ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2261.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2261/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Dr. J. K. , bytem v P. 5 – S., P. 2491/56, zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 48/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 408/2011-61 (správně 15 Co 408/2011-122), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 408/2011-61 (správně 15 Co 408/2011-122), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. května 2011, č. j. 6 C 48/2009-28 (správně 6 C 48/2009-89), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 15 Co 375/2010-47, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 26. května 2010, č. j. 6 C 48/2009-28; současně mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. května 2011, č. j. 6 C 48/2009-28 (správně 6 C 48/2009-89), žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt – jednotku č. 2491/6 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ či „předmětná jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 408/2011-61 (správně 15 Co 408/2011-122), citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že lhůta k plnění činí šest měsíců; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalobce je insolvenčním správcem úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen „bytové družstvo“), které je vlastníkem předmětného bytu. Bytové družstvo jako budoucí převádějící a I. H. jako budoucí nabyvatelka uzavřeli dne 3. května 1993 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu předmětného bytu včetně příslušenství (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě“), a to do devadesáti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí. V souvislosti s uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě uhradila budoucí nabyvatelka bytovému družstvu zálohu na kupní cenu v částce 294.000,- Kč, přičemž předpokládaná cena bytu činila 326.800,- Kč. Dne 7. června 1996 uzavřeli I. H. a J. a R. H. dohodu o postoupení práv a povinností, na jejímž základě byla převedena práva ze smlouvy o budoucím majetkovém převodu. Následně dne 21. listopadu 1996 uzavřeli manželé H. a žalovaný další dohodu o postoupení práv a povinností a – se souhlasem bytového družstva – převedli svá práva ze smlouvy o budoucím majetkovém převodu na žalovaného. Téhož dne uzavřeli bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaného k předmětné jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí; ve smlouvě bytové družstvo potvrdilo, že kupní cena bytu bez DPH a poměrné části pozemku byla zaplacena. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že – z důvodů tam uvedených – lze Nájemní smlouvu posoudit jako smlouvu o výpůjčce (§659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy). Prohlášením konkursu však vzniklo insolvenčnímu správci právo požadovat vrácení předmětu výpůjčky (§255 insolvenčního zákona), v důsledku čehož pozbyl žalovaný právní titul k užívání bytu, a proto ho nyní užívá bez právního důvodu (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném v době prohlášení konkursu – dále jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu není vyklizení ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Byť byla bytovému družstvu uhrazena záloha na kupní cenu v částce 294.000,- Kč (nikoli však 326.000,- Kč, kteroužto částku měl žalovaný podle dohody ze dne 21. listopadu 1996 uhradit manželům H., nikoli však bytovému družstvu), nelze přehlédnout, že žalovaný v bytě bydlel po dobu patnácti let, aniž platil nájemné. Zamítnutí žaloby či poskytnutí bytové náhrady není odůvodnitelné ani tím, že předmětný byt žalovaný udržoval, zveleboval a investoval do něj nemalé finanční prostředky; podle odvolacího soudu jsou tyto záležitosti řešitelné za použití jiných právních institutů. Není-li vyklizení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zejména vzhledem k věku žalovaného však dospěl k závěru, že jeho vyklizovací povinnost je zapotřebí vázat na delší (šestiměsíční) lhůtu; proto ve výroku o lhůtě k plnění rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ke splnění vyklizovací povinnosti mu stanovil šestiměsíční lhůtu (na místo soudem prvního stupně stanovené tříměsíční lhůty).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítl, že prokázal úhradu částky 326.000,- Kč bytovému družstvu. Nesouhlasil ani s právním názorem, že Nájemní smlouvu lze posoudit jako smlouvu o výpůjčce ve smyslu §659 a násl. obč. zák. Uvedl, že při výkladu tohoto právního úkonu je zapotřebí vycházet především z vůle účastníků při jeho uzavření a tudíž také z toho, co takovým úkonem sledovali. Dodal, že v Nájemní smlouvě se s bytovým družstvem dohodl na nájmu, a to bezúplatném vzhledem k tomu, že byt mu měl být převeden do vlastnictví a že uhradil částku 326.800,- Kč. Současně namítl, že vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (zde poukázal především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě že žaloba měla být za použití citovaného ustanovení zamítnuta. V této souvislosti zdůraznil, že po dobu čtrnácti let bytové družstvo jeho bydlení v bytě nijak nezpochybňovalo a navíc ho utvrzovalo v tom, že byt bude převeden do jeho vlastnictví. Poté poukázal na rozpornou judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech, dále na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, uvedl, že žalovanému postačí delší lhůta k vyklizení, a navrhl, aby jeho dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že v projednávané věci dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o lhůtě k plnění (tak, že žalované stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu) a potvrdil ho ve vyklizovacím výroku. Lze jen dodat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o lhůtě k plnění má povahu usnesení, a proto přípustnost dovolání proti jinak potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (dále též jen „potvrzující rozsudek“) nelze dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Současně dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – brojí proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura a pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v druhém rozsudku nerozhodl soud prvního stupně jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., výjimečně pak také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který však – s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o.s.ř./ – nebyl uplatněn); nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil (zejména dovolací námitkou, že prokázal úhradu částky 326.000,- Kč bytovému družstvu).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Zpochybnil-li proto dovolatel správnost právního názoru, že Nájemní smlouvu lze posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle §659 a násl. obč. zák., a to poukazem na obsah vůle účastníků obsažené v Nájemní smlouvě a na podle něj nesprávnou interpretaci této vůle odvolacím soudem, napadl – za použití §241a odst. 3 o.s.ř. – správnost skutkového (nikoliv právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, že zjištěné skutečnosti nejsou pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle §3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna již tím, že vyklizovací povinnost bude vázána na šestiměsíční (tj. delší než tříměsíční) lhůtu k vyklizení (a nikoli na zajištění bytové náhrady). Uvedené otázky jsou totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť v tomto ohledu byla již soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k němuž odvolací soud nepřihlížel). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemá z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě žádný právní význam to, že po dobu čtrnácti let bytové družstvo nezpochybňovalo dovolatelovo bydlení v bytě a že ho utvrzovalo v tom, že byt bude převeden do jeho vlastnictví. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolateli nesvědčí nájemní poměr k bytu. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného úplatného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, tedy právního úkonu, který v daném případě nebyl uzavřen.
Dovolací soud však nesouhlasí s názorem, že uvedené okolnosti jsou bez právního významu i pro úvahu, zda v tomto případě za použití §3 odst. 1 obč. zák. lze výjimečně vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti nelze bez dalšího opomenout právě to, že po dobu čtrnácti let bytové družstvo nezpochybňovalo dovolatelovo bydlení v bytě a že ho utvrzovalo v tom, že byt bude převeden do jeho vlastnictví. Byl-li v daném případě sjednán „bezúplatný nájem“, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. k tíži dovolatele přičítat, že „po 15 let družstvu nehradil žádný ekvivalent nájemného“ , jak to učinil odvolací soud. Navíc při úvaze o podmíněnosti vyklizení bytovou náhradou není bez právního významu ani to, že bytovému družstvu byla uhrazena (ve prospěch dovolatele) relativně vysoká částka; přitom v této souvislosti je nerozhodné, zda šlo o 294.100,- Kč, jak tvrdilo bytové družstvo, či o 326.800,- Kč, jak uvedl dovolatel. Lze uzavřít, že byť dovolatel užívá předmětný byt bez právního důvodu, je jeho vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu z uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a z 10. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3859/2010). Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu