Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 17.04.2018, sp. zn. Pl. ÚS 42/17 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.42.17.1
sp. zn. Pl. ÚS 42/17UsneseníÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Milana Marka, MBA, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. Vol 47/2017-86, a proti sdělení Státní volební komise č. 352/2017 Sb., o vyhlášení a uveřejnění celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. října 2017, spojené s návrhem na zrušení §26, §48, §50 odst. 1 až 3 a §87 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.Odůvodnění:I.Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízeníStěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu a sdělení Státní volební komise č. 352/2017 Sb., o vyhlášení a uveřejnění celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. října 2017 (dále jen "sdělení Státní volební komise") pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 18 odst. 1Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").Stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu návrhem ze dne 2. 11. 2017 domáhal vyslovení neplatnosti volby kandidátů - celkem 17 poslanců z různých volebních krajů - ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2017 (dále jen "volební stížnost"). Stěžovatel volební stížnost odůvodnil tím, že přepočet hlasů na mandáty byl sice proveden v souladu se zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"), ale ten podle stěžovatele odporuje čl. 18 odst. 1Ústavy, podle kterého se volby do Poslanecké sněmovny konají podle zásad poměrného zastoupení. Z těchto důvodů současně v petitu volební stížnosti stěžovatel navrhl zrušení sdělení Státní volební komise.Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu volební stížnost odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou v části, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti volby 16 kandidátů, kteří kandidovali v jiných volebních okrscích, než ve kterém je stěžovatel ve stálém seznamu voličů zapsán, neboť podle §87 odst. 1 volebního zákona se může neplatnosti volby kandidáta domáhat každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Ve vztahu ke kandidátovi, který kandidoval ve volebním okrsku stěžovatele, Nejvyšší správní soud volební stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že se k otázce ústavní přijatelnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty vyjádřil již opakovaně a poukázal na usnesení sp. zn. Vol 50/2006 a uvedl, že použití d´Hondtovy metody ve volbách do Poslanecké sněmovny bylo několikrát označeno za souladné s ústavním pořádkem i Ústavním soudem (viz např. sp. zn. Pl. ÚS 57/06, sp. zn. Pl. ÚS 76/06, sp. zn. II. ÚS 512/06). K návrhu na zrušení sdělení Státní volební komise Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že nepřisvědčil primárnímu návrhu stěžovatele, nemohl ze stejných důvodů logicky vyhovět ani těm souvisejícím.V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve namítl, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je v části, kterou byla odmítnuta jeho volební stížnost, v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Stěžovatelova argumentace vychází z toho, že čl. 18 odst. 1Ústavy zakotvuje též právo občana, aby příslušná část politické reprezentace byla zformována podle zásad poměrného zastoupení. Listina sice v čl. 36 odst. 2 zakazuje vyloučení soudního přezkumu pouze u základních práv a svobod podle Listiny, stěžovatel se však domnívá, že tento zákaz musí platit i pro práva zakotvená v Ústavě. Oprávnění k podání volební stížnosti v celém jejím rozsahu tak stěžovatel opírá nikoliv o §87 volebního zákona, ale přímo o čl. 4Ústavy. Pokud podle stěžovatele volební zákon dává politickým stranám právo obracet se na soud ve věci přezkumu voleb na celém území státu, nemůže být voličům umenšeno nebo dokonce odejmuto právo činit totéž. Ústavní stížnost proti sdělení Státní volební komise podal stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti, pokud by Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu správnímu soudu v daném názoru na nedostatek jeho aktivní legitimace. V takovém případě by bylo nutno považovat sdělení Státní volební komise za opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva stěžovatele na politickou reprezentaci.Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce neústavnosti současné právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona, kterou stěžovatel vznášel již v řízení před Nejvyšším správním soudem, a to pro rozpor s čl. 18 odst. 1Ústavy a rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Neústavnost zákonem upraveného způsobu přepočtu hlasů na mandáty spočívá podle stěžovatele především v nepředvídatelnosti výsledku přepočtu a možnosti, že rozdělení mandátů bude ve srovnání s výsledky hlasování zcela absurdní. Ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že daná metoda přepočtu může "otočit" výsledek voleb tak, že např. druhá nejúspěšnější strana, která získá o cca 1 % méně hlasů než vítěz, může získat až o 10 mandátů více než vítěz, nebo že počet mandátů získaných politickými stranami se stejným počtem obdržených hlasů se může lišit až o 50 % nebo že jasná většina hlasů odevzdaných pro tři strany se může "přetavit" v jasnou menšinu jimi získaných mandátů. Na rozdělení mandátů mají totiž obrovský vliv i velmi malé rozdíly a posuny v teritoriální struktuře podpory jednotlivých politických stran. Výsledek přepočtu hlasů na mandáty je tak podle stěžovatele do značné míry dílem náhody, což je v rozporu s principem právního státu.Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel dále podrobněji věnuje neústavnosti zákonné právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty z hlediska porušení principu rovného volebního práva, z hlediska porušení principu poměrného zastoupení (přirozenou uzavírací klauzulí a aplikací d´Hondtovy metody v krajích) a z hlediska porušení principu racionality a předvídatelnosti práva. V rámci argumentace o neústavnosti předmětné zákonné právní úpravy stěžovatel poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, ze kterého podle stěžovatele vyplývá názor, že systém poměrného zastoupení musí být aplikován republikově, nikoliv krajsky.Stěžovatel již v úvodu své ústavní stížnosti zdůraznil, že jejím cílem je v prvé řadě dosáhnout zrušení neústavní zákonné úpravy přepočtu hlasů na mandáty při volbách do Poslanecké sněmovny pro futuro a zabránit tak možnému vzniku politických či dokonce ústavních krizí. Za tímto účelem spojil stěžovatel stížnost s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení volebního zákona. K uvedenému dodává, že samo o sobě není neústavní ani rozdělení na volební obvody, ani jejich nestejná velikost, ani použití d´Hondtovy metody k přepočtu hlasů na mandáty, ani přidělování mandátů v krajích. Neústavnost vzniká až jejich nevhodným spojením. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením porušil rovněž jeho právo na spravedlivý proces tím, že je napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zmatečné, neboť se v něm poukazuje na usnesení Ústavního soudu, která však Nejvyšší správní soud označuje za nálezy, a navíc kromě usnesení sp. zn. Pl. 57/06 jde o rozhodnutí, ve kterých se Ústavní soud nezabýval věcně posouzením ústavnosti přepočtu hlasů na mandáty. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel dále v tom, že Nejvyšší správní soud při svém závěru odkazuje jak na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, tak i na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/06 a usnesení sp. zn. III. ÚS 663/06. Podle stěžovatele jsou však názory obsažené v těchto usneseních s názory obsaženými v uvedeném nálezu zcela protichůdné, a tím Nejvyšší správní soud napadené usnesení zatížil podle stěžovatele vadou, spočívající v hrubém rozporu mezi podklady rozhodnutí a učiněnými závěry.V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 4. 2018 stěžovatel uvádí, že nechce, aby rozhodování Ústavního soudu v jeho věci bylo případně ovlivněno předpokladem, že po vyhovění jeho návrhu na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení volebního zákona by musel Ústavní soud rozhodnout ještě o jeho ústavní stížnosti a tedy vyjádřit se k ústavnosti přepočtu hlasů na mandáty ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 20. a 21. října 2017. Proto v případě, že Ústavní soud jeho návrhu na zrušení části volebního zákona vyhoví a za podmínky, že bude příslušný nález Ústavního soudu vyhlášen ve Sbírce zákonů, žádá o zpětvzetí své ústavní stížnosti. Stěžovatel dále k výsledku uvedených voleb konaných v roce 2017 dodává, že z hlediska potřeby formování vládních koalic je ústavně přijatelné určité přiměřené zvýhodnění nejsilnějších stran. Případné zvýhodnění úspěšnějších stran by mělo ovšem být jednoznačné a úměrné volebnímu úspěchu, nikoliv náhodné a nepředvídatelné.II. Příslušnost pléna Ústavního souduRozhodnutím ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (vyhl. pod č. 52/2014 Sb.), si plénum Ústavního soudu podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo jiné vyhradilo rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách ve smyslu §90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") - [čl. 1 odst. 1 písm. g)]. Z tohoto důvodu projednalo ústavní stížnost plénum Ústavního soudu. V petitu ústavní stížnosti uvedený návrh, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti a postoupil věc plénu, je proto nepřípadný.III.Rozhodnutí o námitce podjatostiStěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti proti soudci Janu Musilovi.Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 bylo vysloveno, že soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování věci vyloučen.IV.Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízeníÚstavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a Státní volební komisi jako účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve volební stížnosti. Těmito námitkami se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí a nepovažuje za přínosné svoji argumentaci opakovat. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že existují i jiné modely rozdělování mandátů, použití ďHondtovy metody však za protiústavní nepovažuje. Odkázal na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu, kterou nepovažuje za rozpornou. Ani v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 citovaném stěžovatelem neshledal důvody ke zpochybnění dosavadní judikatury Ústavního soudu. Pokud jde posouzení aktivní legitimace občanů při podávání návrhů podle §87 odst. 1 volebního zákona, Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí, že závěry přijaté v napadeném rozhodnutí jsou v souladu s dlouhodobou konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, který neshledal důvod k odklonu, což také zdůvodnil v napadeném usnesení. K námitce protiústavnosti dané právní úpravy aktivní legitimace Nejvyšší správní soud uvádí, že ji neshledal důvodnou, a proto věc nepředložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2Ústavy. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popřípadě ji zamítl.Státní volební komise ve svém vyjádření uvedla, že v kontextu projednávané ústavní stížnosti je účastníkem řízení toliko z titulu, že stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti alternativně požaduje zrušení sdělení Státní volební komise. Státní volební komise při vyhlášení celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny nemohla postupovat jinak, než učinila, neboť takový postup jí ukládá zákon. Pokud by tak nepostupovala, dopustila by se porušení zákona a jako zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva na politickou reprezentaci by naopak mohlo být kvalifikováno toto "nekonání" Státní volební komise. Státní volební komise musí konat to, co jí ukládá zákon a nemůže nekonat s ohledem na možné zpochybnění ústavnosti zákona, který jí takové jednání ukládá. Státní volební komise se za dané situace a s ohledem na svoji věcnou působnost necítí povolána k tomu, aby se vyjadřovala k ústavnosti způsobu přepočtu hlasů na mandáty ve volbách do Poslanecké sněmovny, který je zakotven ve volebním zákoně.Ústavní soud vyjádření Nejvyššího správního soudu a Státní volební komise již nezasílal stěžovateli k replice, protože tato nepřinášejí žádné nové skutečnosti či argumenty, které by mohly mít vliv na vlastní posouzení ústavní stížnosti.V.Posouzení ústavní stížnostiJak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody.Obsahově představuje ústavní stížnost z velké části pouze opakování argumentace uplatněné již v řízení před Nejvyšším správním soudem a v zásadě jde o polemiku se závěry vyslovenými v dřívějších výše citovaných rozhodnutích, ať již Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu.První okruh námitek stěžovatele směřuje proti závěru Nejvyššího správního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele vůči kandidátům, kteří nekandidovali v jeho volebním okrsku. Ústavní soud se s nimi neztotožňuje a naopak zcela akceptuje názor Nejvyššího správního soudu, založený na právních závěrech již ustálené "volební" judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, v níž se oba soudy velmi podrobně zabývaly výkladem procesních podmínek (včetně aktivní legitimace) jednotlivých druhů řízení v rámci volebního soudnictví (soudního přezkumu voleb), jak jsou vymezeny v příslušných volebních zákonech a v dílu čtvrtém s. ř. s. Lze proto odkázat na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, v němž návrh na vyslovení neplatnosti volby 16 kandidátů, kteří kandidovali za jiný než Jihočeský kraj, Nejvyšší správní soud odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c)s. ř. s., jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou, přičemž konstatoval, že "[u] jednotlivého občana vystupuje do popředí ochrana jeho aktivního volebního práva, a zákon proto předpokládá, že argumentace takovýchto návrhů bude směřovat proti konkrétním protizákonnostem při bezprostředním či zprostředkovaném výkonu tohoto práva. Ke zpochybnění výsledku volby může dojít právě z tohoto důvodu jen tam, kde je občan zapsán ve stálém seznamu anebo kde reálně toto právo uplatnil...Aktivní legitimace politických stran se oproti tomu svojí podstatou opírá o ústavní vymezení politických stran, vyplývající zejména z čl. 5Ústavy, podle něhož ‚politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů'. Ústavní systém tedy předpokládá existenci politických stran, nacházejících se ve vzájemně si konkurujícím vztahu. Tento princip politické plurality se naplno projevuje zejména ve volebním procesu, v němž je věcí politických stran, aby voličům nabízely programové a personální alternativy, a umožnily jim tak svobodný výběr. Této funkci politických stran koresponduje i jejich možnost obrátit se na nezávislý soud s návrhem na přešetření toho, zda volební zákon nebyl porušen natolik zásadním způsobem, že to hrubě ovlivnilo výsledek volby konkrétního kandidáta. Protože však politické strany mohou kandidovat v rámci celého státu (tzn. ve všech 14 krajích), je nutno dovodit, že jsou oprávněny zpochybnit volbu všech kandidátů."Zpochybňuje-li stěžovatel ústavnost příslušné právní úpravy (konkrétně tedy ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona) - která u voleb do Poslanecké sněmovny umožňuje občanovi podání návrhu na neplatnost volby pouze toho kandidáta či více kandidátů, kteří byli zvoleni ve volebním okrsku, kde je občan zapsaný ve stálém seznamu - Ústavní soud připomíná, že návrhy zpochybňujícími ústavnost napadeného ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona, se v minulosti již opakovaně ve své judikatuře zabýval [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 540/02 ze dne 19. 10. 2004 (U 51/35 SbNU 603) či usnesení sp. zn. III. ÚS 663/06 ze dne 13. 9. 2007], přičemž je neshledal opodstatněnými, když konstatoval, že "v takovémto omezení aktivní žalobní legitimace nelze spatřovat porušení kteréhokoli z ústavních principů, jak správně v napadeném rozhodnutí dovodil i obecný soud: Realizuje-li se volební právo občana v určitém volebním okrsku, je logické, že uvedená žalobní legitimace občana by neměla být rozšířena nad rozsah jeho volebního práva. Obdobně lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, konstatoval-li, že možnost dosáhnout zpochybnění neplatnosti volby všech kandidátů zvolených na území státu je dána především politickým stranám, a to i vzhledem ke znění článku 5Ústavy." Pokud stěžovatel svou argumentací zpochybňuje platnou právní úpravu soudního přezkumu voleb, která není z hlediska judikatury Ústavního soudu protiústavní, Ústavní soud dodává, že případná změna příslušné právní úpravy náleží plně do pravomoci svěřené moci zákonodárné, nikoliv moci soudní, Ústavní soud nevyjímaje (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 37/17).Napadá-li stěžovatel ústavní stížností sdělení Státní volební komise s tvrzením, že jde o opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručeného práva na politickou reprezentaci, ve skutečnosti to, proti čemu stěžovatel v této části ústavní stížností brojí, nemá povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci. Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zrušení sdělení Státní volební komise v petitu ústavní stížnosti navrhuje z důvodu procesní opatrnosti, pokud by Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu správnímu soudu v závěru ohledně aktivní legitimace stěžovatele. Námitky stěžovatele tak směřují proti závěru Nejvyššího správního soudu obsaženému v napadeném usnesení, resp. proti platné zákonné úpravě soudního přezkumu voleb do Poslanecké sněmovny, která byla Nejvyšším správním soudem v posuzované věci aplikována. Těmito námitkami se proto Ústavní soud zabýval ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, o opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci nejde, pokud důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci lze čelit jinak než ústavní stížností [viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (SbNU sv. 4, s. 243)]. V nyní posuzované věci byl takovou možností obrany návrh na neplatnost volby kandidáta či vícero kandidátů ve volbách do Poslanecké sněmovny (podle §87 odst. 1 volebního zákona), který stěžovatel využil. V části ústavní stížnosti směřující proti sdělení Státní volební komise jde proto o nepřípustný návrh.Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce neústavnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona. Počet mandátů, které jsou v jednotlivých volebních krajích rozdělovány, se řídí počtem hlasů, které v nich jsou odevzdány. Podle §48 odst. 1 volebního zákona se nejprve určí tzv. republikové mandátové číslo, které se vypočítá tak, že počet platných hlasů, které byly ve všech volebních krajích odevzdány, se vydělí počtem poslanců. Podle §48 odst. 2 volebního zákona se následně tímto republikovým mandátovým číslem dělí celkový počet platných hlasů odevzdaných v každém volebním kraji, přičemž celé číslo takto vypočtené je počtem mandátů, které připadají jednotlivým volebním krajům. Podle §48 odst. 3 volebního zákona nebyly-li takto rozděleny všechny mandáty, připadnou zbylé mandáty postupně volebním krajům, které vykazují největší zbytek dělení, a při rovnosti zbytků rozhoduje los. Podle §26 volebního zákona jsou volebními kraji vyšší územní samosprávné celky a jde tedy celkem o 14 volebních krajů. V §50 volebního zákona je upravena tzv. volební formule - d´Hondtův dělitel, která představuje matematickou metodu, která počet získaných hlasů převádí na mandáty. Podle §50 odst. 1 volebního zákona počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí a koalic, které postoupily do skrutinia, se v rámci každého volebního kraje postupně dělí čísly 1; 2; 3 a dále vždy číslem o 1 vyšším. Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku (mimo těch, kteří se kandidatury vzdali nebo byli odvoláni) a podle §50 odst. 2 volebního zákona se všechny takto vypočtené podíly seřadí sestupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu kraji připadlo podle §48 volebního zákona. V případě rovnosti dvou a více podílů v této řadě je pro jeho pořadí rozhodující počet hlasů pro politickou stranu, politické hnutí nebo koalici ve volebním kraji, a je-li i tento shodný, rozhodne o pořadí podílu los.Argumentaci stěžovatele o neústavnosti uvedené právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona odpovídá jeho návrh na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení volebního zákona. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob, a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu. Ústavní soud proto v řízení o ústavní stížnosti není oprávněn zabývat se těmi z uplatněných námitek, k nimž stěžovatel v tomto typu řízení není aktivně legitimován, totiž těmi, které nejsou předmětem předchozího řízení před Nejvyšším správním soudem, tj. nesměřují proti zvolení daného kandidáta ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2017, který kandidoval ve volebním okrsku stěžovatele, jako např. tvrzení stěžovatele, že: "Volby v roce 2017 však nejsou kvůli obrovskému rozdílu mezi vítěznou stranou a ostatními stranami právě vhodným základem pro dokumentování možných absurdních výsledků zákonného způsobu přepočtu hlasů na mandáty. Mnohem lepším příkladem jsou proporce zisků volebních stran ve volbách 2013 a 2006, kdy rozdíly mezi dvěma nejsilnějšími stranami byly jen malé". Ostatně sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti v tomto směru nepřípadně jako cíl svého podání zdůrazňuje "v prvé řadě dosáhnout zrušení neústavní zákonné úpravy přepočtu hlasů na mandáty při volbách do Poslanecké sněmovny pro futuro a zabránit tak možnému vzniku politických či dokonce ústavních krizí v případě, že by výsledkem přepočtu bylo absurdní rozdělení mandátů". Uvedené však postrádá subjektivní vazbu na základní práva stěžovatele, k jejichž ochraně je ústavní stížnost určena.Vlastní otázkou ústavní konformity ustanovení §26 a §48 až §51 volebního zákona, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení na tuto judikaturu odkázal. Již ve svém nálezu ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/96, Ústavní soud konstatoval, že jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů je nevyhnutelné, a proto přípustné. Cílem voleb není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu názorových proudů a politických postojů voličů, nýbrž především utvoření funkčního a akceschopného parlamentního systému.Stěžejní význam v tomto směru má nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Ústavní soud v něm označil za rozpornou s článkem 18 odst. 1Ústavy takovou koncentraci integračních prvků ve volebním předpise, jež by ve svém souhrnu produkovala účinky systému většinového. Tak tomu bylo v případě nálezem Ústavního soudu zrušených ustanovení volebního zákona ve znění jeho novely z roku 2000. Změny volebního zákona provedené zákonem č. 204/2000 Sb. totiž byly s to umožnit sestavení nekoaliční ,,jednobarevné" většinové vlády i v případech, kdy by vítězná politická strana získala jen o něco více než 30 % hlasů. Kontrast mezi právní úpravou zrušenou uvedeným nálezem a napadenými platnými ustanoveními zákona o volbách tento závěr potvrzuje. S ohledem na uvedené se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 neobsahuje důvody ke zpochybnění této dosavadní judikatury, resp. není v rozporu s usneseními Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 57/06 a sp. zn. III. ÚS 663/06, na které Nejvyšší správní soud odkazuje. K související námitce stěžovatele Ústavní soud dodává, že ačkoliv ne všechna rozhodnutí Ústavního soudu, na která Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení odkazuje, se věcně zabývají posouzením ústavnosti přepočtu hlasů na mandáty, podstatné je, že ve všech těchto rozhodnutích jde přinejmenším o relevantní otázku ústavních principů voleb. Ústavně právní intenzity pak nemůže dosáhnout ani stěžovatelova námitka "zmatečnosti" napadeného usnesení, pokud v něm Nejvyšší správní soud mylně označil některá usnesení Ústavního soudu za nálezy.Za dané situace Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího správního soudu vybočilo z mezí ústavnosti a že by jím došlo k porušení základních práv stěžovatele.Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení volebního zákona byl Ústavním soudem odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e)zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z §74zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného posouzení neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona (nebo jeho jednotlivých ustanovení) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 17. dubna 2018Pavel Rychetský v. r.předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/17 K odůvodnění odmítavého usnesení pléna Ústavního soudu zaujímám odlišné stanovisko, neboť jsem přesvědčena, že právní úprava voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR napadená posuzovaným návrhem je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Akceptuji závěr o tom, že argumentace konkrétního stěžovatele nebyla natolik přesvědčivá a opřená o relevantní skutkové a právní tvrzení, aby vedla k závěru o zásahu do jeho základních práv a svobod, nemohu však souhlasit s některými závěry, uvedenými v odůvodnění příslušného usnesení. Většina ve svém odůvodnění uvádí, že těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce neústavnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty podle volebního zákona, aby následně dospěla k závěru, že aktuální právní úprava voleb do Poslanecké sněmovny je souladná s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Většina se dále ve svém odůvodnění odkazuje na dvě rozhodnutí Ústavního soudu potvrzující ústavní konformitu aktuálního volebního zákona (sp. zn. Pl. ÚS 57/06 a sp. zn. III. ÚS 663/06).Na rozdíl od většiny v této věci, ale též v obou výše citovaných rozhodnutích sp. zn. Pl. ÚS 57/06 a sp. zn. III. ÚS 663/06 jsem však přesvědčena, že tato rozhodnutí dostatečně nerespektovala ústavní základy volebního práva, a to stejně jako většina pléna v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/14 ze dne 19. 8. 2014, k němuž jsem též vznesla odlišné stanovisko s rozsáhlejším odůvodněním neústavnosti aktuálního volebního systému do Poslanecké sněmovny. Na toto odlišné stanovisko se tedy odvolávám a jen krátce shrnuji, že jsem přesvědčena, že aktuální volební zákon v kumulaci těchto deficitů právní úpravy voleb do Poslanecké sněmovny je protiústavní:1) Omezení svobodné soutěže politických sil a stran (zaručené čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny) a poměrnosti voleb do Poslanecké sněmovny (zaručené čl. 18 odst. 1 Ústavy) celostátní pětiprocentní uzavírací klauzulí. 2) Omezení svobodné soutěže politických sil a stran, rovnosti hlasů (zaručené čl. 18 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny) a poměrnosti voleb do Poslanecké sněmovny přirozeným prahem, který ve dvou malých volebních obvodech (Karlovarském a Libereckém kraji) pravidelně přesahuje 10 % - takto vysoký přirozený práh v malých volebních obvodech kombinovaný s klasickým výpočtem D'Hontovým dělitelem (aniž by bylo zabráněno propadnutí hlasů odevzdaných v těchto krajích, například pomocí druhého skrutinia na celorepublikové úrovni) je zásahem do poměrnosti voleb i rovnosti váhy voličských hlasů.3) Organizace voleb na krajském základě (respektováním teritoriálního principu reprezentace podle krajského zřízení) s přítomností dvou malých obvodů, při současném bezdůvodném ponechání umělé pětiprocentní uzavírací klauzule na celostátní úrovni. 4) Psychologický a mediální rozměr součtu působení umělé celostátní pětiprocentní uzavírací klauzule a současně více než desetiprocentního přirozeného prahu pro získání mandátu v malých krajích a odraz této reality na svobodnou soutěž politických stran a sil, ochranu politické menšiny (zaručenou čl. 6 Ústavy) a rovnost hodnoty hlasů voličů malých i velkých stran. 5) Aditivní uzavírací klauzule bránící efektivnímu uzavírání předvolebních koalic - opět jako zásah do svobodné soutěže politických stran a sil, ochrany politické menšiny a rovnosti hodnoty hlasů voličů velkých a malých stran. 6) Nová úprava ztěžující soudní přezkum voleb je vážným omezením volebního práva jednotlivce a jeho soudní ochrany, zaručeného čl. 21 a čl. 36 Listiny. Stávající volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR obsahuje několik většinotvorných prvků: celorepublikovou uzavírací klauzuli ve výši 5 %, nejpřísnější aditivní uzavírací klauzuli pro koalice, vysoký přirozený práh v malých volebních krajích, absenci limitů pro financování volební kampaně a nejasná pravidla pro vstup politických stran do mediálního prostoru i nejnovější právní úpravu výrazně omezující soudní přezkum voleb. Jakkoli jednotlivě by každý z těchto nástrojů či deficitů patrně obstál jako souladný s ústavním pořádkem, společně představují porušení rovnosti a poměrnosti voleb a svobody politické soutěže. Je neospravedlnitelné a rozporné s rovností aktivního volebního práva, pokud je na tom volič malé strany v malém kraji hůře než volič téže strany ve velkém kraji; stejně tak je porušením rovnosti pasivního volebního práva, pokud je na tom hůře malá strana s těžištěm podpory v malých krajích než malá strana s těžištěm podpory ve velkých krajích. Díky absenci mechanismu, který by tyto nerovnosti vyrovnával (typicky druhé celorepublikové skrutinium), je pak deformován odraz společnosti v Poslanecké sněmovně, což je v rozporu s principem poměrnosti voleb do Poslanecké sněmovny.Ústavní soud tedy v nyní přijatém odmítavém usnesení, ač stěžovateli nevyhověl, aspoň neměl znovu potvrzovat svá starší rozhodnutí, která podle mého názoru ústavnost volebního systému do Poslanecké sněmovny hodnotí nesprávně. V Brně dne 17. 4. 2018 Kateřina Šimáčková