ECLI:CZ:US:2014:1.US.2439.14.1
sp. zn. I. ÚS 2439/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 21. 7. 2014 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, bylo rozhodnuto tak, že podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatel má nárok na obhajobu bezplatnou. Proti výše uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost v neprospěch stěžovatele. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 To 95/2013-2320, ze dne 23. 1. 2014, bylo rozhodnuto tak, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, podle §149 odst. l písm. b) trestního řádu zrušuje a Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl, když dle stížnostního soudu krajský soud nedostatečně prověřil tvrzení stěžovatele o jeho naprosté neschopnosti hradit náklady obhajoby a čestné prohlášení stěžovatele se v konfrontaci se skutečnostmi, jež zjistila státní zástupkyně, jevilo jako nepravdivé.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 1. 4. 2014, č.j. 57 T 3/2013-2550, tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu má stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou. Vrchní soud v Praze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl tak, že podle §149 odst. l písm. a) trestního řádu se napadené usnesení v celém rozsahu zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel brojí ústavní stížností.
II.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nepřiznáním nároku na bezplatnou obhajobu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, především právo na právní pomoc, jelikož stěžovatel je toho názoru, že dostatečně prokázal, že není schopen hradit náklady obhajoby.
Během řízení bylo dle stěžovatele prokázáno, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a nemá finanční prostředky, kterými by hradil obhajobu. Stěžovatel tak zásadně nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že by mohl náklady obhajoby splácet postupně v menších měsíčních splátkách. Stěžovatel uvádí, že jeho roční příjem za rok 2013 činil celkem 14.740,- Kč, což je 1.228,- Kč měsíčně, a měl by přitom platit náklady obhajoby nyní ve výši cca 231.109,- Kč (když lze předpokládat, že tyto nadále porostou), což vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody do roku 2015, a v dané věci, pro kterou navrhoval přiznání obhajoby bezplatné, byl soudem prvního stupně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 13 let, se stěžovateli jeví jako zcela nepředstavitelné a především jako upření práva na spravedlivý proces, především práva na právní pomoc.
Stěžovatel namítá, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu mu znemožňuje právní zastoupení před odvolacím soudem, a to z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu. Stěžovatel tak má za to, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí, že bude z finančních důvodů ukončena jeho obhajoba stávajícím obhájcem, a to byť stěžovatel dle svého přesvědčení jednoznačně prokázal svou nemajetnost takového charakteru, že není schopen hradit náklady obhajoby, a má mít tudíž právo na přiznání obhajoby bezplatné.
Dle názoru stěžovatele by mu v důsledku shora uvedeného porušení práva na spravedlivý proces musel být ustanoven jiný obhájce, čímž by sice zůstalo zachováno jeho právo na obhájce, ale nikoliv na obhájce dle jeho vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl výrazně nespokojen a proto si zvolil stávajícího obhájce.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecného soudu podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Úkolem Ústavního soudu je však toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Do pravomoci ostatních soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, nevykazuje znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V.
Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013, a mnohá další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně §33 odst. 2 až 5 trestního řádu v rovině práva podústavního, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013).
Podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 603/10 ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012).
V souvislosti s otázkou nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje a přísluší mu tak jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují zvláště závažné excesy z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv, které by bylo zapotřebí korigovat (viz např. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013).
Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. K vyhovění ústavní stížnosti však nepostačí, že význam hledisek a okolností, které soud pokládal za výkladově určující a z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, může být hodnocen též odlišně (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 464/14 ze dne 11. 6. 2014).
Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je však celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013).
VI.
Ve vztahu k okolnostem konkrétního případu Ústavní soud shledal, že obecný soud se otázkou stěžovatelových majetkových poměrů zabýval a své závěry podložil konkrétními zjištěními, když v odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatel zcela nemajetný není, a to zejména pro existenci jeho pracovního zařazení ve výkonu trestu odnětí svobody a z toho vyplývajícího výdělku a dále pro existenci movitého majetku (i když zřejmě menší hodnoty), který mu byl vrácen ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu. Dle závěru vrchního soudu obsahu spisu také neodpovídá zjištění krajského soudu, že obžalovaný je dlouhodobě nezaměstnaným, když před nástupem výkonu trestu v jiné trestní věci byl zaměstnán. Vrchní soud tak dovodil, že je v možnostech odsouzeného eventuálně postupně hradit náklady obhajoby, a to v závislosti na výdělku i v poměrně menších měsíčních splátkách, když ve výkonu trestu je zároveň postaráno o jeho základní životní potřeby. Vrchní soud tak na rozdíl od krajského soudu učinil závěr, že obžalovaný ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu náležitým způsobem neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady své obhajoby a protože jeho nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu nevyplýval ani ze shromážděných důkazů, jež jsou obsahem spisu, vrchní soud rozhodl tak, že stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nemá.
Vrchní soud v Praze tedy ve svém rozhodnutí uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci, rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel a své rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnil. Ve výše naznačeném postupu obecného soudu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti a v posuzované věci proto neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu je mu znemožněno právní zastoupení před odvolacím soudem, je možno uvést, že ač stěžovateli nebyl přiznán nárok na bezplatnou odměnu, právní zastoupení před odvolacím soudem mu tímto způsobem znemožněno není, jelikož jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí (§36 a §36a trestního řádu) a v určené lhůtě si obhájce nezvolí, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§38 trestního řádu). Obhájce, který je obviněnému ustanoven, má přitom podle §151 odst. 2 trestního řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů vůči státu. Až pokud bude stěžovatel pravomocně uznán vinným, bude následně povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (pokud nebude rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou).
Jestliže stěžovatel namítá, že tímto způsobem dojde k narušení jeho práva na obhájce dle vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl stěžovatel výrazně nespokojen, a proto si zvolil stávajícího obhájce, Ústavní soud konstatuje, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 152 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. 6. 2010, č. stížnosti 35555/03) vyplývá, že obviněný má právo vybrat si obhájce pouze za předpokladu, že má prostředky na jeho zaplacení. Bylo by nepřiměřené uložit státům povinnost dát obviněným k dispozici jen obhájce specializující se na určitý druh řízení (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 805).
VII.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu