ECLI:CZ:US:2009:4.US.700.08.1
sp. zn. IV. ÚS 700/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. 7 Tdo 1084/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 sp. zn. 3 To 15/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. 10 T 1/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími a řízením jim přecházejícím byla porušena jeho základní práva garantovaná články 81 a 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), články 36 odst. 1 a 40 odst. 2, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 6 a 7 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V petitu ústavní stížnosti navrhl stěžoval zrušení všech napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 1/04, z něhož zjistil následující skutečnosti:
V posuzované věci prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 10 T 1/04 byl stěžovatel (shodně jako další tři spoluobžalovaní) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005 sp. zn. 3 To 4/2005 rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Druhým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 10 T 1/04 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (odsouzeni byli rovněž čtyři spoluobžalovaní). Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v činnosti člena volených orgánů právnických osob na dobu osmi let.
Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatel, všichni spoluobžalovaní a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 3 To 15/2006 podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl. Stěžovatel byl uznán vinným stejným trestným činem jako soudem nalézacím a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon do věznice s dozorem. V dané trestní věci, v níž bylo pro pokračující trestný čin podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný šesti útoky stíháno celkem pět obžalovaných, kteří se na spáchání útoků podíleli rozdílně, se stěžovatel dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil dvěma útoky, a to tím, že:
"2/ obž. V. R. jako zástupce RAR Security Sevices a obžalovaní T. P. a M. P. jako zástupci spol.CENTRUM, a.s., se sídlem Praha 3, J. Želivského č. 2:.
uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje GOLDEN SUN v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30. 10. 1994 vystavil obž. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00209/1994 na částku 36 900 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6 900 000,- Kč, obžalovaní tuto fakturu zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč byl společnosti CENTRUM a. s. Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská č. 18, vyplacen, přičemž obž. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
6/ obž. V. R. jako zástupce RAR Security Sevices a obžalovaní M. P. a T. P. jako zástupci spol.CENTRUM a.s:.
uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil obž. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00711/1994 ve výši 88 560 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16 560 000,- Kč, s příslušnými doklady byla zahrnuta do účetnictví a obž. P. za společnost CENTRUM a. s. si nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16 560 000,- Kč uznán, přičemž obž. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak... poškodil Český stát ... obž. M. P. o částku ve výši 23 460 000,- Kč."
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1084/2007 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
III.
Porušení ústavních kautel spatřoval stěžovatel v těchto okolnostech:
a) Jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť mělo-li - dle výroku rozsudku - být podstatou stíhaných skutků neoprávněné nárokování odpočtu DPH, tj. vylákání výhody na povinné platbě, odpovídají tyto části výroku současnému znění §148 odst. 2 tr. zák., kterážto skutková podstata trestného činu nebyla v době spáchání trestné činnosti v trestním zákonu zahrnuta. Mohlo by se jednat případně o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (při splnění odlišných podmínek pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu), ale nemohl být odsouzen pro trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť popis skutků, za které byl odsouzen, tomuto ustanovení neodpovídá. Použití trestního zákona účinného v době rozhodování soudů nebylo na místě.
b) Městský soud v Praze rozhodoval ve složení senátu vzbuzujícím pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudu. Předseda senátu byl v souvislosti s tímto případem kontaktován zpravodajskými službami a jeden soudce přísedící pracoval v době rozhodování soudu jako policista v útvaru ministerstva pro inspekční činnost, který je přímo řízený ministrem vnitra.
c) Soud prvního stupně vydal na podkladě stejných důkazů dva zcela odlišné rozsudky a Vrchní soud v Praze, ač provedl jen některé další důkazy, rozhodl odsuzujícím rozsudkem.
d) Nejvyšší soud rozhodl o jím podaném dovolání v neveřejném zasedání, čímž zkrátil jeho právo na veřejné projednání věci.
e) Při projednání posuzované trestní věci došlo k průtahům; skutky se odehrály v roce 1994, doba předcházející trestnímu stíhání a doba samotného trestního stíhání byla zcela nepřiměřená.
f) Skutkové závěry soudů prvních dvou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu ke skutku z listopadu 1994, kdy z daňového přiznání k DPH za tento měsíc vyplývá, že daň na vstupu byla mnohem nižší než 16 560 000 Kč. Postupem soudů došlo k porušení zásady "in dubio pro reo".
IV.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení:
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obdobné námitky, které uplatňoval jak v řízení před soudy obou stupňů, tak i v řízení před dovolacím soudem. Dovolací soud se s těmito námitkami vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto na toto odůvodnění zcela odkazuje.
Vrchní soud v Praze rovněž uvedl, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zabývaly opakovaně, jejich podstata byla předmětem přezkumu již několikrát, proto taktéž odkázal na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
Městský soud v Praze konstatoval, že v předmětné trestní věci postupoval v souladu s trestněprávními předpisy a právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Délka řízení padá především na vrub ods. V. R., který byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. Dále rozhodně popřel, že by v dané věci byly splněny podmínky pro vyloučení předsedy senátu a soudce přísedícího z vykonávání úkonů v trestním řízení ve smyslu §30 tr. ř.
Všichni tři účastníci vyslovili podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V replice na vyjádření účastníků řízení uvedl stěžovatel, že tato považuje z převážné části za formální, a proto nepovažuje za potřebné se blíže k nim vyjadřovat. Pouze doplnil, že skutečnosti, ze kterých dovozuje možné ovlivňování předsedy senátu zpravodajskými službami, čerpal z oficiálních tiskových informací a tyto tvrzené skutečnosti by měly být Ústavním soudem přezkoumány. Nadále trvá na konání ústního jednání s tím, že tohoto by se zúčastnil pouze jeho právní zástupce.
V.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti, posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i prostudování trestního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
1. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší především námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a zejména k právní kvalifikaci jeho jednání obecnými soudy [námitky ad III. a), c), f) shora], které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků. Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 90 Ústavy, jakož i článku 40 odst. 1 Listiny, jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165 a usnesení sp. zn. a usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04 dostupné na http://www.usoud.cz). Ústavní soud je tedy v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. V intencích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ve vztahu ku skutkovým a právním závěrům soudů naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věc zjištěno nebylo.
Po prvém rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým v posuzované věci zrušil zprošťující výrok týkající se i stěžovatele, kdy se neztotožnil s argumentací nalézacího soudu a uložil tomuto soudu nové projednání věci a rozhodnutí, soud prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu dokazování doplnil a rozhodl ve věci druhým rozsudkem, jímž stěžovatele uznal vinným žalovaným trestným činem.
Odvolací soud z podnětu odvolání všech obžalovaných a státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně z valné části vytýkané vady prvého rozsudku napravil a vzal v úvahu všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Odvolací soud sám dále doplnil dokazování a Ústavní soud zdůrazňuje, že provedl právě především důkazy vztahující se k námitce stěžovatele uplatněné v odvolání, která se týkala uplatnění nadměrného odpočtu DPH společností CENTRUM, a.s. Po provedení i dalších důkazů týkajících se útoků spáchaných spoluobžalovanými stěžovatele a po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu je třeba upravit tak, aby jednoznačně vyjadřovala znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Odvolací soud proto zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl (v popisu jednání ve skutkových větách výroku o vině toliko uvedl, v jakém postavení každý obžalovaný za společnosti vystupoval, upřesnil, za jakou výši škody jsou jednotliví obžalovaní trestně odpovědní a v popisu útoku ad 6) týkajícího se stěžovatele nahradil slovo "vyplacen" slovem "uznán"). V odůvodnění rozsudku se odvolací soud velmi podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal se zásadní námitkou stěžovatele týkající se přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc listopad 1994 (str. 14-22, 30-31 rozsudku). Velmi pečlivě a přiléhavě odůvodnil i další své závěry vztahující se ke skutkovým zjištěním a rovněž i k užité právní kvalifikaci, včetně aplikace pozdějšího znění trestního zákona (§16 odst. 1 tr. zák.), podrobně rozvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a které důkazy považoval za nevěrohodné. Vypořádal se rovněž s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě takřka stejných důkazů rozdílným způsobem (str. 14 rozsudku). Vyčerpávajícím a přesvědčivým odůvodněním, které splňuje veškeré požadavky vyplývající z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a je i ústavně konformní, soud druhého stupně beze zbytku napravil i částečně neúplné odůvodnění rozsudku soudu nalézacího.
Rovněž Nejvyšší soud se zabýval námitkou stěžovatele vztahující se k užité právní kvalifikaci a v odůvodnění svého rozhodnutí zákonným a velice podrobným způsobem správnost právní kvalifikace jednání stěžovatele zdůvodnil (str. 17-20, 22 usnesení). S odůvodněním právní kvalifikace podle §148 odst. 1 tr. zák. dovolacím soudem se Ústavní soud ztotožňuje, na toto odkazuje a nepovažuje za nutné důvody zvolené právní kvalifikace znovu podrobně rozvádět. Pouze zdůrazňuje, že vložení odstavce 2 §148 tr. zák. novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. nelze v žádném případě posuzovat tak, že skutky spočívající ve vylákání daňové výhody spáchané přede dnem účinnosti citovaného zákona (před 1. 1. 1998) byly trestně nepostižitelné. Uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na základě falšovaných nebo nepravdivých údajů, tj. vylákání daňové výhody, bylo v teorii i praxi až do účinnosti uvedené novely posuzováno buď jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák. nebo jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Kvalifikace podle §250 tr. zák., které se stěžovatel domáhá, však přicházela v úvahu pouze tehdy, nedošlo-li vůbec k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu. Jestliže podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak pachatel nepravdivými nebo zkreslenými údaji daňové řízení ovlivnil tak, že zkrátil daň či dosáhl toho, že mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně, šlo o jednání, které bylo posuzováno jako trestný čin podle §148, který je k trestnému činu podle §250 tr. zák. ve vztahu speciality (viz blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr.).
K námitce, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", Ústavní soud pouze pro úplnost konstatuje, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98, U 78/12 SbNU 541, IV. ÚS 1889/07, dostupné na http://www.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Žádné takovéto pochybnosti v posuzovaném případě Ústavním soudem zjištěny nebyly.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s námitkami spočívajícími v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů, v podstatě shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti, se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.).
2. Stěžovatel dále namítal [námitka ad III. d) shora], že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud se možným využitím institutu odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost vyhnul veřejnému projednání jeho věci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, na který nelze beze zbytku aplikovat zásady ovlivňující dvoustupňový trestní proces tak, jak je zakotven v Úmluvě či Protokolu č. 7 k ní. Vzhledem k tomu, že před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění vyvozených soudy nižších stupňů, umožnil zákonodárce Nejvyššímu soudu, aby v určitých případech rozhodl v neveřejném zasedání o odmítnutí dovolání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] Pokud zákonodárce takový postup umožnil v řízení o mimořádném opravném prostředku, které pojmově přichází v úvahu až poté, co bylo veřejné projednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem. Ze systematiky §265i odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že tato kategorie umožňuje jednodušší procedurou odmítat ta dovolání, kterým by nebylo možno vyhovět ani po provedení veřejného zasedání. Podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo v posuzované věci na újmu práva stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Transparentnost rozhodování dovolacího soudu je zajištěna jeho povinností i rozhodnutí o odmítnutí dovolání učiněné v neveřejném zasedání odůvodňovat, kteroužto povinnost Nejvyšší soud vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem splnil. Ústavní soud proto neshledal ve zvoleném postupu dovolacího soudu protiústavnost a porušení některého ze základních práv stěžovatele. (Obdobně viz např. nález sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117 a usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04, U 31/33 SbNU 515.)
3. Pokud jde o námitku týkající se délky trestního řízení [námitka ad III. písm. e) shora] uplatněnou v dovolání a nyní opakovanou v ústavní stížnosti, uvádí Ústavní soud, že i s touto se Nejvyšší soud v řízení o dovolání řádně vypořádal a své závěry odůvodnil (str.22-23 usnesení).
Ústavní soud uvádí, že obvinění mají právo, aby o jejich trestní věci bylo rozhodnuto obecnými soudy bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny). V dané věci lze souhlasit se stěžovatelem, že pokud ke stíhaným skutkům došlo v roce 1994 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno v roce 2007, nejedná se o přiměřenou délku řízení, byť i šlo o věc důkazně obtížnou, v níž bylo stíháno pět obžalovaných, z nichž jeden byl po většinu doby mimo území České republiky a pro orgány činné v trestním řízení tudíž nedostupný. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře již opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117, III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 1889/07 dostupná na http://www.usoud.cz) a opakovaně rovněž zdůraznil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, k nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je vyčerpávající a zcela přesvědčivé, a proto na toto v dalších podrobnostech odkazuje.
Ústavní soud však v posuzované věci zejména zdůrazňuje, že odvolací soud v odsuzujícím rozsudku při rozhodování o druhu a výši trestu k délce trestního řízení přihlédl. Odsuzujícím rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti na dobu osmi let. Naproti tomu Vrchní soud v Praze za stejný rozsah trestné činnosti stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti neuložil vůbec, a to především s odkazem na dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků. Časový odstup od spáchání trestné činnosti byl tedy v dané věci soudem odvolacím zcela nepochybně zohledněn při rozhodování o trestu. Trest odnětí svobody byl uložen při samé spodní hranici trestní sazby, stěžovatel byl zařazen pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice a trest zákazu činnosti nebyl uložen. I za situace, kdy v dané věci došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo toto porušení v plném rozsahu kompenzováno uložením výrazně mírnějšího trestu.
Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů v řízení nárokovat vedle náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
VI.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí ve věci, soudy, a to především soud odvolací, dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v odsuzujícím rozsudku zákonným způsobem odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatelem uplatněných v opravných prostředcích se soudy odvolací i dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
V procesu dokazování a v hodnocení důkazů obecnými soudy nebylo Ústavním soudem shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. V projednávané věci je patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, právním posouzením stíhaného jednání a výsledným závěrem o vině stěžovatele. V rozhodnutí odvolacího soudu nebyl zjištěn žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno je považovat za protiústavní. Pochybení nebylo shledáno ani v postupu Nejvyššího soudu. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy; kteréžto zásady byly v dané věci dodrženy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vyvozenými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování soudů, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, které jsou rozvedeny pod bodem V., byly shledány zjevně neopodstatněnými. Lze tedy konstatovat, že postupem obecných soudů v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelem namítaných, ani jiných základních práv či svobod stěžovatele garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
VII.
Stěžovatel ústavní stížností napadl i odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, a to tvrzením, že tento soud ve složení vzbuzujícím pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu a soudce přísedícího [námitka ad III. písm. b) shora]. Z připojeného spisového materiálu zjistil Ústavní soud, že rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem v celém rozsahu zrušen. Z tohoto konstatování je zřejmé, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nikdy nenabylo právní moci, v současné době již právně neexistuje, nelze s ním spojovat žádné právní účinky a z tohoto důvodu nemůže být ani předmětem přezkoumání Ústavním soudem. (Obdobně viz např. nález sp. zn. I. ÚS 263/05 N 35/40 SbNU 293, dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1360/07, II. ÚS 1174/08, III. ÚS 2041/08 dostupná na http://www.usoud.cz.)
Ústavní stížnost směřující proti neexistujícímu rozhodnutí je nepřípustná, neboť chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížností lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci.
VIII.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud bez jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to zčásti podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu