ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2495.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2495/2023-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě – Radvanicích, Lihovarská 1335/9, proti žalovaným 1) CZECHWOOD TRADING, spol. s r.o. , identifikační číslo osoby 146 16 106, se sídlem v Opavě, U Cukrovaru 250/3, zastoupené Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 240, 2) EKOBAU INVEST a.s. , identifikační číslo osoby 268 20 897, se sídlem v Opavě, U Cukrovaru 1684/16, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, a 3) T. S. , zastoupenému Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o zaplacení částek 313 567 Kč s příslušenstvím a 331 471,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 109 C 30/2016, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2023, č. j. 71 Co 334/2022-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 8. 2022, č. j. 109 C 30/2016-253, potvrzen ve výroku I., jímž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 533 361,35 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a změněn ve výroku II. tak, že žalovaní jsou povinní zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 177 787,11 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (to vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II.), o nákladech státu (výrok III.), o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek České republice – Okresnímu soudu v Opavě (výrok IV.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. napadli společným dovoláním žalovaní 2) a 3) – dále také jako „dovolatelé“, spatřujíce splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný považují dovolatelé odvolacím soudem přijatý závěr, že jejich stavbami bezprostředně nezastavěné pozemky (ve vlastnictví žalobkyně), za jejichž užívání žalovanými přiznaly soudy žalobkyni nárok z titulu bezdůvodného obohacení, jsou součástí uceleného areálu a tvoří tak se stavbami ve vlastnictví žalovaných funkční celek. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že uceleným areálem (v uvedeném smyslu) je jen „uzavřený prostor s omezeným přístupem osob“. Z učiněných zjištění akcentují, že oplocení areálu (do nějž soudy zahrnují i pozemky ve vlastnictví žalobkyně stavbami přímo nezastavěné) je poškozené, vstupní brána do areálu nebyla uzavírána a pozemky žalobkyně tak byly volně přístupné. Jestliže žalovaní nezamezili žalobkyni a dalším osobám v přístupu na pozemky, aby je mohli užívat jen pro sebe, neobstojí dle mínění dovolatelů ani ten závěr odvolacího soudu, že se žalovaní stali detentory pozemků. Vedle toho dovolatelé brojí i proti závěru odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady za ně), namítajíce, že nezastavěné pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívali toliko omezeně, v rozsahu nezbytném pro přístup k jejich stavbám. I v tomto kontextu pak opakují, že žalobkyně nebyla vyloučena z užívání pozemků, považujíce tuto okolnost za významnou i pro kvantifikaci náhrady za bezdůvodné obohacení. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak vytýkají jeho nepřezkoumatelnost, jelikož se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi jimi uplatněnými námitkami.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalovanými 2/ a 3/), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – kupř. i ucelený areál, přičemž v takovém případě není určující, nakolik intenzívně vlastník stavby pozemek stavbou nezastavěný užívá, zejména co do plochy dotčené tímto užíváním ve vztahu k celkové ploše pozemku (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016).
9. O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál jako funkční celek); k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
10. Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) použitelná i v poměrech
– na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 1. 1. 2014 do 14. 8. 2018) – občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle §2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
11. Vyšel-li odvolací soud (i při aprobaci soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů) ze zjištění, že na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, jež jsou součástí uceleného oploceného podnikatelského areálu, mají žalovaní umístěny stavby ve svém vlastnictví, a přes další (bezprostředně nezastavěné) pozemky přistupují ke svým nemovitostem (stavbám), jež tak – dle odvolacím soudem přijatého závěru – tvoří spolu s přilehlými nezastavěnými pozemky funkční celek (ucelený areál), z čehož následně – v rovině právního posouzení – dovodil, že se dovolatelé z titulu svého vlastnického práva ke stavbám ve svém vlastnictví bezdůvodně obohacují i užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně stavbami bezprostředně nezastavěnými, korespondují tyto jím učiněné právní závěry ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu [podle níž – jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou – je obohacujícím se subjektem její vlastník, přičemž bezdůvodné obohacení zde vzniká bez ohledu na to, jak často a intenzívně, event. jakým způsobem je areál tvořený souborem staveb a pozemků užíván].
12. Bez vlivu na výše uvedený závěr (o vzniku bezdůvodného obohacení a určení osoby povinné k jeho náhradě) jsou tedy i dovolateli stále se opakující námitky o rozsahu a intenzitě využívání pozemků (tvořících se stavbami jednotný funkční celek), či o tom, byl-li areál provozován pod uzamčením (s vyloučením přístupu vlastníka pozemků či třetích osob) či nikoliv. Zpochybňují-li dovolatelé dále závěry odvolacího soudu o funkční souvislosti nezastavěných pozemků ve vlastnictví žalobkyně se stavbami ve svém vlastnictví – nadto bez předestření relevantní dovolací argumentace – představují tyto jejich námitky kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jež ovšem nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným námitkám sluší se snad dodat i tolik, že ve světle soudy učiněných skutkových zjištění (dle nichž by samostatné užívání staveb bez pozemků, jež krom jiného zajišťují spojení staveb s okolními nemovitostmi, bylo prakticky nemožné) není závěr o funkčním spojení pozemků ve vlastnictví žalobkyně se stavbami ve vlastnictví žalovaných (s nimiž tvoří funkční celek – areál) nikterak nepřiměřený. Naproti tomu představa dovolatelů, že za ucelený areál lze považovat jedině „uzavřený prostor s omezeným přístupem“, se s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše) očividně rozchází.
13. Pro skutkovou a právní odlišnost posuzované věci je pak nepřípadný i odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018 (jímž tehdy dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů o absenci bezdůvodného obohacení dovozovaného z užívání stavby – v rozhodné době pro svůj stavebně technický stav nepronajatelné, zatímco soudům současně vytkl nedostatečnost úvah ve vztahu k současně uplatněnému nároku na poskytnutí peněžité náhrady za užívání pozemků, společného dvora a nezastavěné části pozemku). Nepřiléhavý je ovšem i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, řešící otázku určení úplaty za zřízení práva nezbytné cesty.
14. Závěry odvolacího soudu naproti tomu korespondují i těm judikatorním konkluzím, dle nichž se peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu poměřuje (zpravidla) obvyklou výší nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se pak neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky (v posuzované věci posudkem znalkyně Ing. Jitky Ševčíkové, z nějž soudy čerpaly svá skutková zjištění o obvyklé výši nájemného za užívání předmětných pozemků ve vlastnictví žalobkyně).
15. Naznačují-li pak dovolatelé možné vady řízení (vytýkajíce napadenému rozhodnutí nedostatečné odůvodnění či jeho nepřezkoumatelnost), jde o argumentaci nezávažnou i proto, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto postupovaly soudy i v nyní posuzované věci, kdy jimi vydaná rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
16. K námitce, že ze shora uvedeného důvodu došlo v řízení před soudy nižších stupňů k porušení práva na spravedlivý proces (jež však – jak vysvětleno výše – postrádá důvodnost i relevanci), sluší se pak připomenout i tolik, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
17. Z výše uvedené vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. [Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.]
18. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaných 2) a 3) bylo odmítnuto, zatímco náklady (k náhradě oprávněné) žalobkyně představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu