká, že se "nedostatečně zabývaly opodstatněností samotného žalobního návrhu stěžovatele" a nevypořádaly se s důvody, které stěžovatele vedly k podání předmětné žaloby. Dovolací soud prý přehlédl, že soud prvního stupně nepostupoval ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. a nevyzval stěžovatele k případné bližší konkretizaci žalobního návrhu za situace, v níž ho shledával neurčitým. V tomto postupu okresního soudu shledává stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tímto nesprávným procesním postupem okresního soudu prý "bylo zabráněno v meritorním projednání jím uplatněného žalobního nároku před příslušným soudem".
Ve věci jednající a rozhodující soudy, včetně soudu dovolacího se prý měly rovněž zabývat otázkou, zda ke vzniku nároku stěžovatele uplatněného žalobou skutečně došlo a v případě kladného závěru měly samy posoudit výši takového nároku podle svého uvážení.
Dovolací soud měl podle názoru stěžovatele přistoupit k ustanovení právního zástupce z řad advokátů, neboť stěžovatel jako právní laik nemohl uplatnit mimořádný opravný prostředek řádným, tedy kvalifikovaným způsobem.
IV.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2795/16, resp. ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 245/16 - všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku svému věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/12, usnesení ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 3135/14, usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších).
Žádná taková protiústavní pochybení, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však v posuzovaném případě zjištěna nebyla.
Nad rámec řečeného lze dodat:
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela, lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z ustanovení §30 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Individuální osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat za předpokladu, že ho odůvodňují poměry účastníka a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jde tedy vždy o podmínky kumulativní, z nichž u stěžovatele nebyla splněna ani jedna z obou podmínek. Závěr o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva ze strany stěžovatele blíže konkretizoval jak odvolací soud, tak i soud dovolací, který otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, zhodnotil sám ve smyslu závěrů např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 NSČR 82/2014, resp. usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015.
Vzhledem k tomu, že ve věci samé jde o bezúspěšné uplatňování práva, je i dovolání proti rozhodnutí soudu o nevyhovění žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013 uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska).
V situaci, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že není důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, dovolací soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastaví (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto závěrům Nejvyššího soudu České republiky nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/93), což se však v projednávané věci nestalo.
Stěžovatel byl náležitě poučen, že podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. je přístup k dovolacímu soudu omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem či notářem, a to kromě výjimek uvedených ve druhém a třetím odstavci citovaného ustanovení. Není-li nedostatek povinného zastoupení dovolatele odstraněn, není možné dovolání meritorně projednat a tedy ani se zabývat i případnými procesními pochybeními soudů nižších stupňů.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu