ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1023.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1023/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně I.B.I–B., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. B., zastoupenému advokátem, a 2) I. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 124/2001, o dovolání žalobkyně a prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, pokud jím byl výrokem II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, ve vyhovujícím výroku IV. o uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt č. 2, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, pokud jím byl výrokem I. změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, ve vyhovujících výrocích I., II. a III. týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I, tak, že žaloba byla v tomto ohledu zamítnuta, a v nákladovém výroku III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 13 C 124/2001-113, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I“ (dále jen „byt č. 3“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. určil, že nájem bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, výrokem III. žalovaným uložil povinnost byt č. 3 vyklidit a žalobci předat do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší, výrokem IV. uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 751, v A. ul., v L. I“ (dále jen ”byt č. 2”), a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že město L. (dřívější vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu č. 3) a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 28. ledna 1994 smlouvu o nájmu bytu č. 3 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. ledna 1994“) a že nájemkyní bytu č. 2 byla D. M. (na základě přechodu práva nájmu po svém bratru M. K.), která tento byt neužívala a přenechala jej do užívání prvnímu žalovanému. Dále zjistil, že předmětný dům byl podle stavu ke dni 30. listopadu 1903 dvoupodlažním domem se sklepem a půdou, že v prvním a druhém nadzemním podlaží byl vždy jeden byt, že ve druhém nadzemním podlaží šlo tehdy o byt o velikosti tří pokojů a pokoje pro služebnou, že tento byt byl v roce 1965 v důsledku stavebních úprav rozdělen (na základě stavebního povolení ze dne 31. března 1965, č. j.: Výst. 794/65 - Ja, které se však do současné doby nedochovalo) na dva byty, tj. byty č. 2 a č. 3, že v důsledku stavebních úprav provedených v roce 1995 žalovanými došlo ke stavebnímu propojení obou bytů (bytu č. 2 a bytu č. 3) a že v současné době užívají žalovaní tyto byty jako jeden byt. Soud prvního stupně především dovodil, že i když se doklady týkající se rozdělení původního bytu na byty dva do současné doby nedochovaly, nevylučuje to, aby si soud pro potřeby občanského soudního řízení posoudil jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění – dále jen „o.s.ř.“), „zda určitá místnost má povahu obytné místnosti či nikoli“. Na základě zjištěného skutkového stavu pak dovodil, že po rozdělení původního bytu v roce 1965 byly nově vzniklé byty č. 2 a č. 3 součástí bytového fondu, jako se samostatnými bytovými jednotkami bylo s nimi pronajímatelem nakládáno a jednalo se tedy v obou případech o soubory místností, které byly určeny k bydlení (ve smyslu §63 odst. 1 zák. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, v tehdy platném znění) jako samostatné byty. Následně dospěl k právnímu závěru, že pokud žalovaní provedli stavební úpravy spočívající ve sloučení bytu č. 3 s bytem č. 2 bez souhlasu pronajímatele, došlo z jejich strany k hrubému porušení povinností nájemce, a je tak naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“); proto k výpovědi z nájmu bytu č. 3 přivolil. Poté rovněž dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., postačí, aby vyklizovací povinnost žalovaných z bytu byla podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Vyhověl rovněž žalobě na vyklizení bytu č. 2 (s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaní jsou podle nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994 společnými nájemci bytu č. 3, neprokázali, že by jim svědčil právní důvod k užívání bytu č. 2, a proto tento byt (byt č. 2) užívají bez právní důvodu.
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 30 Co 423/2005-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a III. tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 (výrok I.), potvrdil jej ve výroku IV. o vyklizení bytu č. 2 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud především konstatoval, že i když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze žalovaný, stala se v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu účastnicí odvolacího řízení i žalovaná (tedy jako by podala odvolání také ona), a to proto, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají žalovaní jako společní nájemci bytu postavení nerozlučných společníků. Dále konstatoval, že naproti tomu v řízení o vyklizení bytu č. 2 se žalovaná účastnicí řízení nestala (ohledně ní výrok týkající se vyklizení bytu č. 2 nabyl právní moci), neboť zde mají žalovaní postavení samostatných společníků. Poté se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž výrok týkající se vyklizovací povinnosti z bytu č. 2. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 podána důvodně; proto žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 zamítl. Přihlédl především k tomu, že žaloba nebyla podána „v návazné časové souvislosti“, neboť „stavební úpravy proběhly v roce 1995 a žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu byla podána u soudu až dne 8. 2. 2001, tedy o více jak 5 let později“, navíc „žalobkyně k podání žaloby nebyla motivována faktickým stavem a proto má v daném případě výkon jejího práva povahu šikanózní“. V této souvislosti dodal, že žalobkyně nechala žalované „provádět úpravy v bytě, které se netýkaly pouze sloučení obou bytů, ale také celkové rekonstrukce, a až po uplynutí promlčecí doby pro uplatnění práv z bezdůvodného obohacení podala tuto žalobu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. Přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a žalovaný ji dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a/, c/“ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky dovolatelé podřadili dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Žalobkyně dovolání směřuje proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva odepřít, přestože výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn. Podle jejího názoru měl odvolací soud „v souladu s §3 obč. zák. posoudit celý případ i ve vztahu k pronajímateli“. Namítla, že nebylo vzato v úvahu, že poté, co původní pronajímatel v roce 1996 zjistil, že byly provedeny stavební úpravy dotčených bytů bez patřičného povolení, „požádal nájemce o sloučení předmětných bytů“, avšak jeho žádosti nebylo vyhověno; bylo rovněž opomenuto, že „již dne 4. 4. 1996 se obrátil právní předchůdce (žalobkyně) na správce svého majetku firmu L. a vyzval ji k podání žaloby proti jednak původní nájemkyni bytu č. 3 (správně bytu č. 2) a prvému žalovanému“. Zdůraznila, že „do dnešního dne žalovaní soubor místností původně tvořících byt č. 2 a 3 užívají bez jakéhokoliv omezení a proti souhlasu pronajímatele, hrubě tak porušují své povinnosti od r. 1996, ani se nesnažili od svého protiprávního jednání upustit a do dnešního dne závadný stav neodstranili“. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že „takové jednání svým obsahem odporuje zákonu, míří na případy tak flagrantního porušení zákonů, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinku takového úkonu, přesto odvolací soud výše uvedeným rozsudkem ochranu takového protiprávního jednání nájemci poskytl“. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání oběma soudům především vytkl, že ačkoliv věc vedená u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 126/01 byla podle usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 13. října 2004 „sloučena“ s projednávanou věcí, tj. s věcí vedenou pod sp. zn. 13 C 124/01 Okresního soudu v Liberci, žádný ze soudů se věcí sp. zn. 13 C 126/01 nezabýval. Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce usoudil z toho, že otázka řešená před soudy obou stupňů – tedy „právo nájmu k bytu, který byl rozdělen podle tehdy platného zákona číslo 41/1964 Sb., ustanovení §57 odst. 1 a §58 tohoto zákona, v souvislosti s tehdy platným stavebním zákonem, nebyla dosud beze zbytku vyřešena“. Z důvodů uvedených v dovolání (s odkazem na zmíněná ustanovení §57 a §58 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty), zastává názor, že rozdělení původního bytu v roce 1965 na byt č. 2 a byt č. 3 „nebylo nikdy zkolaudováno a stavební úřad nevydal povolení k užívání rozdělených vzniklých bytů“; rozdělení původního bytu tak bylo „pouze faktické, nepodložené potřebnými správními rozhodnutími“. Namítl, že žalobkyně žádným způsobem nedoložila, že by se v předmětném domě „na základě řádných kolaudačních rozhodnutí nacházelo více bytových jednotek nežli jedna, a to ta původní, a tedy neprokázala existenci bytové jednotky, jejíhož vyklizení se domáhá“. Současně namítl, že vzhledem k „právní neexistenci“ bytu č. 2 soudy obou stupňů „pochybily při právním hodnocení skutkového stavu“, že za této situace je (na základě nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994) „platným nájemcem bytu označovaného jako byt č. 3 … a vzhledem k právní neexistenci jiné bytové jednotky v tomto domě je tedy oprávněným nájemcem všech bytových prostor a prostor k bytovým náležejícím v uvedeném domě“. V této souvislosti odkázal na judikaturu upravující podle jeho názoru danou problematiku, konkrétně pak na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, na rozhodnutí uveřejněné pod R 79/66 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. II. ÚS 389/01. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu (ve výrocích II. a III.) nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalovaného – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se vyklizení bytu č. 2.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li tedy žalovaný závěr odvolacího soudu, že podle nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994 jsou spolu s žalovanou společnými nájemci pouze bytu č. 3 a nikoli také bytu č. 2, který naopak užívají bez právní důvodu, a to zejména poukazem na to, že (na základě nájemní smlouvy ze dne 28. ledna 1994) je „platným nájemcem bytu označovaného jako byt č. 3 … a vzhledem k právní neexistenci jiné bytové jednotky v tomto domě je tedy oprávněným nájemcem všech bytových prostor a prostor k bytovým náležejícím v uvedeném domě“, napadá především správnost skutkových zjištění a až následně – s přihlédnutím ke skutkovému stavu předestřenému v dovolání – správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy žalovaný brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění právně významná pro posouzení otázky právního důvodu užívání bytu č. 2. Žalovaný však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud tedy žalovaný ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost právního závěru, že spolu s žalovanou užívá byt č. 2 bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady rovněž žalovaným namítané, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalovaného ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolání žalobkyně směřující proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř, neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla žalobkyní tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda uplatněnou výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze – z důvodů uvedených odvolacím soudem – posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít na straně nájemce bytu právní význam pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Správnost tohoto právního závěru nebyla zpochybněna. Zatímco soud prvního stupně na základě uvedeného závěru žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – zejména vzhledem k době, která uplynula od (hrubého) porušení povinností nájemců do doby dání výpovědi z nájmu bytu – v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Nezabýval se však, a to v rozporu s citovanou judikaturou, dalšími právně významnými okolnostmi na straně všech účastníků řízení (které navíc ani nezjišťoval). Tak především neposoudil, zda s ohledem na způsob, jakým žalovaní hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a dobu, po níž stav v užívání bytů žalovanými trvá, lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak žalobkyně uplatnila opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu není tedy v napadeném měnícím výroku I. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v tomto výroku a v navazujícím nákladovém výroku zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bude-li zapotřebí pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. provádět další dokazování, odvolací soud nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu