ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1688.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1688/2023-618
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: Jednota Teplice, družstvo , IČO 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o 210 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 124 C 26/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2023, č. j. 84 Co 264/2022-557, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 84 Co 264/2022-557, rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2022, č. j. 124 C 26/2019-532, potvrdil ve výrocích I. a VI., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 95 898 Kč s příslušenstvím a doplatit soudní poplatek 4 835,52 Kč (výrok I. a/ rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej v nákladových výrocích III., IV., a V. (výroky I. b/, c/ a d/ rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. soud prvního stupně žalobu co do částky 51 935 Kč s příslušenstvím zamítl.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný. Předestřel otázku, zda je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení i za užívání budovami v jeho vlastnictví nezastavěné části pozemku parc. č. 487 v k. ú. Teplice – Řetenice, na němž se nachází obslužná rampa a komunikace, sloužící k zásobování i ostatních „obchodních jednotek“ situovaných v obchodním areálu „PERLA“, a veřejný průchod. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018. Kladl dále otázku, zda právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku (bezesmluvního) umístění dovolatelem vlastněných budov č. p. 430 a č. p. 431 na žalobcových pozemcích parc. č. 486 a 487 v k. ú. Teplice – Řetenice za období let 2017 až 2018 nekoliduje s dobrými mravy v situaci, kdy až do roku 2009 byly pozemky užívány bezúplatně. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkal též nesprávné hodnocení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem (Vysoká škola ekonomická v Praze, Institut oceňování majetku), zpochybňuje závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného za obdobné zastavěné pozemky v dané lokalitě. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu (srov. §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
6. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že se na budovou dovolatele (č. p. 431) nezastavěné části pozemku parc. č. 487 v k. ú. Teplice – Řetenice nachází obslužná rampa a komunikace či veřejný průchod, jež slouží zásobování a komunikačnímu napojení budov dovolatele, bez něhož by stavby nemohly být plnohodnotně užívány, dovodil, že žalobcem vlastněný pozemek parc. č. 487 v k. ú. Teplice – Řetenice je v celém svém rozsahu funkčně provázán s budovami dovolatele umístěnými (bezesmluvně) na pozemcích žalobce, v důsledku čehož se dovolatel (již jen z titulu svého vlastnického práva k takto umístěným budovám) na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje i v rozsahu týkajícím se budovou dovolatele bezprostředně nezastavěné části tohoto pozemku, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V souladu s uvedenou judikaturou pak není rozhodné, zda pozemek funkčně provázaný se stavbami umístěnými na cizích pozemcích užívají též třetí osoby; ve skutkových poměrech posuzované pře nadto užití obslužného pozemku třetími osobami zjevně souvisí s jeho funkcí, jestliže slouží k zajištění přístupu k dovolatelem vlastněným budovám.
7. Rozporuje-li dovolatel současně závěry soudů nižších stupňů o tom, že předmětný pozemek i v nezastavěné části funkčně souvisí s jím vlastněnými budovami, nesou se jeho argumenty v rovině kritiky skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně a následně převzatých soudem odvolacím, jež ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016). Jelikož Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních nikoliv nalézací nepřísluší skutkové závěry soudů nižších stupňů jakkoliv revidovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1544/2017), nemohou uvedené námitky přípustnost mimořádného opravného prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký se při rozhodování opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek se zřetelem ke svému charakteru a způsobu užití v celém rozsahu funkčně přináleží k budovám vlastněným dovolatelem, ostatně nejsou ani nikterak nepřiměřené či excesivní.
8. Na vyřešení otázky případného rozporu uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného obohacení s principem ochrany dobrých mravů pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, jestliže tento se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (dovolatel se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil již jen v důsledku – bezesmluvního – umístění budov v jeho vlastnictví na pozemcích žalobce) a procesní aktivitě účastníků řízení (otázka rozporu práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy nebyla před soudy nižšího stupně předestřena) danou otázku neřešil a řešit ji ani nemusel. Aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je přitom dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013), přičemž úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud v tomto směru závěry nalézacích soudů korigoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018). Okolnost, že se žalobce do roku 2009 vydání vzniklého bezdůvodného obohacení nedomáhal, ostatně sama o sobě kolizi žalobou uplatněného práva (na jeho vydání za následující období) s dobrými mravy zjevně nezakládá.
9. Prostřednictvím kritiky závěrů odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v dané lokalitě a způsobu hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Institutu oceňování majetku), pak dovolatel zjevně polemizuje se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom (jak naznačeno již výše), že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za užití uvedené polemiky tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
10. Dle závěrů ustálené rozhodovací praxe se pak soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývají tím, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
11. Soudy nižšího stupně se tedy – vzdor mínění dovolatele – citovaným judikaturním konkluzím nikterak nezprotivily, jestliže ustanovený znalecký ústav (Vysoká škola ekonomická v Praze, Institut oceňování majetku) vedly k odstranění nedostatků původně vypracovaného posudku a v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu vzaly za základ svých úvah o výši obvyklého nájemného za užívání obdobných nemovitostí právě znalecké konkluze plynoucí z jím doplněného posudku, jenž vychází ze srovnání výše nájemného za užívání obdobných zastavěných pozemků v daném období a lokalitě (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000), a nikoliv znalecké posudky předložené účastníky řízení, jejichž předmětem nebylo určení obvyklého nájemného za užívání sporných pozemků v rozhodném období.
12. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim žádnou argumentaci natož tu,ježby se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu