ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1022.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1022/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. m. g. B. – l., zastoupeného advokátem proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město, pod sp. zn. 12 C 180/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2007, č. j. 15 Co 462/2007 – 305, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže identifikovaných ve výroku I. uvedeného rozhodnutí. Žalobce prokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť jde zřetelně o případ, kdy rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. K námitkám žalované týkajících se data vzniku žalobce odvolací soud uvedl, že občanské sdružení, kterým žalobce bezpochyby je, vzniká dnem registrace u Ministerstva vnitra ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Uvedené ministerstvo pak potvrdilo, že žalobce byl zaregistrován dne 12. 11. 1991, z čehož jednoznačně vyplývá, že žalobce nevznikl až dnem 29. 6. 1992, což uváděla žalovaná a toto své tvrzení dokládala výpisem z registru ekonomických subjektů. Žalobce dostatečně prokázal, že je právním nástupcem původního S. a že na něj přešlo právo trvalého užívání předmětných pozemků. Toto právo bylo ve prospěch jeho právních předchůdců zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 27. 3. 1968. Na předmětných pozemcích se nacházejí nemovitosti, jež jsou ve vlastnictví žalobce. Žalobce po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., jímž byl doplněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), mimo jiné o ustanovení §879c, v zákonem stanovené lhůtě požádal stát ve vztahu k předmětným pozemkům o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalobce proto mohl legitimně očekávat, že se dnem 1. 7. 2001 stane vlastníkem těchto pozemků. Toto očekávání bylo protiústavním zásahem porušeno, a to vydáním II. části zákona č. 229/2001 Sb. Citovaný zákon byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, pro svou protiústavnost zrušen. K uvedenému zákonu č. 229/2001 Sb. proto nelze přihlížet, a tedy již dnem 1. 7. 2001 se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků. Důvodný není ani poukaz na §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle §879 c odst. 4 o. z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jeho přípustnost je dána z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí – tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je zároveň i žalovanou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. I přes nespornou závaznost nálezu Ústavního soudu, jímž byl zrušen čl. II zákona č. 229/2001 Sb., není §879c o. z. v současné době součástí právního řádu České republiky. Dne 1. 7. 2001 se nemohlo právo trvalého užívání žalobce k předmětným nemovitostem změnit na právo vlastnické, neboť vzhledem k čl. IV odst. 1 zákona č. 229/2001 Sb. v uvedený den již právo trvalého užívání k tomuto pozemku neexistovalo. Právo trvalého užívání se dnem 30. 6. 2001 změnilo na výpůjčku a tato výpůjčka žalobce nadále trvá. Podle §71 odst. 4 zákona č. 186/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Výše uvedený nález Ústavního soudu tudíž nemohl do předmětných právních vztahů zasáhnout. V něm se Ústavní soud dopustil tautologické argumentace, kterou žalovaná spatřuje v tom, že své právní závěry opřel o tvrzení, jehož pravdivost nebyla dokázána. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení §879c o. z., jeho aplikace v daném případě je nemožná, neboť do současné doby jsou v platnosti a účinnosti ustanovení, která nahradila svým obsahem citované ustanovení, a to §60a, §60b a §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb. a zákona č. 280/2002 Sb. Žalovaná dále obsáhle polemizuje s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přičemž poukazuje i na odlišné stanovisko soudce Nejvyššího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, č. j. 22 Cdo 2205/2005, publikované v časopise Právní rozhledy č. 1/2007. Právní účinky nálezu pléna Ústavního soudu zrušující zákon či jeho jednotlivá ustanovení nastávají ve smyslu §70 odst. zákona o Ústavním soudu jen ex nunc. Co jednou skutečně zaniklo či přestalo existovat, nemůže již obživnout. Účinností derogujícího nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 nedošlo ve vztahu k institutu práva trvalého užívání pozemku podle §70 hospodářského zákoníku ke změně právního stavu, jenž nezvratně (byť v rozporu s ústavním pořádkem) nastal ke dni účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 229/2001 Sb. Žalobce navíc při podání žaloby nebyl vlastníkem všech garáží, neboť již v mezidobí převáděl garáže do vlastnictví bývalých členů sdružení. Žalovaná převáděla pozemky pod prodanými garážemi do vlastnictví jednotlivých nabyvatelů garáží. Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek §879c o. z., a to že neměl všechny stavby ve svém vlastnictví, neboť je v mezidobí převáděl. Na tyto skutečnosti byly soudy obou stupňů během řízení upozorňovány. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že nesouhlasí s argumenty dovolatelky ve vztahu k zásadní právní otázce řešené v tomto sporu, a to tzv. obživnutí §879c o. z. v důsledku vydání derogačního rozhodnutí pléna Ústavního soudu, přičemž poukazuje na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v podobných případech. Žalobce proto navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu obsáhle činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům. Ve vztahu k námitce dovolatelky, že žalobce nebyl ke dni podání předmětné žaloby vlastníkem všech garáží stojících na požadovaných pozemcích a nesplňoval tak jednu z podmínek §879c o. z., lze plně odkázat na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím. Z těchto zjištění jednoznačně vyplývá, že žalobce byl vlastníkem budov (garáží), což bylo dovozeno z výpisu z katastru nemovitostí a kolaudačních rozhodnutí. Přezkoumávání napadeného skutkového závěru pak Nejvyššímu soudu jakožto soudu dovolacímu v daném případě nepřísluší, což vyplývá z §241a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu