ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3298.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3298/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J., s. d. v T., zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., územní pracoviště P., jednající na základě pověření JUDr. D. K., o zaplacení částky 575.255,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 233/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2007, č.j. 14 Co 61/2007-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se z titulu bezdůvodného obohacení domáhal na žalovaném zaplacení částky 575.255,- Kč, které zaplatil na základě neplatných kupních smluv. Uvedl, že byl trvalým uživatelem:
pozemku parc. č. 943, v katastrálním území T., a to na základě hospodářských smluv ze dne 9.6.1983 a 15.7.1983,
pozemku parc. č. 70, v katastrálním území S. nad O., a to na základě hospodářských smluv ze dne 12.5.1970 a 1.3.1988,
pozemku parc. č. 184/1, v katastrálním území K. Ú., a to na základě hospodářských smluv ze dne 18.6. a 25.6.1979.
V srpnu roku 2000 požádal v souladu s ustanovením §879c obč. zák. o změnu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické. Jelikož však bylo ustanovení §879c obč. zák. zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., k transformaci užívacího práva na právo vlastnické nedošlo a žalobce z uvedeného důvodu uzavřel s žalovanou kupní smlouvy, na jejichž základě měl nabýt k předmětným nemovitostem vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí. Vzhledem ke skutečnosti, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., a to ke dni 31.12.2004, došlo k obnovení ustanovení §879c obč. zák. Dne 31.12.2004 se tedy žalobce měl stát ze zákona vlastníkem předmětných pozemků a předmětné smlouvy tím měly být zneplatněny.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že se žalobce má domáhat určení neplatnosti kupních smluv a nikoliv vrácení kupní ceny. Rovněž namítla, že pokud Ústavní soud ČR zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb. dnem 31.12.2004, může nález Ústavního soudu ČR působit toliko do budoucnosti a jednou zrušené ustanovení
§879c obč. zák. se znovu nemůže stát součástí platného právního řádu.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a v rozsudku ze dne 7.12.2006 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 575.255,- Kč. Uvedl, že dle uvedených hospodářských smluv vzniklo žalobci právo trvalého užívání k předmětným pozemkům. Žalobce se následně stal vlastníkem uvedených pozemků, neboť v souladu s ustanovením §879c obč. zák. (ve znění zákona č. 103/2000 Sb.) řádně a včas požádal o změnu práva trvalého užívání dotčených pozemků na právo vlastnické. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 Sb., konstatoval, že ustanovení §879c obč. zák. se v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., stalo součástí platného právního řádu. Předmětné kupní smlouvy shledal soud absolutně neplatnými dle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., neboť jejich předmětem bylo plnění nemožné. Ve smyslu ustanovení §451 a §457 obč. zák. vznikla tudíž povinnost žalované k vrácení zaplacených kupních cen. Uzavřel, že žalobce nebyl povinen žalovat na určení neplatnosti uvedených kupních smluv ve smyslu §80c o.s.ř., když otázka vlastnictví k předmětným pozemkům je předběžnou otázkou v řízení o žalobě na plnění.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 30.10.2007, č.j. 14 Co 61/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prodloužil lhůtu ke splnění povinností, které byly uloženy soudem prvního stupně, a to na 30 dní od právní moci rozsudku. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry, ke kterým došel soud prvního stupně. Zvláště pak zdůraznil, že v podobné věci již rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, když konstatoval, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. Ústavním soudem se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvedla, že byť dovolací soud věci obdobného charakteru již v minulosti projednával a již vyslovil své názory a závěry, které lze považovat za ustálený právní názor, je vzhledem k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.9.2007, č.j. 22 Co 1647/2007, opakovaně dán uvedený dovolací důvod. Žalovaná konkrétně uvedla, že:
odvolací soud nevzal v potaz námitku týkající se ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, že práva
a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, jakož i námitku, zda mohou nálezy Ústavního soudu ČR obecně působit do budoucnosti a zda se může jednou zrušené ustanovení zákona stát znovu součástí platného právního řádu na základě pozitivního zákonodárství Ústavního soudu ČR,
Ústavní soud ČR odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb., aby umožnil Parlamentu České republiky přijmout přiměřenou právní úpravu,
nedošlo ke změně práva trvalého užívání na vlastnické právo, neboť stanovený den 1. července 2001 již minul a dnem 30.6.2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku,
i kdyby bylo možno čistě teoreticky připustit oživení §879c obč. zák., ve znění zákona č. 103/2000 Sb., reguluje toto ustanovení stejné právní vztahy, ovšem v užším rozsahu než §59 zákona č. 219/2000 Sb., který je v tom případě v poměru speciality a předchozí úpravu pozměňuje,
přes zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. zůstávají v platnosti další ustanovení zákonů, která vedle původního §879c obč. zák. platila a dosud platí (především §59 zákona č. 229/2001 Sb.). Jestliže tedy v roce 2003 odkoupil žalobce předmětné pozemky do svého vlastnictví, učinil tak na základě tehdy platného zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu nedotčena. Dotčená kupní smlouva je tudíž stále smlouvou platně uzavřenou,
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Mají účinky nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., vliv na existenci a použitelnost ustanovení §879c až e občanského zákoníku?
Jaký je vztah citovaných ustanovení občanského zákoníku a přechodných ustanovení části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, ve znění pozdějších zákonů, která citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena nebyla?
Jaké účinky má zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, zejména ustanovení §71 odst. 4 na právní stav celé projednávané věci?
Otázky, které žalovaná považuje po právní stránce za zásadního významu, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 1, s. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž Nejvyšší soud i Ústavní soud zaujal shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“. Od předeslaného závěru se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Jaké důsledky má citovaný nález Ústavního soudu na platnost kupních smluv na předmětné nemovitosti, které byly uzavřeny po zrušení §879c obč. zák. zákonem č. 229/2001 Sb. do vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb.?
Také tato otázka, která podle názoru žalované zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, není způsobilá založit přípustnost podaného dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 8.4.2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, konstatoval: „Protože derogací části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., která byla zrušena citovaným nálezem Ústavního soudu z důvodu, že byla protiústavní, se obnovil stav založený mimo jiné ustanovením §879c občanského zákoníku; žalobce jako subjekt, na nějž se režim tohoto ustanovení vztahoval, tedy nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Jestliže žalobce [… ] koupil předmětné pozemky od žalované, která jejich vlastníkem nebyla, […] je tato smlouva, na jejímž základě žalobce plnil sjednanou kupní cenu, absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla, a žalobci ani nevznikla podle ustanovení §59 odst. 1 cit. zákona výpůjčka k předmětným pozemkům.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to dokonce ve věci mezi týmiž účastníky, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 1345/2007 byla žalobcem J., s. d. T., a žalovaným Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Doplnění dovolání o určení rozsahu nebo z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího rozhodnutí napadáno a z jakých důvodů, může dovolatel provést z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu učiněnou podle §209 a §43 o.s.ř. jen do uplynutí lhůty uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř, tedy do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.06.2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalovanému doručeno dne 10.12.2007. K doplnění dovolání, které bylo žalovaným podáno dne 4.8.2008 a soudu prvního stupně doručeno dne 5.8.2008 nelze proto, i s poukazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, přihlédnout.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. prosince 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu