ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.32.2015:39
sp. zn. 5 Afs 32/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
HEREDAD s. r. o., se sídlem Radlická 29, Praha 5, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Af 410/2012 - 117,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 21. 11. 2011, č. j. 10232/11-
1200-506330, zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo čtyři rozhodnutí Finančního úřadu
v Děčíně vydaná ve dnech 27. 5. 2011, 1. 6. 2011, 16. 8. 2011 a 24. 8. 2011, kterými finanční úřad
podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl
stížnosti žalobkyně proti postupu plátce odvodu, společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Žalobkyně
podávala stížnosti jako provozovatel fotovoltaické elektrárny na postup plátce odvodu, jenž
žalobkyni z dodané energie srážel solární odvod podle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře“). Žalobkyně totiž nesouhlasila s postupem plátce odvodu
a domnívala se, že institut odvodu elektřiny ze slunečního záření je protiústavní. Finanční
ředitelství naproti tomu v postupu plátce odvodu neshledalo rozpor se zákonem a uvedlo,
že mu nepřísluší posuzovat případnou protiústavnost uvedeného institutu.
Působnost finančního ředitelství přešla v průběhu soudního řízení s účinností zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na Odvolací finanční ředitelství, jež se tak
stalo podle ustanovení §69 zákona č. 150 /2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ve znění pozdějších předpisů, žalovaným.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne
21. 1. 2015, č. j. 15 Af 410/2012 - 117, zamítl; v odůvodnění krajský soud plně odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, jakož i na následná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve skutkově i právně shodných případech.
I. Obsah kasační stížnosti
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu žalobce (dále „stěžovatel) brojí kasační
stížností. Tvrdí, že aplikací zmiňované judikatury, zejm. usnesení rozšířeného senátu NSS dochází
k odepření spravedlnosti. Stěžovatel totiž nemá žádný účinný prostředek nápravy ve smyslu
judikatury Ústavního soudu a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, což dokládá na rozboru institutů:
žádosti o prominutí daně (§259 daňového řádu), hromadného prominutí daně (§260 daňového
řádu) a žádosti o vrácení přeplatku (§155 daňového řádu). Prominout daň je přitom možné
pouze do doby uplynutí lhůty k jejímu zaplacení, která činí 6 let (§160 odst. 1 daňového řádu).
Jelikož po uplynutí patnáctileté doby návratnosti nemůže ochrana práv stěžovatelky efektivně
zabránit protiústavním dopadům solárních odvodů, je třeba ochránit práva stěžovatelky nyní.
Stěžovatel dále namítá, že moc výkonná ani nepřijala záv ěry usnesení rozšířeného senátu NSS,
ani nenastínila řešení, které by bylo možné považovat za účinný prostředek nápravy ve výše
uvedeném smyslu. Proto je postup podle §237 daňového řádu jediným právním nástrojem, který
má stěžovatel ve své procesní dispozici. Za takové situace nemůže být v souladu s ústavním
požadavkem přístupu k soudní ochraně, pokud „[…] soudy interpretují zákon tak, že v tomto jediném
dostupném procesní postupu vlastně ‚z povahy věci‘ nelze řešit právě ty zásadní právní otázky, které js ou pro
tvrzené porušení ústavně zaručených práv zcela zásadní“. Jelikož moc zákonodárná a výkonná
nereagovaly na judikaturu Ústavního, resp. Nejvyššího správního soudu ve věci solárního
odvodu, přičemž tak více jak 3 roky dochází k protiústavním zásahům do subjektivních práv
stěžovatelky, musí obecné soudy přestat odepírat ochranu stěžovatelce s odkazem na nečinnost
zákonodárce či ministerstva financí. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud
na jednu stranu v usnesení rozšířeného senátu nezpochybnil právo výrobců elektřiny postupovat
podle §237 daňového řádu a na druhou stranu uvedl, že v navazujících řízeních není možné
přezkoumávat protiústavní dopady na konkrétního poplatníka. Nejvyšší správní soud tak učinil
z uvedeného prostředku v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, judikaturou Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva toliko formální nástroj, který neumožňuje
stěžovatelce domoci se nápravy protiústavní (ne)činnosti státu. Závěry usnesení rozšířeného
senátu NSS jsou tak dle stěžovatele v rozporu s ústavněprávními požadavky na účinné prostředky
ochrany a citovanou judikaturou.
Stěžovatel poukazuje na to, že institut prominutí daně, navzdory závěrům Ústavního
soudu, není účinným prostředkem obrany stěžovatelky, přičemž současná právní úprava nenabízí
účinnou ochranu před „rdousícím“ efektem solárního odvodu. Zcela nepřijatelný je potom závěr
Ústavního soudu, že poskytne ochranu po uplynutí patnáctileté návratnosti, „ […] jelikož takový
přístup vůbec nechrání výrobce elektrické energie ze slunečního záření, kteří budou donuceni v důsledku srážení
solárního odvodu ukončit svou podnikatelskou činnost a v době, kdy soudní moc hodlá plnit svou úlohu
poskytnout těmto výrobcům ochranu před nečinností státní moci, již nebudou e xistovat“.
Jelikož krajský soud se nezabýval aplikací ustanovení o solárním odvodu v individuálním
případě stěžovatele a nepřihlédl k navrženým podáním a důkazům, je jeho rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby zde jší soud přerušil
probíhající řízení do doby rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému podal
stížnost vedenou pod č. 6259/15.
II. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s právním posouzením krajského soudu. Správním
orgánům totiž nelze vytýkat, že postupovaly v souladu s jednoznačnou zákonnou úpravou
platnou v okamžiku rozhodování správních orgánů. Žalovaný uvádí, že ústavnost předmětné
zákonné úpravy byla již opakovaně posouzena Ústavním soudem i Nejvyšším správním soudem,
a dále poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 80/2012 a sp. zn.
1 Afs 81/2012, podle nichž je především otázkou, zda výkupní garantovaná cena je stanovená
Energetickým regulačním úřadem s ohledem na odvod v dostatečné výši.
Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvádí, že nerozporuje výkupní ceny stanovené
Energetickým regulačním úřadem, nýbrž namítá zásah orgánu veřejné moci, který spatřuje
v aplikaci ustanovení o solárním odvodu na případ stěžovatele. Na možné protiústavní dopady
solárního odvodu upozornil Ústavní soud a je pravomocí a povinností žalovaného zohledňovat
případnou protiústavnost aplikace předmětných daňových norem. Stěžovatel znovu opakuje,
že ministr financí a ani zákonodárce nereagují n a závěry soudních instancí a za tohoto stavu
stěžovatel nemá žádný dostupný prostředek nápravy umožňující přezkoumání protiústavních
dopadů aplikace ustanovení o solárním odvodu. Ústavní stížnost přitom stěžovatel nepovažuje
za účinný prostředek nápravy, a to s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu
v obdobných případech.
Stěžovatel se dále vyjadřuje k důvodům, které ho vedly k podání stížnosti k Evropskému
soudu pro lidská práva, jež žalovaný zpochybnil ve svém vyjádření, a upozorňuje na judikaturu
tohoto soudu, podle které je povinností státu zajistit odpovídající prostředky nápravy
proti zásahům orgánů veřejné moci do práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (§102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (§106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, n eboť nejsou naplněny důvody podle §104
s. ř. s. způsobující její nepřípustnost. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nesprávně
posouzené právní otázky krajským soudem [103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř . s.]
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
Kasační stížnost není důvodná.
Jak bylo již předestřeno výše, stěžovatel uplatnil dva kasační důvody, když namítá
nezákonnost rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a jeho nepřezkoumatelnost
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne,
že o nezákonnost by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou
situaci nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení
dalších), anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad
by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická
apod.). Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze pak obecně považovat takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají
i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účast níci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS )]. Pokud jde o nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl,
že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro
nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam,
kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně se Nejvyšší
správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 (publ. pod
č. 244/2004 Sb. NSS), či v r ozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78 (publ. pod
č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí, v němž krajský
soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „o vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo. “ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil v intencích judikatury
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, kterou je při svém rozhodování vázán.
Z rozsudku je rovněž patrné, z jakých důvodů má krajský soud za to, že obstojí žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného, resp. proč má krajský soud vyslovené právní závěry odvolacího
správního orgánu za přiléhavé, a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatele liché,
mylné anebo vyvrácené. Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský soud měl v této věci
postavení soudu přezkumného, a nikoliv nalézacího. Předmětem řízení totiž byl toliko přezkum
zákonnosti postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, a nikoli posouzení
tvrzeného ,,rdousícího efektu” aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Jestliže
se v případě stěžovatele jednalo o zhodnocení zákonnosti řízení o stížnosti na postup plátce daně
ve smyslu §237 odst. 3 daňového řádu, pak jeho námitky stran likvidačních účinků solárního
odvodu nejsou v dané věci relevantní. Postup žalovaného aproboval i Ústavní soud např.
v nedávném nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II ÚS 2216/14 (ve skutkově i prá vně stejné věci),
v němž uvedl: „Ústavní soud sice ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu,
respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného
rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení,
neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit.“ Vzhledem k výše uvedenému proto
Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
K námitce nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem v přecházejícím řízení
lze uvést, že rozhodnou právní otázkou v nyní projednávaném případě je posouzení možnosti
prokázat „rdousící efekt“ při solárním odvodu v rámci stížnosti na postup plátce daně (§237
daňového řádu), respektive posouzení otázky, zda lze „rdousící efekt“ prokazovat i v tomto
řízení, a nikoli pouze v řízení o prominutí daně.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především
§7a zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb., v němž se uvádí, že „[p]ředmětem
odvodu za elektřinu ze slunečního záření (dále jen „odvod“) je elektřina vyrobená ze slunečního záření v období
od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. ledna 2009
do 31. prosince 2010.“ Ustanovení §7c předmětné novely pak stanoví, že „[z]ákladem odvodu je částka
bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny nebo zeleného bonusu poplatníkovi
odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v odvodovém období.“
Nejvyšší správní soud dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že úprava
solárního odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom
z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž Ústavní soud zamítl návrh
skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře výroby elektřiny obsahující úpravu solárního
odvodu. Z citovaného nálezu tak plyne, že tato zákonná ustanovení jsou ústavně konformní
a i nadále proto zavazují jejich adresáty, jakož i soudy (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Na závěr
zmíněného nálezu nicméně Ústavní soud dodal, že „ při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen
objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení
v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy
jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského
a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. “ Podle Ústavního soudu totiž
zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení n a výrobce jako
likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy
protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb.
v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl
v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn. “ Pro takové specifické případy pak zavázal
obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité“ (bod [88] nálezu).
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby
(viz čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR) a Nejvyššímu správnímu soudu tedy nepřísluší jakkoli
přehodnocovat nálezy Ústavního soudu, nýbrž je vázán jejich obsahem. V opačném případě
by docházelo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06).
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že na základě výše uvedeného nálezu Ústavního
soudu vyvstala otázka, jak vyložit uvedený příkaz Ústavního soudu, aby obecné soudy udělaly
„vše pro spravedlivé řešení“, tj. v jakém řízení má být hodnocena ústavnost aplikace solá rního odvodu
v konkrétních případech. Nejvyšší správní soud v některých předchozích rozhodnutích uvedl,
že existují případy, kdy může mít uvalení solárního odvodu na konkrétního výrobce elektrické
energie rdousící efekt (srov. zejména rozsudky ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 Afs 5/2013 – 35; ze dne
28. 3. 2013, č. j. 1 Afs 7/2013 - 33; ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 13/2013 – 28; ze dne
30. 7. 2013, č. j. 2 Afs 53/2013 - 27; ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 Afs 104/2012 – 31
a č. j. 7 Afs 13/2013 – 25). A byť Nejvyšší správní soud explicitně nevyslovil požadavek
na vedení dokazování o možném rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně,
případně v následném soudním řízení, z jeho argumentace obsažené v uvedených rozhodnutích
je patrný předpoklad, že by při řádném uplatnění námitky likvidačního působení solárního
odvodu na konkrétní subjekt takové dokazování být vedeno mělo. První senát Nejvyššího
správního soudu, který byl přesvědčen o nemožnosti tohoto postupu, předložil tuto spornou
právní otázku k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Pro další
rozhodování zdejšího soudu je tedy určující právní názor rozšířeného senátu, který o této otázce
rozhodoval, a jelikož jeho rozhodnutí má za cíl sjednocovat odlišnou judikaturu tohoto soudu,
je zcela logické a pochopitelné, že zavazuje všechny senáty NSS (jakož i krajské soudy) v jejich
další rozhodovací činnosti.
Rozšířený senát k tomu v citovaném usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013–57,
dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně skutečně není za stávající právní úpravy
nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.
Proto konstatoval, že stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany
poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným
postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží
zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před
případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně
ochráněn. Dle rozšířeného senátu by bylo absurdní klást na plátce povinnost, nota bene
bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu
na poplatníka.
I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení
adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce
daně, umožňuje §237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup plátce,
tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Ten
kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce
odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus,
jenž umožní individuální přístup k výrobcům. V této fázi nalézacího řízení tedy nemá správce
daně zákonnou možnost provádět správní úvahu, na jejímž základě by mohl v konkrétním
případě modifikovat výši solárního odvodu. Podle rozšířeného senátu by tak bylo z ústavního
hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci
psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní.
Nejvyšší správní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzený nesoulad mezi uvedeným
usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57 a nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Tato stížní námitka není podle Nejvyššího správního soudu důvodná, jelikož rozšířený senát
v citovaném usnesení nevyloučil možný likvidační účinek solárního odvodu, ale řešil otázku, zda
je správce daně v řízení vedeném o žádosti podle §237 daňového řádu oprávněn zkoumat
dopady solárního odvodu na konkrétního výrobce elektřiny. V této otázce pak dospěl k závěru,
že podle citovaného ustanovení je správce daně oprávněn přezkoumat pouze postup plátce,
tj. zda při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny,
ale není oprávněn v řízení o stížnosti na postup plátce daně posuzovat individuální situaci
výrobce elektřiny. Z uvedeného je zřejmé, že nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, nejsou ve vzájemném rozporu, což ostatně potvrzuje i nález
Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 36.
Stěžovatel rovněž namítal, že institut prominutí daně není nástrojem, který by umožňoval
zohlednit individuální likvidační účinky solárního odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, uvedl, že není jeho úkolem,
aby se vyslovoval k tomu, zda rdousícímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním
(§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu) a zdůraznil, že „je na státních
orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto ‚rdousícímu?
efektu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven
v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byly zasaženi ve svých právech
a svobodách nečinností normotvůrce. Takto zdůraznil, že dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky lze
v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu, přičemž jestliže některá ze složek
moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném
fungování druhé (v posuzovaném případě soudní) moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování
[srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)].
Do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní
moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených pro vozovatelů
fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto
zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelovy poukazy na prozatím referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně
k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných
případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou
interpretací právních norem.“ S ohledem na citované závěry Ústavního soudu dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že stěžovatelova námitka není důvodná; krajský soud postupoval správně, pokud
konstatoval, že posouzení individuální situace stěžovatele není možné v řízení o stížnosti
na postup správce daně. Krajský soud nebyl v řízení o žalobě oprávněn posuzovat, zda institut
prominutí daně umožňuje zohlednit rdousící efekt solárního odvodu na stěžovatele či nikoliv.
Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je primárně na státních orgánech, aby přijaly
adekvátní opatření zamezující v extrémních a eventuálních případech tomuto rdousícímu efektu.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že orgány daňové správy
v reakci na rozhodnutí Ústavního soudu upozornily bezprostředně poté poplatníky na účinné
ustanovení daňového řádu, podle kterého může být zmírněn tvrzený rdousící efekt dopadající
na jednotlivé poplatníky; správce daně na žádost poplatníka (daňového subjektu) nebo z moci
úřední v individuálních případech může povolit posečkání úhrady daně, případně její rozložení
na splátky, pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky. Výrobci elektrické energie
ze slunečního záření, kterých se eventuálně mohl dotknout Ústavním soudem shledaný
individuální „rdousící“ efekt solárního odvodu, mohli a mohou jeho dopad přinejmenším
zmírnit, ne-li zcela vyloučit, využitím standardních nástrojů daňového řádu, tedy postupu dle
ustanovení §156 a 157 zákona. Ministerstvo financí tento postup zveřejnilo na internetových
stránkách daňové správy (www.financnisprava.czúcs/dane-a-pojistne/novinky/2014/reseni-
moznych individualnich likvidaci-5347) dne 18. 9. 2014 pod názvem „Řešení možných
individuálních likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.“
Lze tak uzavřít, že stěžovatel se ochrany svých práv musí domáhat cestou jiných možných
právních prostředků v rovině platební, nikoli však prostřednictvím stížnosti na postup plátce,
jak učinil.
Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal důvodný návrh stěžovatele na přerušení řízení
ve smyslu §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud připouští, že výsledek řízení
před Evropským soudem pro lidská práva by mohl mít vliv na posuzování případů týkajících
se solárních odvodů, jelikož judikatura uvedeného soudu je významným pramenem poznání
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsou tuzemské soudy
vázány (srovnej čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Jak bylo ale výše nastíněno, Nejvyšší správní soud
považuje, opírajíce se o judikaturu rozšířeného senátu a Ústavního soudu, argumentaci
stěžovatele za nesprávnou, resp. v řízení o žádosti na postup pláce nepřípadnou, proto
se nedomnívá, že by stěžovatel mohl uspět u Ev ropského soudu pro lidská práva a přerušení
řízení tak v nyní posuzované věci nepokládá za vhodné (srov. možnost uvážení, kterou dává §48
odst. 3 s. ř. s. soudu). Nejvyšší správní soud proto rozhodl bez přerušení řízení na základě zákona
a v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti, podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost
účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu
orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada
nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů
účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodnul-
li se advokát s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní
služby. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti
účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální
náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního
řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení
zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario
z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat
účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem.
Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007
Sb. NSS, „(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoup it. (…)
Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Ve smyslu
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální
náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto mu tato náhrada nemůže být
přiznána ani v případě, že zastoupen není. Soud tedy žalovanému náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Ačkoli žalovaný požadoval přiznání paušální náhrady nákladů řízení, zdejší soud
mu ji nepřiznal s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu
nákladů řízení správním orgánům (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. června 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu