ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1461.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1461/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2016 o dovolání obviněného A. CH. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 49/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 46 T 1/2016, byl obviněný A. Ch. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že
dne 20. 7. 2015 v době od 03.23 hod. do 03.29 hod. v P., v ulici S. v přístřešku zastávky tramvaje S. fyzicky napadl poškozené V. L. a P. P. tak, že je opakovaně udeřil dřevěnou latí o délce 118 cm obdélníkového profilu 5,7 cm x 3,5 cm a kopnul nohou do hlavy a trupu, čímž poškozenému V. L. způsobil krvácení nad tvrdou plenu mozkovou levé čelně spánkové krajiny, ložiskové pohmoždění levého čelního laloku mozku, brýlový krevní výron v okolí obou očí více vlevo a pruhovitý krevní výron pod prsními bradavkami, a poškozenému P. P. tříštivou zlomeninu nosních kůstek a nosní přepážky s prokrvácením dutiny nosní a hltanu, zlomeniny 9. až 12. žebra vpravo v čáře lopatkové, drobné krvácení pod pavučnici obou čelně temenních laloků mozku, zcela drobné krvácení do pravé mozečkové polokoule, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních levé spánkově temenní a čelní krajiny s krevními výrony ve spánkových svalech, mnohočetné krevní výrony a oděrky na hlavě, krku a horních končetinách, a natažení krční páteře, tedy zranění mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví, poté obviněný z místa činu odešel, v 03.26 hod. přivolali svědci na lince 112 lékařskou pomoc, oba poškození byli převezeni k hospitalizaci do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde však poškozený P. P. i přes poskytnutou odbornou lékařskou pomoc dne 24. 7. 2015 ve 23.53 hod. zemřel v důsledku abscedujícího zánětu plic jako následku vdechnutí žaludečního obsahu a krve při akutní otravě alkoholem.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 49/2016, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně i navazujícímu usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho úvodu předeslal, že za jeho ideový základ pojal rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, tematizující pojem lehkovážnosti poškozeného a jeho dopady na trestní posouzení věci v případech majetkové trestné činnosti. Obviněný stručně shrnul podstatu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména s důrazem na princip ultima ratio. Ačkoli si je vědom, že jeho případ je typově odlišný, protože nezasahuje do sféry soukromého práva a jeho podstatou je brachiální násilí, nikoli majetková kriminalita, má za to, že obdobný pohled jako v uvedeném rozhodnutí by bylo možné aplikovat i na trestnou činnost jiného než majetkového charakteru. Předestřená otázka nebyla dosud právně řešena, ačkoli ji lze opřít o obecné zásady právního života každého jedince, a to zejména se zřetelem na povinnost jednotlivce aktivně předcházet hrozícím škodám, vyvarovat se rizikům a dbát bezpečnosti.
5. V návaznosti na tento svůj názor obviněný zmínil, že by měl Nejvyšší soud vyhodnotit, zda jeho jednání bylo trestné, anebo podstatně méně společensky nebezpečné s ohledem na před oběma soudy obhajobou zmiňované okolnosti, které lze označit za znaky lehkovážnosti poškozených. Stejně tak by měl dovolací soud zvážit, zda tato lehkovážnost ze strany poškozených nevykazuje natolik výrazné rysy lehkovážnosti, že by bylo možné čin obviněného považovat za pro společnost nikoliv nebezpečný. Konkrétně obviněný zdůraznil, že to byli poškození, kdo s ním sdíleli čas a prostor i pití alkoholu, a následně na něj zaútočili. Tuto verzi obhajoby přitom obviněný nepovažoval v předchozích stadiích řízení v detailech za vyvrácenou, neboť v kamerových záznamech není zachycena veškerá aktivita poškozených směřující vůči dovolateli, resp. část průběhu události, o kterou obviněný svou obhajobu opírá, chybí. V této souvislosti, v jejímž kontextu obviněný jednání poškozených označil za excesivní, se rovněž domáhal snížení trestu ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 49/2016, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně. Ta v písemném vyjádření k námitkám obviněného uvedla, že dovolatel uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, přičemž však skutečnost, že pachatelem uvedených trestných činů byl právě on, jednoznačně prokazují nálezy DNA poškozeného V. L. na botách obviněného a stopy DNA obviněného na třískách zajištěných na místě činu, dále kamerový záznam, který jednoznačně vyloučil, že by při napadení poškozených jednal obviněný v obraně či dokonce v nutné obraně. Zdůraznila, že pro rozhodnutí o vině obviněného není zásadní, co se inkriminovaného dne odehrávalo po dobu přítomnosti obviněného s poškozenými pod přístřeškem zastávky tramvaje, neboť rozhodným zůstává útok obviněného na poškozené a jeho následné jednání, které bylo evidentně promyšleným brutálním napadením, k němuž se obviněný nepozorován poškozenými delší dobu odhodlával ze zálohy a posléze jej realizoval bez jakýchkoli projevů obrany a reakcí poškozených. Státní zástupkyně konstatovala, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jelikož obviněný v dovolání argumentoval prakticky výlučně otázkami skutkovými a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, ač skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
10. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
11. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
IV. K námitkám obviněného
12. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný se jím domáhal změny skutkových okolností činu, protože zcela v rozporu s tím, jak byl skutkový stav věci soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování prokázán, tvrdil, že to byli sami poškození, kdo se podíleli na vzniku činu, jenž mu je kladen za vinu, neboť s ním požívali alkohol a posléze jej také napadli. Z této své vlastní verze průběhu činu dovozoval, že si poškození zdravotní újmu, kterou jim obviněný způsobil, přivodili sami svým lehkovážným přístupem. Jde o zcela fiktivní skutečnosti, jež obviněný tvrdil v rozporu s provedenými důkazy, od nichž dovozoval nutnost aplikace zásady v majetkovém deliktu vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V návaznosti na tyto své úvahy se domáhal, aby Nejvyšší soud judikatorně v této věci rozšířil možnost aplikace názoru (vztahující se k postavení a povinnosti bank být obezřetný při sjednávání úvěrů a vyvarovat se možné škody řádným ověřováním podkladových materiálů) i trestné činy proti životu a zdraví. Na podkladě svého nepodloženého tvrzení o lehkovážnosti poškozených se rovněž domáhal aplikace zásady utlima ratio a mimořádného snížení trestu odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Z tohoto obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm sice dílem vytýkal vady v hmotněprávním posouzení činu, když se domáhal vyslovení nižšího stupně jeho společenské nebezpečnosti se závěrem, že jeho jednání není trestné, avšak činil tak na podkladě vlastní konstrukce skutkového stavu věci, která vůbec nekorespondovala s těmi skutkovými zjištěními, jež soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích konstatovaly a která se odrážejí v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzením, že škodlivý následek je důsledkem lehkovážného přístupu poškozených, kteří důsledně a důkladně nedbali své vlastní bezpečnosti, a že právě oni útočili jako první, předkládal obviněný verzi, která nevyplývá z žádných ve věci provedených důkazů. Z průběhu činu popsaného a slovně vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že to byl právě obviněný, kdo fyzicky napadl poškozené tak, že je opakovaně udeřil dřevěnou latí o délce 118 cm obdélníkového profilu 5,7 cm x 3,5 cm a kopnul nohou do hlavy a trupu. O žádném předchozím, z hlediska dalšího vývoje skutku relevantním excesivním či lehkovážném chování či jednání poškozených v popisu skutku nic uvedeno není, a navíc pro takový závěr, kromě zcela osamocené obhajoby obviněného nesvědčí žádné z provedených důkazů. Z obhajoby prezentované obviněným v dovolání i z uplatněných námitek je tudíž patrné, že obviněný se domáhal změny skutkových okolností, za nichž byl čin spáchán, aniž by své požadavky soustředil proti hmotněprávnímu problému, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá. Jestliže obviněný odkazoval na obsahovou stránku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a jeho prostřednictvím se domáhal rozšíření právního názoru v něm vysloveného ve vztahu k majetkovým podvodům i na posuzovaný případ, resp. i na jiné nemajetkové trestné činy, je jeho požadavek neslučitelný nejenom s jím označeným dovolacím důvodem, ale je i obsahově neakceptovatelný. Předmětné rozhodnutí se vztahuje na problematiku zcela odlišnou od projednávaného případu, v němž jakoukoliv obdobnou povinnost na poškozených nelze požadovat. Podle výsledků provedeného dokazování v projednávané věci to byli pravě poškození, kteří byli obviněným brutálně napadeni zbraní ve stavu silné opilosti, kdy nebyli schopni se těmto útokům dostatečně bránit, což nesvědčí o ničem, co obviněný nazývá „lehkovážností“. Navíc popsaná situace ani v širším smyslu nespadá pod okruh právních názorů, které Nejvyšší soud zaujal v předkládaném rozhodnutí, které logicky vychází ze zcela jiných právních i skutkových okolností.
14. Nejvyšší soud i přesto, že obviněný nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., toliko pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Soud prvního stupně posuzoval vedle výpovědi obviněného zejména výpovědi poškozeného V. L., očitých svědků napadení J. B. a D. H., kteří relativně podrobně popsali průběh incidentu i osobu útočníka, jakož i výpovědi dalších svědků, vyjadřujících se vesměs obecně k osobám poškozeného P. P. a obviněného, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví klinická psychologie a psychiatrie, přičemž jejich zpracovatele v hlavním líčení rovněž vyslechl, záznamy volání na tísňovou linku 112, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, biologie, daktyloskopie a mechanoskopie, záznam údajů z telekomunikačního provozu a videozáznam z kamerového systému z místa činu (viz strany 4 až 12 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který se při rozhodování o odvolání obviněného vypořádal s obdobnými námitkami, potvrdil jako správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho úvahami rozvedenými v odůvodnění rozsudku, včetně závěrů o absenci jakéhokoli hrozícího či trvajícího útoku vůči své osobě ze strany poškozených, při současném zdůraznění skutečnosti pramenící z provedeného dokazování, že obviněný po celou dobu před útokem s poškozenými mluvil, pohyboval se v blízkosti předmětné tramvajové zastávky, kde cvičil – dělal shyby a „v poslední fázi před útokem s latí zpoza rohu pozoruje poškozené na lavičkách zastávky“ na poškozené brutálně zaútočil (viz strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu). Oba soudy tak učinily zcela shodný závěr o tom, že obviněný poškozené bez konkrétní příčiny opakovaně napadal dřevěnou tyčí a kopal je nohou do hlavy a trupu, čímž oběma způsobil závažná zranění. Jeho jednání bylo zcela záměrné, vedené snahou oběma vážně ublížit na zdraví, a proto není v tomto případě místo pro to, aby byly zvažovány jako reálné požadavky obviněného.
15. Jestliže obviněný v rámci uvedených výhrad brojil dílem i proti právní kvalifikaci (tvrdil, že jednal v návaznosti na předchozí útočné jednání poškozených či že jeho čin z téhož důvodu nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti), činil tak až druhotně, neboť uvedené vady nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale až na podkladě jiného průběhu skutku, který si sám mimo výsledky provedeného dokazování vykonstruoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 613/2016). Takto vznesené argumenty nesměřující proti pochybením v oblasti aplikace hmotného práva, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požaduje, nýbrž proti učiněným skutkovým zjištěním, stojí mimo jakýkoliv dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě nebyl povinen ani oprávněn napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
V. K námitkám obviněného proti výroku o trestu
16. Obviněný prostřednictvím téhož dovolacího důvodu vznesl výhrady i proti výroku o trestu, když namítal, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je třeba zmínit, že požadavek na snížení trestů pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedené Nejvyšší soud zmiňuje i přesto, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, avšak bylo nutné zdůraznit, že namítané skutečnosti přezkoumat v rámci dovolání v zásadě nelze.
17. Z obsahu podaného dovolání je navíc zřejmé, že obviněný výslovně brojil proti nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na „excesivní jednání poškozených“, které však, jak je shora rozvedené, podloženo a prokázáno výsledky provedeného dokazování nebylo.
18. Pouze pro úplnost a zcela mimo zvolený dovolací důvod lze zmínit, že objektivně, jak bylo již výše uvedeno (viz též strany 16 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 napadeného usnesení), nebylo v projednávané věci jakéhokoliv důvodu pro využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož aplikaci lze přistoupit jen ve výjimečných případech odpovídajících zákonem stanoveným podmínkám, protože ani osoba obviněného, ani okolnosti činu nesplňují zákonné požadavky v citovaném ustanovení předpokládané. Je třeba říci, že je tomu právě naopak, protože čin obviněného byl činem krutým, brutálním a svědčícím o jeho bezohlednosti. Zasluhuje proto výměru trestu v sazbě, jež je u §145 odst. 2 tr. zákoníku stanovena [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 (uveřejněné pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti soudy správně uvážily a zhodnotily ze všech rozhodných hledisek ve smyslu §39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VI. Závěr
19. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud vznesené námitky posoudil jako uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod hmotněprávní výhrady ani jiné hmotněprávní posouzení, protože nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti skutkovým zjištěním a proti výměře trestu tvrzeními nemajícími oporu ve výsledcích provedeného dokazování, čímž uvedený dovolací důvod obsahově nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
20. Protože obviněný dovolání opřel o výhrady, které nedopadaly nejen na obviněným uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na žádné jiné důvody v §265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedené, Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu