ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3927.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3927/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. P. , bytem v S., zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, proti žalované T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 58/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 30 Co 52/2008-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 30 Co 52/2008-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. května 2007, č. j. 19 C 58/2006-76, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 19 C 58/2006-76, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 30 Co 52/2008-97, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Dne 14. listopadu 2001 uzavřeli žalobce (jako pronajímatel a budoucí povinný z věcného břemene) a právní předchůdkyně žalované (jako nájemkyně a budoucí oprávněná z věcného břemene) smlouvu (dále jen „Smlouva“), která sestávala ze smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene (v podobě oprávnění právní předchůdkyně žalované instalovat své telekomunikační zařízení na pozemku a budově /novostavbě/ ve vlastnictví žalobce v katastrálním území S. – dále jen „pozemek“ a „budova“ či „předmětné nemovitosti“) a z nájemní smlouvy (vztahující se k užívání části střechy a obvodového pláště budovy pro umístění kabelového roštu, zpevněné plochy pro umístění kontejneru a prostoru pro uložení kabelu, a to za účelem instalace a údržby, úprav nebo výměn telekomunikačního zařízení sestávajícího z anténních nosičů a technologického zařízení na přenos radiokomunikačních signálů k provozu telekomunikačního zařízení veřejné mobilní sítě a k poskytování mobilních telekomunikačních služeb – dále jen „předmětné telekomunikační zařízení“). Ve Smlouvě si účastníci rovněž sjednali, že nabývá platnosti dnem jejího podpisu a účinnosti ode dne vstupu žalované za účelem instalace zařízení, o čemž bude sepsán předávací protokol, který se stane součástí Smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by předávací protokol byl sepsán. Již v době před uzavřením Smlouvy (v červnu 2001) byly na předmětných nemovitostech nainstalovány prvky tvořící součást předmětného telekomunikačního zařízení, a to kabel přípojky nízkého napětí o délce tří metrů, který však nezačal sloužit svému účelu a žalobce v běžném užívání předmětných nemovitostí nijak neomezuje, a na základě ústní dohody účastníků uzavřené na počátku roku 2001, na jejímž základě práce započaly ještě před uzavřením Smlouvy, rozvaděč a hromosvod. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Smlouva – v části týkající se užívání střechy a obvodového pláště budovy pro umístění kabelového roštu, zpevněné plochy pro umístění kontejneru a prostoru pro uložení kabelu – je platnou nájemní smlouvou (ve smyslu §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“). Současně dovodil, že vázali-li účastníci účinnost Smlouvy na sepsání předávacího protokolu, sjednali si tím odkládací podmínku (§36 odst. 1 obč. zák.); nebyl-li však předávací protokol sepsán, nenabyla Smlouva účinnosti. Podle odvolacího soudu nemůže za této situace jít o nárok ze Smlouvy, tedy o nárok z titulu nájemného podle §663 a násl. obč. zák.; v důsledku instalace prvků tvořících součást předmětného telekomunikačního zařízení (tedy v daném případě položení kabelu přípojky nízkého napětí o délce tří metrů a umístění rozvaděče a hromosvodu) by však mohlo jít o bezdůvodné obohacení (ve smyslu §451 a násl. obč. zák.). K umístění rozvaděče a hromosvodu došlo ovšem na základě ústní dohody účastníků z počátku roku 2001, na jejímž základě práce započaly. Jestliže položený kabel nízkého napětí v délce tří metrů nezačal sloužit svému účelu a žalobce v běžném užívání předmětných nemovitostí nijak neomezuje, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že by žalovaná tímto porušila zákaz obohacovat se na úkor jiného, vyjádřený v ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.
Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci nelze uvedenou částku přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že odvolací soud posoudil věc „nesprávně, v rozporu s hmotným právem“. Především namítl, že „odvolací soud v rozporu s hmotným právem nesprávně vyložil ustanovení článku 12 odst. 1“ Smlouvy. V této souvislosti poukázal také na „jednání a projevy smluvních stran“ , svědeckou výpověď Ing. J. P., a zdůraznil, že „šlo o ujednání retroaktivního účinku vzniku nájemního vztahu …“. Podle dovolatele tedy Smlouva nabyla účinnosti již vstupem žalované na předmětné nemovitosti, což vyplývá i z tam označených dalších článků Smlouvy. Dovolatel je proto přesvědčen, že odvolací soud neposoudil článek 12 odst. 1 Smlouvy ve vzájemné souvislosti s ostatními jejími články. Následně napadl správnost právního názoru, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení. Podle jeho mínění vzniká žalované bezdůvodné obohacení již tím, že v důsledku instalace některých prvků předmětného telekomunikačního zařízení užívá jeho nemovitosti a neplatí za to žádnou náhradu.
V této souvislosti uvedl, že i kdyby instalovaná přípojka nízkého napětí měla pouhé tři metry, je tím omezen ve výkonu svých vlastnických práv; stejně je omezen i tím, že žalovaná používá střechu budovy, na níž nainstalovala zařízení na ochranu anténního systému vysílače proti atmosférické elektřině. Omezen je i stavbou zděné budovy, která mu brání při vjezdu na pozemek ze silnice. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy,
a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného
pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne
31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn.
20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Otázka, k čemu směřovala vůle obou stran Smlouvy a jak měla být v ní obsažená vůle interpretována, je proto otázkou skutkovou. Dovolatel tak v tomto směru ve skutečnosti napadl – za použití §241a odst. 3 o. s. ř. – správnost skutkového (nikoliv právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je proto v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním názoru, že instalací některých prvků tvořících součást předmětného telekomunikačního zařízení na předmětných nemovitostech nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení proto, že některé z těchto prvků (konkrétně rozvaděč a hromosvod) byly nainstalovány na základě ústní dohody účastníků z počátku roku 2001 a další (kabel přípojky nízkého napětí o délce tří metrů) nezačal sloužit svému účelu a žalobce v běžném užívání předmětných nemovitostí nijak neomezuje. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – zpochybnil mimo jiné námitkou, že bezdůvodné obohacení žalované vzniká již tím, že v důsledku instalace některých prvků předmětného telekomunikačního zařízení užívá jeho nemovitosti a neplatí za to žádnou náhradu. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda instalací některých prvků tvořících součást předmětného telekomunikačního zařízení na předmětných nemovitostech mohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák.; uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání
– pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již na tomto místě považuje dovolací soud za potřebné připomenout, že soudní praxe se již dříve ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn.
25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Podle názoru dovolacího soudu jsou uvedené názory použitelné i v současné době.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat. Přitom bezdůvodným obohacením je ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§457 odst. 2 obč. zák.).
Soudní praxe se ustálila v názoru (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 18. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, uveřejněného pod C 4190 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005),
že o obohacení se jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. O obohacení se jedná rovněž v případě, kdy se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Plnění, jímž bezdůvodné obohacení vzniká, může spočívat též ve výkonech (§458 odst. 1 věta druhá obč. zák.). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch,
o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení lze teprve tehdy, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 15. června 1999, sp. zn.
25 Cdo 2578/98, a z 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněné pod č. 53 a 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníky 2000 a 2004).
V posuzovaném případě bylo v řízení prokázáno, že již v době před uzavřením Smlouvy (v červnu 2001) byly na předmětných nemovitostech nainstalovány prvky tvořící součást předmětného telekomunikačního zařízení, a to kabel přípojky nízkého napětí o délce tří metrů, který však nezačal sloužit svému účelu a žalobce v běžném užívání předmětných nemovitostí nijak neomezuje, a na základě ústní dohody účastníků uzavřené na počátku roku 2001, na jejímž základě práce započaly ještě před uzavřením Smlouvy, rozvaděč a hromosvod. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ústní dohoda účastníků předcházela uzavření Smlouvy a na jejím základě započaly práce, které měly být součástí předmětného telekomunikačního zařízení upraveného následně uzavřenou Smlouvou. Za této situace nelze uvedenou ústní dohodu posuzovat bez spojitosti s uzavřenou Smlouvou a už vůbec ji nelze chápat jako samostatný důvod plnění (na jejím základě instalované prvky nemohou tvořit funkční zařízení proto, že představují pouhou nezbytnou součást předmětného telekomunikačního zařízení upraveného Smlouvou), neboť své opodstatnění má jedině v souvislosti s následně uzavřenou Smlouvou. Nenabyla-li však Smlouva účinnosti, nelze
– jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů – dovozovat, že v případě rozvaděče a hromosvodu byla (samostatným) důvodem plnění ústní dohoda účastníků z počátku roku 2001. Důsledkem tohoto názoru je totiž vytvoření jen obtížně řešitelné situace. Ačkoliv tyto prvky nainstalované žalovanou (na základě ústní dohody účastníků) zasahují do vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem (jde o věci žalované umístěné na předmětných nemovitostech žalobce), žalovaná neučinila žádné kroky směřující k odstranění tohoto stavu a přitom žalobci neposkytuje žádné plnění za tento způsob užívání předmětných nemovitostí (přitom nebylo ani prokázáno, že by ústní dohoda účastníků z počátku roku 2001 obsahovala ujednání o takovém plnění). To se nakonec týká i přípojky kabelu nízkého napětí o délce tří metrů; přitom z tohoto pohledu je nerozhodné, že kabel nezačal sloužit svému účelu a že žalobce nijak neomezuje v užívání předmětných nemovitostí. Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
– vzhledem k výše uvedeným závěrům – i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V dalším řízení se budou soudy zabývat i otázkou promlčení, a to vzhledem k vznesené námitce promlčení ze strany žalované.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senáu