ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.354.2017:24
sp. zn. 2 As 354/2017 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. Z. V., zastoupený
Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem se sídlem Pionýrská 15, Brno, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1, Brno, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Ing. J. V., zastoupená JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem
Údolní 5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2015,
sp. zn. ZKI BR-O-169/930/2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. 62 A 70/2015 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce v roce 2013 podal žádost o opravu chyby v katastrálním operátu podle §36
zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění
pozdějších předpisů. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov
(dále jen „katastrální úřad“), rozhodnutím ze dne 5. 11. 2014 vyhověl nesouhlasům žalobce
a vlastníka sousedního pozemku, M. V., s provedením opravy chyby (výrok č. 1) a ve výroku č. 2
uvedl, jaké změny budou v katastrálním operátu provedeny. V záhlaví označeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný odvolání žalobce zamítl. Proti napadenému
rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
[2] Krajský soud se věcí zabýval opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne
9. 11. 2016, č. j. 62 A 70/2015 – 89, ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 2 As 317/2016 – 39 (oba rozsudky jsou
dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 2 As 317/2016 – 39 neztotožnil
s názorem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Konstatoval,
že postup při opravě chyby v katastrálním operátu není typickým opravným prostředkem, nýbrž
úkonem, který teprve zahájí formální správní řízení o správnosti provedení (či neprovedení)
opravy. Jeho cílem není účastníkovi vyhovět či nevyhovět, nýbrž posoudit správnost provedené
opravy katastrálního operátu ve formalizovaném řízení. Poznamenal, že nesouhlas s provedenou
opravou nepodal pouze žalobce, nýbrž i vlastník sousedního pozemku, M. V. Katastrální úřad
podaným nesouhlasům vyhověl, neboť shledal, že oprava v katastrálním operátu byla provedena
vadně, a zcela v souladu s judikaturou správních soudů (viz zejména rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 As 11/2010 – 259, a rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 7. 2008, č. j. 59 Ca 47/2008 - 34) uvedl, jak budou
předmětné údaje v katastru nemovitostí po právní moci rozhodnutí uvedeny.
[3] K věci samé Nejvyšší správní soud uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu řízením o opravě chyb v katastrálním operátu dle §36 katastrálního zákona
má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Oprava chyby nemůže
zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem. Provedením opravy zápisu
se tak skutečný právní vztah k nemovitosti nemění; ten lze změnit jen na základě příslušné listiny
(srov. např. rozsudek ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 – 134). Výčet chyb katastru, které
lze opravit postupem dle §36 katastrálního zákona, je taxativní a neumožňuje dané ustanovení
aplikovat na jiné deficity, které nejsou v zákoně uvedeny (srov. zejména rozsudky ze dne
7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 - 118, a ze dne 27. 11. 2012, č. j. 2 As 144/2011 - 47). Správní orgán
může v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu činit jen základní a jednoduché právní úvahy
vycházející z obsahu jím zkoumaných listin, nemůže vybočit ze své evidenční role a řešit sporné
otázky (rozsudky ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 90/2012 – 65, publ. pod č. 2969/2014 Sb. NSS,
či ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 161/2016 - 52). Řízením o opravě chyb zásadně nelze řešit spory
o existenci a obsah vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti (srov. rozsudek
ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 4/2011 – 334).
[4] Neurčitý pojem „zřejmý omyl“ ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
je třeba vykládat tak, že může jít jak o omyl týkající se skutkových okolností (např. chyby v psaní,
počítání, opomenutí zapsání údajů v podkladové listině obsažených), tak o omyl právní
(např. zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené zákonem).
Je však charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103). Omyl musí být zřejmý,
tj. jednoznačně seznatelný. Chyby v katastru, k jejichž zjištění se katastrální úřad neobejde
bez podrobného zkoumání právní a skutkové stránky případu, nejsou způsobeny zřejmým
omylem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 – 31,
či ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016 – 38). Pokud subjekt namítá existenci chyby, která
je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů,
například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva (již zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 90/2012 – 65).
[5] Ze správního spisu, jakož i z vyjádření žalobce ve správním i soudním řízení Nejvyšší
správní soud dovodil, že v posuzované věci je skutečné polohové a geometrické určení pozemků
žalobce parc. č. 1457/120, 1457/132 a 1457/2 sporné. Žalobce má za to, že v minulosti došlo
k řadě úkonů, jimiž byla hranice jeho pozemků neoprávněně pozměněna, a tím snížena i celková
výměra jeho pozemků. Vlastník sousedních pozemků, M. V., s žalobcovými tvrzeními ohledně
průběhu hranice pozemku nesouhlasí. Nejedná se tak o chybu vzniklou zřejmým omylem ani
nepřesností při měření, zobrazení v katastrální mapě či při výpočtu výměry parcely, nýbrž o spor
ohledně faktického průběhu hranice pozemku, který je třeba vyřešit před civilními soudy. V této
situaci je jakékoliv prověřování postupu zeměměřických a katastrálních orgánů při obnově
katastrálního operátu nadbytečné, neboť správní orgány nemohou o průběhu hranice
rozhodnout, i pokud by bylo možné před katastrálním úřadem věrohodně prokázat, že hranice
byla na základě proběhlých obnov katastrálního operátu zakreslena nesprávně.
[6] Krajský soud odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 317/2016 - 39
v napadeném rozsudku téměř doslovně převzal. Dále uvedl, že vzhledem k závěru Nejvyššího
správního soudu, že v posuzované věci nemohou správní orgány o průběhu hranice žalobcových
pozemků rozhodnout, není důvodná námitka týkající se neúčasti všech vlastníků dotčených
pozemků při místním šetření během obnovy katastrálního operátu v letech 1975 až 1979.
Ke geometrickému plánu ze dne 6. 1. 1978, č. 142-105-023-7 krajský soud uvedl, že geometrický
plán na výsledky místního šetření během obnovy katastrálního operátu v letech 1975 až 1979
nenavázal, napadené rozhodnutí však vychází právě z provedeného technickohospodářského
mapování, a nikoli z uvedeného geometrického plánu.
[7] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů. Uvádí, že postupem katastrálního úřadu došlo ke zřejmé chybě, v jejímž
důsledku byla celková výměra stěžovatelových pozemků snížena o 286 m2. Správní orgán prvního
stupně se dle stěžovatele dopustil zřejmého omylu ve smyslu §36 odst. 1 katastrálního zákona,
neboť výměra stěžovatelových pozemků byla bez jakéhokoli relevantního podkladu snížena
o 286 m2. Následn ě popisuje historický vývoj vlastnických vztahů k předmětným pozemkům
a jejich evidence (pozn. Nejvyššího správního soudu - vzhledem k podrobné rekapitulaci, kterou
soud provedl v předcházejícím rozsudku č. j. 2 As 317/2016 – 39, považuje v nyní posuzované
věci za nadbytečné stěžovatelovu verzi skutkových okolností opakovaně rozepisovat). Namítá,
že pozvání k místnímu šetření během technickohospodářského mapování v roce 1975 bylo
doručeno pouze uživateli pozemku parc. č. X, socialistické organizaci JZD Bobrava, a nikoli
vlastníku pozemku, M. V. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že podle §8 odst. 1
písm. b) ve spojení s §8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, v rozhodném
znění, není přítomnost vlastníka pozemku při místním šetření nutná, vlastník pozemku totiž musí
být o konání místního šetření alespoň předem informován. Z uvedeného důvodu se stěžovatel
domnívá, že provedené technickohospodářské mapování trpí zásadní vadou, pro niž k němu
nelze přihlížet jako k podkladu pro rozhodování správních orgánů. Stěžovatel dále namítá, že
hranice pozemku nebyly vyšetřeny v celém svém rozsahu, k provedenému
technickohospodářskému mapování by tedy nebylo možné přihlížet, ani pokud by k žádným
procesním chybám nedošlo. Stěžovatel je dále toho názoru, že zápisem geometrického plánu ze
dne 6. 1. 1978, č. 142-105-023-7, který na místní šetření nenavázal, došlo k rozšíření pozemku
parc. č. X bez jakéhokoli listinného podkladu.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na předchozí řízení před
Nejvyšším správním soudem sp. zn. 2 As 317/2016 a na napadený rozsudek. Uvádí, že otázka
řádného informování o konání místního šetření v roce 1975 nemůže nijak ovlivnit rozhodnutí
katastrálního úřadu v posuzované věci. Konání místního šetření jednak nelze v současné době
opakovat, jednak nelze výsledky technickohospodářského měření nerespektovat, když
geometrické a polohové určení předmětných pozemků včetně právních vztahů k nim bylo
v průběhu předchozích čtyřiceti let několikrát měněno. Pro úplnost upozorňuje, že postup
orgánů geodézie a kartografie při místním šetření během technickohospodářského měření
byl stanoven ve Směrnici pro místní šetření a obnovení písemných operátů evidence nemovitostí
při technickohospodářském mapování vydané Českým úřadem geodetickým a kartografickým
v roce 1969 pod č. S-78/1-1969. Dle čl. 17 této směrnice se při projednávání vlastnických
a užívacích hranic vyšetřují všechny viditelné hranice. Výzva vlastníkům pozemků sdružených
v půdních celcích by proto byla neúčelná.
[9] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální
náležitosti, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, přistoupil
k posouzení přípustnosti kasační stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť
krajský soud ve věci rozhodoval znovu po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním
soudem.
[10] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu“.
[11] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci,
kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (srov. rozsudek ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 26/2008 – 119). Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím
zrušujícím rozsudku, je vázán nejen krajský soud, ale s ohledem na ochranu legitimního
očekávání a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí také sám Nejvyšší správní soud v řízení
o opakované kasační stížnosti. Přípustnost opětovné kasační stížnosti je tak omezena pouze
na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku závazně neposoudil; otázkou,
kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil, se lze v řízení o opakované kasační
stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu řídil (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 2 As 183/2015 – 25). Skutečnost, že kasační stížnost proti předchozímu rozsudku krajského
soudu podal žalovaný, kdežto v daném případě je kasační stížnost podávána stěžovatelem, sama
o sobě k přípustnosti kasační stížnosti nestačí. Podstatné je, zda směřuje proti závaznému
právnímu názoru, jímž se krajský soud musel podle §110 odst. 4 s. ř. s. řídit, či nikoliv
(srov. např. usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. 2 As 77/2016 – 28).
[12] Stěžovatel svou kasační stížností bez bližšího odůvodnění brojí proti závaznému
názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozsudku č. j. 2 As 317/2016 – 39,
že se v posuzovaném řízení nejedná o chybu vzniklou zřejmým omylem ve smyslu §36 odst. 1
katastrálního zákona, a dále poukazuje na vady podkladů evidence katastru nemovitostí, přestože
Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku prohlásil, že i pokud by bylo možné
věrohodně prokázat, že hranice katastrálního operátu byla zakreslena nesprávně, není vzhledem
ke spornosti předmětné hranice v kompetenci katastrálního úřadu opravu chyby provést.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel svou kasační stížností brojí proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
aniž by uvedl, v čem se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Svou kasační stížnost naopak směřuje proti závaznému názoru Nejvyššího správního soudu
vyslovenému v předchozím rozsudku. Kasační stížnost je proto nepřípustná dle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než ji odmítnout [§46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona].
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V tomto řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu