ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.831.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 831/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně KALO Real s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, IČ: 27220737, zastoupené Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 2, proti žalovanému Ing. M. S. , bytem v P. zastoupenému JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Peckova 9, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 272/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 23 Co 343/2010-292, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 23 Co 343/2010-292, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. dubna 2010, č. j. 16 C 272/2006-259, se zrušují ve vztahu k žalovanému a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému a dřívější žalované – manželce žalovaného Ing. arch. H. S. (dále jen „dřívější žalovaná“) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt nacházející se v 6. nadzemním podlaží domu, postaveného na pozemku, k. ú. V., obec P., jehož umístění v domě je vyznačeno v připojeném schématu, který je součástí rozsudku“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. února 2007, č. j. 16 C 272/2006-73, ve spojení s usnesením ze dne 29. března 2007, č. j.
16 C 272/2006-89, žalobě vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost žalovaného a dřívější žalované vázal na lhůtu jednoho roku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného a dřívější žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. srpna 2007, č. j. 23 Co 222/2007, 23 Co 223/2007-114, mimo jiné zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. února 2008, č. j. 16 C 272/2006-160, ve spojení s usneseními ze dne 14. března 2008, č. j. 16 C 272/2006-167, a ze dne
27. března 2008, č. j. 16 C 272/2006-173, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j.
23 Co 220/2008-195, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 26 Cdo 4858/2008-221, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j.
16 C 272/2006-259, žalobě vyhověl a uložil žalovanému a dřívější žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j.
23 Co 343/2010-292, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že lhůta ke splnění vyklizovací povinnosti činí tři měsíce a jinak ho ve výroku o věci samé potvrdil; současně ho změnil v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný dům byl kolaudován v roce 1928, že v jeho podkroví se nacházel obytný pokoj a prádelna, že tyto prostory byly odborem výstavby ONV Prahy 10 dne 22. března 1977 „schváleny jako bytová jednotka 1/1 II. kategorie“ (dále též jen „byt 1/1“), že dne 12. prosince 1994 uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně (předchozí vlastnice domu PhDr. H. M.,) jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 12. prosince 1994“) na dobu neurčitou a že předmětem nájemní smlouvy ze dne 12. prosince 1994 byl byt č. 15, situovaný v 5. patře předmětného domu, III. kategorie, sestávající z místnosti o výměře 18 m2, předsíně o výměře 3m2, koupelny o výměře 3m2, samostatného záchodu, vytápění WAW, tj. byt o celkové výměře 21 m2 (byt 1/1) a půdní prostor bezprostředně sousedící s bytem 1/1 o využitelné ploše 12 m2 a celkové výměře 21 m2. Dále zjistil, že téhož dne uzavřeli PhDr. H. M. jako budoucí pronajímatel a žalovaný jako budoucí nájemce rovněž smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se budoucí pronajímatel zavázal uzavřít s budoucím nájemcem v době od 1. ledna 1995 do 1. března 1995 „smlouvu o pronájmu zbývajícího půdního prostoru v domě o celkové ploše 60 m2, z něhož využitelná část tvoří 40 m2, a střešní terasy o ploše 80 m2“. Vzal rovněž za prokázáno, že dne 23. února 1996 uzavřeli žalovaný a dřívější žalovaná jako nájemci a PhDr. H. M. jako pronajímatelka nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 23. února 1996“), že předmětem nájemní smlouvy ze dne 23. února 1996 byl byt č. 15 o celkové výměře 24,25 m2, sestávající z místnosti o výměře 19,13 m2, předsíně o výměře 2,47 m2, koupelny o výměře 1,75 m2, samostatného záchodu, vytápění systémem WAW (dále opět jen „byt 1/1“) a nebytový (půdní) prostor bezprostředně sousedící v pátém patře domu s tímto bytem o výměře 97,01 m2 (z čehož využitelná část je 74,93 m2) a střešní terasa o výměře 99,23 m2, že podle nájemní smlouvy ze dne 23. února 1996 se půdní prostory a střešní terasa měly stát nedílnou součástí bytu č. 15, jehož celková výměra měla činit 121,32 m2, že tyto prostory byly dány žalovanému a dřívější žalované do užívání s tím, že si je pro bytové účely upraví na vlastní náklady, že v bodě II. nájemní smlouvy ze dne 23. února 1996 si účastníci smlouvy dohodli nájemné tak, že bude počítáno podle všeobecně platných předpisů pro dané období ve výši stanovené pro I. kategorie bytů a za nebytové prostory a střešní terasu jako nájemné pro byty IV. kategorie, a to po dobu 15 let od doby kolaudace dokončené půdní vestavby, a že nájemné spolu s vybavením činilo 2.589,- Kč a záloha na služby 726,- Kč. Následně zjistil, že za souhlasu původní vlastnice podala dřívější žalovaná dne 4. května 1998 žádost o stavební povolení, že rozhodnutím ze dne 11. června 1998 byly povoleny stavební úpravy spočívající v rozšíření bytu 1/1 o tři pokoje do půdního prostoru domu, čímž měla vzniknout bytová jednotka 4+1, že dne 6. listopadu 2000 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí na stavbu – rozšíření bytu 1/1 o tři pokoje do půdního prostoru v domě. Nakonec vzal za prokázáno, že žalovaný a dřívější žalovaná rozšířili byt 1/1 na vlastní náklady, že předmětný byt užívají a že nájemci ostatních bytů v domě nemají v důsledku rozšíření bytu 1/1 přístup na půdu a terasu.
Na tomto skutkovém základě oba soudy – vázány právním názorem dovolacího soudu – dovodily, že předmětný byt, kolaudovaný dne 6. listopadu 2000, užívají žalovaný a dřívější žalovaná bez právního důvodu, neboť ohledně něj nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva ve smyslu §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud dále dovodil, že v daném případě nepřichází v úvahu zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to proto, že uvedené právní vztahy vznikly v době, kdy žalobkyně nebyla ještě vlastnicí předmětného domu; žalovanému a dřívější žalované však přisoudil delší lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního názoru o užívání bytu bez právního důvodu. Uvedl, že nájemní vztah vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 12. prosince 1994 (a také nájemní smlouvy ze dne 23. února 1996, kterou lze – z hlediska
v ní projevené vůle účastníků – pokládat za dodatek k nájemní smlouvě ze dne
12. prosince 1994) dosud trvá, neboť předmět nájmu nezanikl a byl pouze „rozšířen na dispozici 4+1“. Dodal, že byt 1/1 – z důvodů v dovolání specifikovaných – nezanikl (nebyl odstraněn), nýbrž byl pouze rozšířen o tři pokoje do půdního prostoru. Na vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzoval z toho, že soudy odmítly provedení znaleckého posudku (popřípadě alespoň ohledání na místě samém) a „bez potřebných technických znalostí v zásadě učinily závěr o charakteru provedeného rozšíření bytu“ ; navíc se nevypořádaly s námitkou, že šlo o změnu předmětu nájmu podle §667 obč. zák . Kromě toho namítl, že v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zdůraznil, že úpravy bytu uskutečnili spolu s dřívější žalovanou z vlastních prostředků na základě řádného stavebního povolení a se souhlasem původní pronajímatelky, byt – spolu se třemi malými dětmi – vždy řádně užívali a plnili si své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu. Za této situace je vyklizení – navíc bez vázanosti na bytovou náhradu – v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především neopomněl, že dovolatel a dřívější žalovaná mají v řízení o žalobě na vyklizení bytu, opírající se o tvrzení, že užívají byt bez právního důvodu, postavení samostatných společníků
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, a z 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 4962/2008); účinky dovolání podaného dovolatelem (žalovaným) se tudíž nevztahují na dřívější žalovanou. Současně nepřehlédl, že dovolatel
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – brojil proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3
– 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud
už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci po vydání zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu ze dne
26. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 4858/2008-221, a že soud prvního stupně byl v něm vázán právním názorem dovolacího soudu (nikoli odvolacího soudu).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., výjimečně pak také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (který nebyl uplatněn).
Dovolací soud především nepokládá za zásadně právně významnou otázku, zda dovolateli (a dřívější žalované) svědčí právní titul k užívání předmětného bytu. Zde především odkazuje na právní názory, které v tomto směru zaujal ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 26. ledna 2009, č. j. 26 Cdo 4858/2008-221, a současně dodává následující. Zvláštní úprava nájmu bytu (§685 až §716 obč. zák.) nemá ustanovení upravující důsledky zániku předmětu nájmu, a proto je třeba použít obecné ustanovení §680 odst. 1 obč. zák., podle nějž zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká. Přitom Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil
také v rozhodnutích z 10. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a z 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a sdílí jej i v projednávané věci. S přihlédnutím k uvedeným právním závěrům lze konstatovat, že zničením bytu ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. se rozumí nejen zánik stavby, v níž je byt umístěn,
nýbrž i taková stavební úprava, v jejímž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící původní byt (v daném případě byt 1/1) již ve stavbě nenachází (neboť po uskutečněné přestavbě byl kolaudován předmětný byt, tj. byt 4+1).
Jde-li o otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn.
26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Současně však opakovaně judikoval, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003, ze 17. srpna 2005, sp. zn.
26 Cdo 2590/2004, z 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010). Dovolací soud zastává rovněž názor, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud nezohlednil všechny v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4854/2010). Protože z posléze uvedených důvodů jde
o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla namítána a uvedené vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tyto vady dovolatel namítl. Dovolací soud se však v tomto případě nejdříve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému,
nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom,
že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž dovolatel odkázal v dovolání, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněné pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
a ze 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.
V projednávaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že dovolatel (a dřívější žalovaná) užívají předmětný byt bez právního důvodu. Správnost tohoto právního závěru nebyla v dovolání relevantním způsobem zpochybněna (viz výklad shora). Za této situace dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení předmětného bytu nemají z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě žádný právní význam okolnosti uvedené v dovolání, z nichž dovolatel usuzoval na výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolateli (a dřívější žalované) nesvědčí nájemní poměr k předmětnému bytu. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, tedy právního úkonu, který v daném případě ohledně předmětného bytu nebyl uzavřen.
Zároveň však dovolací soud zastává názor, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v rozporu s citovanou judikaturou neposoudil okolnosti významné pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití §3 odst. 1 obč. zák. výjimečně vázat vyklizení předmětného bytu na zajištění bytové náhrady. V naznačených souvislostech totiž nebylo možné bez dalšího opomenout skutková zjištění vyplývající z nájemních smluv ze dne 12. prosince 1994 a ze dne 23. února 1996 a dále také skutková zjištění, že za souhlasu původní vlastnice podala dřívější žalovaná dne 4. května 1998 žádost o stavební povolení, že rozhodnutím ze dne 11. června 1998 byly povoleny stavební úpravy spočívající v rozšíření bytu 1/1 o tři pokoje do půdního prostoru domu, čímž měla vzniknout bytová jednotka 4+1, že dne 6. listopadu 2000 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí na stavbu – rozšíření bytu 1/1 o tři pokoje do půdního prostoru v domě, že žalovaný a dřívější žalovaná rozšířili byt 1/1 na vlastní náklady a že předmětný byt řádně užívají. Je tomu tak proto, že tyto skutečnosti přinejmenším nasvědčují tomu, že byt 1/1 a následně rovněž předmětný byt dovolatel a dřívější žalovaná dlouhodobě užívají v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul (ostatně kdyby tomu tak nebylo, neinvestovali by své finanční prostředky do přestavby původního bytu 1/1 na předmětný byt).
Lze uzavřít, že pokud se odvolací soud a ani soud prvního stupně v této situaci nezabýval otázkou bytové náhrady, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem
o. s. ř. napadené rozhodnutí ve vztahu k dovolateli (viz výklad shora) zrušil v celém rozsahu (viz opět výklad shora), aniž se pro nadbytečnost zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil
– v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný
(§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu