ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.99.2006.1
sp. zn. 26 Odo 99/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D. I., zastoupené advokátem , proti žalovanému D. R., zastoupenému advokátem , o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 248/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2005, č. j. 8 C 248/2003-98, a Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 11 Co 165/2005-132, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2005, č. j. 8 C 248/2003-98, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 11 Co 165/2005-132, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení 9.014,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 250.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. 5. 2003 do zaplacení z titulu odměny, která jí náleží za zprostředkování koupě nemovitostí pro žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 8 C 248/2003-98, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 250.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. května 2003 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení 45.925,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 11 Co 165/2005-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení 42.126,- Kč (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 25. 4. 2003 smlouvu „KOUPĚ NEMOVITOSTI – MANDÁTNÍ SMLOUVA“ (dále též „předmětná smlouva“), na základě které žalovaný pověřil žalobkyni, aby ho „zastupovala při koupi nemovitosti (rodinný dům o velikosti 7+2) na adrese: P. 6 – H.“ a jakmile mu žalobkyně koupi nemovitosti obstará, zavázal se jí zaplatit odměnu ve výši 250.000,- Kč. Splatnost odměny byla vázána na den, „kdy obě zúčastněné smluvní strany podepíší kupní smlouvu“ s tím, že nedojde-li k převodu nemovitosti na katastru nemovitostí, žalobkyně žalovanému odměnu vrátí. Žalobkyně, která prostřednictvím inzerce nabízela předmětné nemovitosti k prodeji, zprostředkovala žalovanému kontakt s prodávající a umožnila mu opakovanou prohlídku nemovitosti. Posléze se žalovaný pokusil vyjednat nižší kupní cenu (již bez přítomnosti žalobkyně) přímo s prodávající. Tato okolnost mu byla žalobkyní vytknuta. Dne 15. 5. 2003 zaslal žalovaný žalobkyni dopis, jímž „odvolává s okamžitou platností příkazní (mandátní smlouvu) ze dne 25. dubna 2003“ a vytýká jí, že hájí zájmy prodávající, čímž hrubě porušuje předmětnou smlouvu. Následující den, tj. 16. 5. 2003, žalovaný a prodávající podepsali ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu.
Soudy obou stupňů posoudily předmětnou smlouvu podle jejího obsahu – obstarat žalovanému za odměnu uzavření kupní smlouvy a zaplatit odměnu žalobkyni jen při uzavření kupní smlouvy – jako zprostředkovatelskou smlouvu podle §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a nikoliv jako smlouvu příkazní podle §724 obč. zák., jak požadoval žalovaný. Dovodily, že výsledek – uzavření kupní smlouvy – byl dosažen přičiněním žalobkyně (zprostředkovala žalovanému kontakt s prodávající a zajistila mu prohlídku nemovitosti), a proto jí náleží odměna – provize – v dohodnuté výši 250.000,- Kč. Odstoupení žalovaného od předmětné smlouvy až těsně před uzavřením kupní smlouvy vyhodnotily jako účelové. Podle závěrů soudů obou stupňů již s ohledem na způsob nabídky prodeje nemovitosti i vzhledem k tomu, že se žalovaný původně měl podílet na poskytnutí provize spolu s prodávající, žalovanému muselo být již od počátku zřejmé, že žalobkyně vyvíjí činnost i pro prodávající. Současně vyslovily názor, že zprostředkovatel může vyvíjet shodnou činnost pro více zájemců, či dokonce pro případné protistrany a má pak po splnění nárok na odměnu od obou stran. Soudy proto nepovažovaly přiznání odměny ani za odporující dobrým mravům. S přihlédnutím k povolání žalovaného (je advokát) shledaly právně nevýznamnou i jeho výhradu o neplatnosti předmětné smlouvy pro omyl v právní kvalifikaci smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”). Jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání poukazoval na odlišnost právního režimu smlouvy zprostředkovatelské a smlouvy příkazní, který se projevuje tím, že příkazník je povinen zastupovat příkazce, chránit výlučně jeho zájmy a řídit se pokyny příkazce, zatímco zprostředkovatel zájemce nezastupuje a může být dokonce činný i pro druhou smluvní stranu, jejíž zájmy bývají do značné míry protichůdné a zákon nestanoví, že by se měl zprostředkovatel při své činnosti řídit pokyny zájemce. Dovozoval, že zprostředkovatelská smlouva má ve vztahu ke smlouvě příkazní postavení speciální. Právě rozdíly v postavení příkazce a zájemce byly proto důvodem, pro které chtěl uzavřít s žalobkyní příkazní (mandátní) smlouvu. Vytýká soudům obou stupňů, že při posuzování charakteru předmětné smlouvy nevzaly v úvahu, že smlouva ze dne 25. 4. 2003 má v názvu „mandátní“, že v jejím textu je uvedeno „aby mne zastupovala“ a „obstará“ a že jsou v ní smluvní strany označeny jako „mandatář“ a „mandant“, tedy že předmětná smlouva používá výrazy typické pro smlouvu příkazní a že nepřihlédly též k tomu, že pro uzavření zprostředkovatelské smlouvy neměl žádný důvod. V důsledku toho nesprávně vyhodnotily předmětnou smlouvu jako zprostředkovatelskou. Podpůrně vytýkal soudům obou stupňů, že v rozporu s ustanovením §55 odst. 3 obč. zák. nevyložily obsah předmětné smlouvy v pochybnostech o jejím významu pro spotřebitele – žalovaného – příznivěji a odkázal i na nález Ústavního soudu IV ÚS 182/01. Nesouhlasil ani se závěry soudů obou stupňů, že jednání žalobkyně nelze pokládat za odporující dobrým mravům (když nehájila výhradně zájmy žalovaného) a že žalovaný nejednal v omylu ohledně právní povahy úkonu. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítala, že žalovaný nevznesl žádnou otázku zásadního právního významu. Vyvracela námitky žalovaného o jeho uvedení v omyl, neboť dle jejího názoru je rozhodující obsah smlouvy, který je jednoznačný a srozumitelný nikoli její označení. Za nelogické a absurdní považuje námitky žalovaného o „zradě klienta“, když žalovaný byl od samého počátku obeznámen, že žalobkyně zastupuje i stranu prodávající. V podrobnostech odkázala na svá dřívější vyjádření a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako bezdůvodné.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. září 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2005, č. j. 8 C 248/2003-98, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatel v dovolání ani nezpochybňuje. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů; dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o. s. ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li tedy žalovaný závěr odvolacího soudu, že podle smlouvy ze dne 25. dubna 2003 byla žalobkyně povinna pouze zprostředkovat uzavření kupní smlouvy mezi ním a prodávajícím a že ji za její přičinění – vzhledem k tomu, že došlo k uzavření kupní smlouvy – vznikl nárok na odměnu a poukazuje-li za tím účelem na výrazy užité v textu smlouvy a na okolnosti, za kterých žalovaný smlouvu uzavřel, napadá především správnost skutkových zjištění, resp. způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění právně významná a až následně – s přihlédnutím ke skutkovému stavu předestřenému v dovolání – správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §774 obč. zák. Totéž platí i pro závěry soudů obou stupňů, že žalovaný nejednal při uzavírání předmětné smlouvy v omylu. Žalovaný však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání nezakládá ani posuzování správnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud). Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Neobstojí ani výtka nesprávného právního posouzení z hlediska ustanovení §55 odst. 3 obč. zák. Je-li odměna zprostředkovatele vázána na dohodnutý výsledek a podmíněna přičiněním zprostředkovatele, nelze typ zprostředkovatelské smlouvy pokládat za méně výhodný pro spotřebitele než typ smlouvy příkazní. Řešení této otázky tedy v dané věci není způsobilé založit přípustnost dovolání.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z částky 1.439,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu