ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2457.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2457/2023-1740
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. P. , zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2023, č. j. 21 Co 25/2023-1650, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.791,60 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2.613,60 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 18 C 13/2020-1575, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované i vedlejšího účastníka (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a proti akcesorickému výroku III.) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 25/2023-1650, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 39.927,- Kč (výrok II.). Rovněž vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení, a to ve výši 2.614,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobkyní vymezených pozemků jako pozemků náhradních, ohledně nichž nebylo rozhodnuto předchozím částečným rozsudkem. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobkyně svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyní vybraných náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, popřípadě pro potřebu řešení otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak.
5. Žalovaná má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněné osobě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby, jak jsou ukotveny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Namítá nedostatek aktivního přístupu žalobkyně při vypořádávání jejího restitučního nároku. Uvedla, že podstatná část restitučního nároku žalobkyně byla uspokojena do roku 2012 v souvislosti s její účastí ve veřejných nabídkách, přičemž následně v letech 2012 až 2019 žalobkyně s žalovanou nikterak nekomunikovala a nerozporovala vyčíslení restitučního nároku. Účast žalobkyně ve veřejných nabídkách v rozmezí let 2012 až 2023 navíc nebyla dle názoru žalované podmíněna přeceněním restitučního nároku, neboť žalovaná v době podání žaloby evidovala nevypořádaný restituční nárok žalobkyně ve výši, jež žalobkyni neznemožňovala účastnit se veřejných nabídek.
6. Žalovaná nesouhlasí rovněž s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále „zákon č. 84/1958 Sb.“), pozbyly platnosti regulační a zastavovací plány z dřívější doby, přičemž při výstavbě na značné části odňatých pozemků se postupovalo dle územně plánovací dokumentace z roku 1971 či 1976 a pozdější, nikoli dle regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století. Skutková zjištění odvolacího soudu tak pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Dále pak upozornila, že jako pozemky stavební nelze ocenit ty pozemky, na nichž se nachází hřiště či tenisové dvorce, neboť v těchto případech se nejedná o stavby v občanskoprávním smyslu. Uvedla, že ani dočasná průmyslová stavba nemění charakter celého pozemku o výměře přibližně 2,5 ha na pozemek stavební. V této souvislosti označila rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu též vytýká, že se dostatečně nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Pokud jde o ocenění žalobou uplatněného nároku, zdůraznila rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, se přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobkyní. Namítala, že odvolací soud měl rozpory mezi těmito znaleckými posudky odstranit ustanovením znalce, jenž by vypracoval revizní znalecký posudek.
7. Žalovaná se také domnívá, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu na žalobkyni jako pozemek náhradní, jelikož přes tento pozemek vede dle územního plánu obce Osek veřejně prospěšné opatření – územní systém ekologické stability (biokoridor). Upozornila, že ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není vhodný k převodu na žalobkyni, neboť funkčně souvisí se sousedním Domovem pro osoby se zdravotním postižením Lochovice, jehož činnost je veřejně prospěšná.
8. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení o důvodnosti dovolání žalované, přičemž akcentoval, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není vhodnou restituční náhradou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve svých vyjádřeních označila dovolání žalované za nepřípustné, přičemž poukázala na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejího názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkou liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby v individuálních skutkových poměrech věci, jakož i otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobkyně (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, se z podnětu dovolání žalované zabýval již dříve i ve svých usneseních ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1494/2023 (k otázce kvantifikace nároku žalobkyně se v obdobné věci týchž účastníků řízení Nejvyšší soud vyjádřil dále též v usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a v usnesení ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 454/2023), jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí [kdy tak účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04]. K totožnému závěru o dostatečnosti aktivity žalobkyně při uspokojování svého restitučního nároku pak dospěl ostatně dovolací soud i v dalších věcech týchž účastníků řízení, a to v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 709/2023.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
16. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
17. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobkyně o uspokojení restitučního nároku neusilovala dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobkyně (respektive její právní předchůdci) až do roku 2012 účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění svého restitučního nároku. Žalovaná pak jejímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci nároku, čímž výrazným způsobem ztěžuje (ztěžovala) uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách. Argumentace žalované, že žalobkyně o přecenění a uspokojení restitučního nároku dlouhou dobu neusilovala, a tudíž v tomto směru nebyla aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. V poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že v době podání žaloby evidovala žalovaná i při zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků ve vztahu k žalobkyni nevypořádaný restituční nárok ve výši přibližně 200.000,- Kč. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobkyně a jejích právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen, a to v důsledku lpění žalované na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku.
19. Závěry odvolacího soudu se neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala, respektive oprávněné osoby kromě jedné účasti ve veřejné nabídce – nadto těsně předcházející podání žaloby, žádnou aktivitu při uspokojování jejich nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) nevyvinuly. Taktéž poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, je nepřípadný, neboť uvedené usnesení bylo vydáno za zcela odlišných skutkových okolností.
20. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
21. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
22. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Motol, Košíře), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. V tomto směru lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež z hlediska ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování (kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021). Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace. Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022). V individuálních skutkových poměrech projednávané věci pak nelze přisvědčit ani argumentaci žalované, že účel odnětí sporných pozemků lze seznat výhradně z listin, na jejichž základě došlo k přechodu nevydaných pozemků na stát. Ostatně otázka, která z kritérií svědčících o stavebním charakteru původních pozemků jsou v jedinečných poměrech konkrétní věci naplněna, popřípadě v jaké míře, představuje otázku svou povahou skutkovou, jejíž přezkum je ze strany dovolacího soudu limitován (srovnej opětovně §241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Brojí-li žalovaná proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že (některé) pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, a na něj navazujícímu zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v přítomné věci na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejedná se o závěr skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený. Naopak nelze přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních tudíž nic nemohou změnit výtky dovolatelky o absenci stavby v občanskoprávním smyslu na těch nevydaných pozemcích, jež byly v době jejich odnětí využívány jako hřiště či tenisové dvorce, či o realizaci pouze dočasné průmyslové stavby na jednom z těchto pozemků v okamžiku jeho přechodu na stát. V poměrech přítomné věci je totiž pro určení výše restitučního nároku žalobkyně rozhodující zejména vymezení odňatých pozemků ve schválené územně plánovací dokumentaci [viz §11a odst. 14 zákona o půdě, respektive §2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Toto vymezení se však nikterak nepojí s výkladem pojmu stavba v poměrech práva občanského či s existencí trvalých staveb na dotčených pozemcích.
24. Skutkovou povahu má i žalovanou předestíraná kritika závěrů odvolacího soudu o charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. K soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněným závěrům o charakteru odňatých pozemků, případně jejich stavu, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se navíc podotknout, že soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, jestliže dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů existuje toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
25. Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou označených rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 – dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, jelikož v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k městské výstavbě včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Do poměrů projednávané věci se neprosadí ani závěry vyslovené v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, v němž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry projednávané věci, a to zejména proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo.
26. K námitce žalované, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu – jak již bylo výše řečeno – učinit nelze; srovnej shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále též např. usnesení Nejvyššího soudu soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Na řešení dovolatelkou předkládaných otázek týkajících se platnosti regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. a naplnění předpokladů pro postup dle ustanovení §12 zákona č. 84/1958 Sb. tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že přehledné regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století se v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky využívaly (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
27. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
28. Výtka dovolatelky o nevhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobkyni jako pozemku náhradního je lichá. Rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšným opatřením již formulovala a odůvodnila závěr, že i v případě, že takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti [dle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2019, nebylo lze převádět „zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření“], je třeba objasnit, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci jde, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020).
29. Jestliže v řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo žádné skutečnosti, pro něž by zařazení žalobkyní požadovaného náhradního pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž je jako součást většího (zceleného) půdního celku zemědělsky obhospodařován, do územního systému ekologické stability mělo bránit jeho zemědělskému obhospodařování nebo se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu mělo snad odůvodňovat jeho pozdější vyvlastnění ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ba naopak ze sdělení Městského úřadu Hořovice vyplynulo, že převodu uvedeného pozemku na oprávněnou osobu nebrání žádná překážka – viz výše citované judikatorní závěry o vázanosti dovolacího soudu skutkovými konkluzemi soudů nižšího stupně – není zjevně důvodu posuzovat nárokovaný pozemek (dotčený realizací veřejně prospěšného opatření – biokoridoru) jako nevhodný k převodu na oprávněnou osobu (srovnej k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2191/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2019, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 728/2018).
30. Polemika dovolatelky o přináležitosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k funkčnímu celku – areálu Domova pro osoby se zdravotním postižením Lochovice taktéž postrádá přiléhavost. V tomto směru se sluší připomenout, že zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
31. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě , C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
32. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
33. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu ke spornému pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, uzavřel, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobkyni jako náhradní. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu (jenž nelze revidovat v dovolacím řízení, v němž je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu omezen výlučně na otázky právní) lze dovodit, že označený pozemek netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by šlo o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou Domova pro osoby se zdravotním postižením Lochovice (že ve vztahu mezi těmito nemovitosti nejde toliko o souvislost prostorovou, nýbrž o vztah závislosti, kdy by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru). Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, se zabýval tím, nakolik a jak efektivně je uvedený pozemek využíván pro potřeby Domova pro osoby se zdravotním postižením Lochovice a v jaké míře by odnětí zmíněného pozemku ovlivnilo provoz tohoto zařízení v širším slova smyslu, přičemž z hlediska skutkového bylo postaveno najisto, že dotčený pozemek není pro potřeby Domova pro osoby se zdravotním postižením Lochovice užíván do té míry, že by bylo možno hovořit o existenci jednotného funkčního celku ve smyslu výše připomenutých judikatorních konkluzí. Opodstatnění přitom nemá námitka žalované, že sporný pozemek spolu s dalšími pozemky, které v současnosti pro svou činnost užívá Domov pro osoby se zdravotním postižením Lochovice, tvořil jedno knihovní těleso, neboť funkční souvislost pozemků a staveb nemůže být odvozována z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil. V tomto smyslu je totiž dána pouze jejich souvislost vlastnická a spotřební, nikoli funkčně užitná (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1246/2019, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020).
34. K dovolatelkou tvrzené okolnosti, že v přítomné věci převažuje nad restitučním nárokem žalobkyně na vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY veřejný zájem na zachování stávajících vlastnických poměrů s ohledem na zajištění poskytování sociálních služeb Domovem pro osoby se zdravotním postižením Lochovice, lze taktéž zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití tohoto pozemku (k tomu srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Přehlédnout též nelze, že je-li daný pozemek předmětem nájmu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem (vedlejší účastník je zřizovatelem Domova pro osoby se zdravotním postižením Lochovice), pak oprávněná osoba – v případě vydání takto dotčeného pozemku – vstoupí do práv a povinností namísto dosavadního pronajímatele; vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním pozemku nebude nikterak dotčeno právo nájemců pozemek nadále užívat (k tomu blíže srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i §2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §25 odst. 1 zákona o půdě).
35. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou zmiňovaná okolnost, že předmětný pozemek parc. č. XY je veřejně přístupný. O situaci, kdy by oprávněná osoba získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) a jednalo by se tak o překážku vydání náhradního zemědělského pozemku (srovnej k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017), jde totiž zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. či §14b zákona č. 131/2000 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2018). V projednávané věci se žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají. Samotná okolnost, že je nárokovaný pozemek přístupný veřejnosti, výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví, nepředstavuje.
36. Prostřednictvím námitky, že odvolací soud nerozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., hodnotí ve vztahu k ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako vyčerpávající, přesvědčivé, náležitě a logicky odůvodněné, a současně srozumitelně vyložil, proč znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Pelcem nepovažoval v dané věci za použitelný (jestliže v něm znalec nepracuje se všemi zjištěnými okolnostmi o stavu jím oceňovaných pozemků a jeho závěry nejsou konzistentní), přičemž odvolací soud, respektive soud prvního stupně, neporovnával závěry dvou zřetelně protichůdných znaleckých posudků (co do jejich odborných závěrů). Samotná okolnost, že odvolací soud nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, tudíž vadu řízení nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
37. Neobstojí ani výtky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
38. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
39. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je strana žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit.
41. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení, které má povinnost nahradit žalobkyni žalovaná, činí celkovou částku 4.791,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.660,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 63.229,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 831,60 Kč.
42. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení, které má povinnost nahradit žalobkyni žalovaná, a to společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem vystupujícím na straně žalované (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016), činí celkovou částku 2.613,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání žalované) ve výši 1.860,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 18.348,10 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 advokátního tarifu, a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 453,60 Kč.
43. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu