ECLI:CZ:US:2013:1.US.2906.12.1
sp. zn. I. ÚS 2906/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera - ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2906/12 ve věci ústavní stížnosti Agentury MM Praha, s. r. o., IČ: 271 45 123, se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144 o odmítnutí dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora, za účasti stěžovatelky a Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 se proto zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítl soud stěžovatelčinu žalobu s návrhem uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 698 003 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. 8. 2009 do zaplacení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody podle žalobního tvrzení z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora pověřeného v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6704/2007. Exekutor vedl pak exekuci pod sp. zn. 025 EX 7131/07. Nesprávný úřední postup shledávala žalobkyně (stěžovatelka) v soupisu movitých věcí, pokud do něj byly zahrnuty osobní automobily zn. BUESTNER a OPEL VIVARO 5, které nebyly vlastnictvím povinného, ale vlastnictvím žalobkyně. Do doby, než byly automobily vyloučeny z exekuce a exekutorem vráceny technické průkazy, vznikla žalobkyni škoda, neboť pro svoji činnost si musela jiné automobily pronajmout, za což zaplatila žalobou požadovanou částku.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že vůči povinnému Michalu Martinovi coby jednateli žalobkyně (jako fyzické osobě) bylo vedeno exekuční řízení pro pohledávku ve výši 7 200 000 Kč, pro příslušenství k této pohledávce a pro náklady původního a exekučního řízení. V rámci pravomocně nařízené exekuce pak byl exekutor pověřen provedením exekuce; dne 6. 6. 2008 se dostavil do místa faktického bydliště povinného a zároveň do sídla společnosti žalobkyně, kde došlo k soupisu movitých věcí, u nichž mohl být předpoklad, že mohou být ve vlastnictví povinného. Do tohoto soupisu byly pojaty i osobní automobily zn. BUESTNER a OPEL VIVARO za situace, kdy k těmto vozidlům byly předloženy malé technické průkazy vozidel. Následně, dne 9. 6. 2008 byly soudnímu exekutorovi zaslány nejprve e-mailem a dále i poštou fotokopie velkých technických průkazů vozidel společně s průvodním dopisem; poté dopisem ze dne 16. 6. 2008 byl exekutor požádán o vyřazení vozidel ze soupisu. Na tento dopis reagoval soudní exekutor sdělením z 10. 7. 2008 a následně dne 30. 7. 2008 vyzval oprávněného k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby byly výše uvedené automobily ze soupisu vyloučeny na základě předložených fotokopií velkých technických průkazů vozidel. Výzva byla zaslána oprávněnému dne 13. 8. 2008 a následně byl urgován o vyjádření. Den po obdržení vyjádření bylo dne 20. 8. 2008 vydáno usnesení o vyloučení předmětných automobilů ze soupisu movitých věcí. Rozhodnutí bylo právní zástupkyni žalobkyně doručeno dne 2. 9. 2008.
4. Obvodní soud žalobu neshledal důvodnou; měl za prokázané, že k nesprávnému úřednímu postupu v rámci prováděné exekuce nedošlo. Pokud žalobkyně dovozovala nesprávný úřední postup soudního exekutora v tom, že uvedené osobní automobily byly do soupisu věcí provedeného zaměstnanci soudního exekutora dne 6. 6. 2008 v místě faktického bydliště povinného a zároveň v sídle společnosti žalobkyně sepsány neoprávněně, odkázal soud prvního stupně na §326 o. s. ř. a §50 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění platném v době provádění soupisu, "kdy při provádění soupisu movitých věcí nelze reálně zajistit, že všechny případně sepsané věci jsou skutečně pouze ve vlastnictví povinné osoby, přičemž ochrana práv třetích osob v daném případě byla v rozhodné době, tedy v době provádění soupisu a následného postupu v rámci exekuce zajišťována možností podat žalobu na vyloučení věcí z exekuce dle §267 o. s. ř.".
5. Obvodní soud dále uvedl - pokud žalobkyně namítala, že pracovníkům exekutorského úřadu byly při provádění soupisu předloženy malé technické průkazy vozidel, ze kterých bylo seznatelné, že vlastníkem vozidel není povinný (jednatel žalobkyně), ale žalobkyně sama - že malé technické průkazy vozidel dokladem dostatečně prokazujícím vlastnictví skutečně nejsou.
6. Pokud žalobkyně namítala, že exekutorský úřad má přístup k evidenci vlastníků motorových vozidel a mohl si ještě před provedením soupisu řádně zjistit, že na jméno povinného není žádný osobní automobil evidován, soud nezpochybnil možnost zjištění si těchto informací ze strany exekutora; poukázal však na to, že v řadě případů jsou osobní automobily evidovány v registru vozidel na jiné osoby, než jsou skuteční vlastníci, ačkoliv v meziobdobí došlo například k jejich prodeji třetím osobám, přičemž tyto skutečnosti nejsou v registru vozidel evidovány. To ve svém důsledku platí i pro velké technické průkazy vozidel s tím, že jednoznačným dokladem o vlastnictví vozidla je pak například kupní či darovací smlouva. Za těchto okolností tedy nelze vytýkat soudnímu exekutorovi, že za situace, kdy mu při soupisu movitých věcí byly předloženy pouze malé technické průkazy vozidel, předložení těchto malých technických průkazů nepovažoval za dostatečné k prokázání vlastnictví a předmětné automobily do soupisu pojal.
7. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění bylo uvedeno zejména následující. Soupis věcí v rámci exekuce může být proveden v bytě nebo sídle povinného, v místě jeho podnikání nebo v jiné místnosti povinného, jakož i všude jinde, kde má povinný umístěny své věci. V místě, kde došlo k soupisu movitých věcí, se povinný prokazatelně trvale zdržoval, byť tam neměl evidované trvalé bydliště. Do soupisu věcí se uvedou všechny postižitelné věci, které byly u povinného nalezeny. Při soupisu není dost dobře možné, aby exekutor zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem věcí, postačí, že se věc nachází v místě, kde se povinný zdržuje, a lze se tak domnívat, že věc vlastnicky patří povinnému. Tak tomu bylo i u sepsaných vozidel. Tvrdí-li povinný, že sepsaná věc je z výkonu rozhodnutí vyloučena, dojde k vyloučení věci po souhlasu oprávněného, nebo podáním a projednáním vylučovací žaloby u soudu, přičemž až v této fázi tvrzený vlastník věci prokazuje své vlastnictví. Soud prvního stupně správně poukázal i na rizika, která podstupují vlastníci sepsaných věcí, pokud umožňují, aby se dlužník a potažmo povinná osoba zdržoval v místech, kde mají ostatní vlastníci své věci. Tedy osoby vykonávající z pověření exekutora soupis movitých věcí nebyly povinny zkoumat při soupisu vlastnictví automobilů nacházejících se na pozemku, k němuž měli nájemní právo jak žalobkyně, tak povinný Martin Michal. Skutečnost, že jeden z automobilů byl opatřen reklamou a ochrannou známkou Heleny Vondráčkové, nepovažuje odvolací soud za rozhodnou proto, že takové vozidlo nesmělo být v rámci exekučního řízení sepsáno, neboť povinný, proti němuž byla exekuce vedena, je manželem Heleny Vondráčkové a po určitou dobu byl i jejím manažerem; tudíž bez podrobného zjišťování vlastnictví automobilu, pro něž není prostoru při soupisu movitých věcí v rámci prováděné exekuce, byli pracovníci exekutora provádějící soupis oprávněni automobil do soupisu pojmout.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. V odůvodnění uvedl především následující.
9. Podle §4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., registr silničních vozidel je evidencí silničních motorových vozidel, přípojných vozidel a provozovatelů těchto vozidel (odstavec 1 věta první). Do registru silničních vozidel se zapisuje vlastník. Podle §2 písm. e) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla aj. Tento průkaz je veřejnou listinou.
10. Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení nelze řešit skutkově složité spory vyžadující dokazování a vždy náležitě posoudit, zda ta která konkrétní věc skutečně patří povinnému. Nesepíší se proto jen věci, jež nepochybně nepatří povinnému a jež by proto následně musely být ze soupisu vyloučeny (především věci, jež byly na místo soupisu přineseny osobami, které jsou u povinného jen na návštěvě), věci, které jsou nepochybně vyloučeny z výkonu rozhodnutí (srov. §321 a 322 o. s. ř.), popřípadě věci, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (srov. §326 odst. 4 druhou větu o. s. ř. v rozhodném znění, tedy ve znění do 30. 6. 2009). Naproti tomu je pro zahrnutí věci do soupisu bez významu tvrzení povinného nebo třetí osoby, že povinný není vlastníkem této věci, stejně jako existence pochybností o vlastnictví věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 25 Cdo 901/2010 postavený na obdobném skutkovém základě, dále pak POLEDNE, P. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2449 an., nebo DRÁPAL, L. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 485 an.). Pro posuzovanou věc je tedy rozhodující, zda bylo možné vyloučit, že silniční motorová vozidla, u nichž byla jako vlastník v registru silničních vozidel (v technickém průkazu) uvedena jiná osoba než povinný (tj. stěžovatelka), ve skutečnosti patřila povinnému. Povahou technického průkazu se již Nejvyšší soud zabýval, přičemž dovodil, že ze zákona č. 56/2001 Sb. neplyne povinnost správního orgánu ověřovat pravdivost údajů uvedených v řádně vyplněné a podepsané přihlášce a že technický průkaz je sice veřejnou listinou, která osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., nelze ho však považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1426/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005). Jinak řečeno, změna vlastníka v technickém průkazu, přičemž nic jiného nemůže platit ani pro změnu v registru silničních vozidel, toliko osvědčuje již nastalou právní skutečnost (zcizení motorového vozidla), její účinky však nejsou konstitutivní a na samotný převod vlastnictví proto tato změna nemůže mít vliv. Zákon ostatně předpokládá, že záznam v registru silničních vozidel po určitou dobu nemusí odpovídat skutečnosti (srov. ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., dle kterého žádost o zápis změn údajů zapisovaných do registru silničních vozidel jsou osoby uvedené v §11 povinny podat do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje), přičemž lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že v praxi není lhůta pro změnu údajů v registru silničních vozidel (a tedy ani v technickém průkazu) předvídaná zákonem mnohdy respektována. Údaj týkající se vlastnictví automobilu uvedený v technickém průkazu (v registru silničních vozidel) tak sice zpravidla může být důležitou indicií osvědčující vlastnictví automobilu, nelze však souhlasit s názorem dovolatelky, že exekutor může do soupisu movitých věcí pojmout toliko vozidlo, jež dle tohoto záznamu patří povinnému (protože nemusí být nepochybné, že toto vozidlo ve skutečnosti nepatří povinnému). Nelze ostatně přehlédnout, že závěr zastávaný dovolatelkou by byl v praxi velmi snadno zneužitelný a umožňoval by povinným (např. za pomoci fiktivních převodů) vyhýbat se exekuci vedené na jejich majetek. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že jedno z vozidel zařazených do soupisu bylo opatřeno reklamou a ochrannou známkou manželky povinného. Jak již bylo uvedeno výše, v rámci soupisu nelze řešit skutkově složité spory vyžadující dokazování. Obdobně nelze v rámci soupisu zkoumat mnohdy složité právní vztahy mezi povinným a třetími osobami, tedy např. ani to, zda jiná osoba než povinný má exkluzivní právo využívat ochrannou známku vyobrazenou na automobilu zařazeném do soupisu, případně zda povinný toto právo třetí osoby respektuje. Pokud je exekutor, jak bylo vysvětleno výše, zásadně oprávněn zařadit do soupisu i vozidlo, které dle záznamu v technickém průkazu nebo v registru silničních vozidel patří jiné osobě než povinnému, je zřejmé, že nemůže být povinen takovéto vozidlo vyjmout ze soupisu toliko na základě předloženého technického průkazu. Lze rovněž připomenout, že institut vyškrtnutí věci ze soupisu byl do zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zaveden až zákonem č. 286/2009 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 11. 2009 (tj. téměř rok a půl poté, co byly automobily ve vlastnictví dovolatelky zařazeny do soupisu, a více než rok poté, co jí byly vydány), přičemž až do této změny zákon předvídal k ochraně práv třetích osob pouze žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí dle §267 o. s. ř. Pokud vedlejší účastník za těchto okolností nad rámec zákona a svých povinností postupoval neformálním způsobem, vyžádal si souhlas oprávněné osoby a na základě obdrženého souhlasu (tj. bez toho, aby dovolatelka byla nucena podat žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí) již dva a půl měsíce po provedení soupisu předmětná vozidla ze soupisu vyřadil, je jakékoliv jeho pochybení spočívající v průtazích v exekučním řízení vyloučeno.
II.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, zejména na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech namítla zejména následující.
12. Podle soudů jediným jednoznačným dokladem o vlastnictví vozidla je kupní či darovací smlouva, a naopak ani technické průkazy jako doklady vlastnictví podle soudů nestačí. S tím stěžovatelka nesouhlasí. Technický průkaz je veřejnou listinou, kterou vystavuje sám orgán státní správy a která je chráněna proti padělání a je součástí motorového vozidla. Veřejná listina potvrzuje, není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Pokud tedy zcela nepochybně měl exekutor k dispozici - což bylo exekutorským kandidátem konstatováno při výkonu exekuce - veřejnou listinu, jež prokazovala, že povinný sice vlastní vozidlo, leč nevlastní ani jedno z těch vozidel, která byla pojata do soupisu movitých věcí, pak nebylo možné do soupisu movitých věcí pojmout ta vozidla, u nichž toto vlastnictví povinného veřejnou listinou konstatováno nebylo. Pokud tak bylo učiněno a záhy byla předložena další veřejná listina - totiž velké technické průkazy - pak neměl exekutor právo nadále bránit stěžovatelce v provozování její podnikatelské činnosti zamezením užívání jejího prokazatelného vlastnictví. Stěžovatelka poukazuje na argumentaci Nejvyššího soudu, která v zásadě značí, že registr osobních motorových vozidel je v podstatě "k ničemu". Je tedy otázkou, z jakého důvodu byl zřízen, z jakého důvodu je veden a především z jakého důvodu je propojován s ostatními databázemi, prostřednictvím nichž pak jsou shromažďována data pro policii v rámci pátrání po pohřešovaných vozidlech. Stejně tak je popřen smysl existence institutu veřejné listiny.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí a uvedl v podstatě následující. V souladu s §326 odst. 1 větou první o. s. ř., jakož i s ustálenou judikaturou a doktrinárními závěry (srov. v podrobnostech napadený rozsudek Nejvyššího soudu) se nesepíší jen věci, které nepochybně nepatří povinnému. Jinak řečeno, věci, o jejichž vlastnictví existují větší či menší pochybnosti a jež se nacházejí v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, soupisu podléhají. Soupis motorových vozidel ve vlastnictví stěžovatelky (dále také "předmětná vozidla") by tak v posuzované věci mohl být považován za nezákonný pouze v případě, pokud by v době tohoto soupisu bylo nepochybné, že předmětná vozidla nepatří povinnému Michalu Martinovi. Postup, při kterém se dlužníci snaží vyhnout postižení svého majetku tím, že ho formálně převedou či registrují na jimi ovládané právnické osoby nebo osoby blízké, je přitom v praxi poměrně obvyklý. Závěr zastávaný stěžovatelkou, dle kterého lze do soupisu movitých věcí zahrnout pouze motorová vozidla, která jsou oficiálně registrována na dlužníka, by tak byl v praxi (především ze stran větších a sofistikovanějších dlužníků) bez všech pochybností zneužíván. V popsaných souvislostech pak nelze přehlížet ani to, že v posuzované věci byla exekuce nařízena na majetek povinného Martina Michala, a to pro částku 7 200 000 Kč, přičemž povinný Martin Michal byl v době soupisu (tj. dne 6. 6. 2008) jak společníkem stěžovatelky (v rozsahu 50 % vlastnil stěžovatelku povinný a v rozsahu 50 % jeho manželka Helena Vondráčková), tak jejím jediným jednatelem (kterým je doposud), a že místo, kde k soupisu movitých věcí došlo, bylo nejen sídlem stěžovatelky, ale také místem faktického bydliště povinného Michala Martina. Za situace, kdy se povinný Martin Michal veřejně prezentuje jako manažer své manželky Heleny Vondráčkové, nelze za nezákonný a svévolný považovat ani soupis automobilu, který byl opatřen reklamou Heleny Vondráčkové, případně její ochrannou známkou (dle záznamu na internetových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví má stěžovatelka ostatně pouze nevýhradní licenci k užívání této ochranné známky), neboť ani u tohoto automobilu nemohlo být jednoznačně vyloučeno, že nepatří povinnému. Je zřejmé, že pro posouzení zákonnosti soupisu nemůže být rozhodující ani skutečnost, zda se předmětné automobily nacházely (tj. byly zaparkované) v místě bydliště povinného (např. na zahradě či v garáži) či jinde [např. na veřejné komunikaci nacházející se před domem, srov. i znění §326 odst. 1 věty první o. s. ř.: "... v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě ..."].
14. Nejvyšší soud dále prohlásil, že - jak již bylo rovněž uvedeno v samotném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 449/2012 - institut vyškrtnutí věci ze soupisu byl do exekučního řádu zaveden až zákonem č. 286/2009 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 11. 2009 (tj. téměř rok a půl poté, co byly automobily ve vlastnictví stěžovatelky zařazeny do soupisu, a více než rok poté, co jí byly vydány), přičemž až do této změny zákon předvídal k ochraně práv třetích osob pouze žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí dle §267 o. s. ř. Přesto však exekutor nad rámec zákona a svých povinností postupoval neformálním způsobem, vyžádal si souhlas oprávněné osoby a na základě obdrženého souhlasu (tj. bez toho, že by dovolatelka byla nucena podat žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí) již dva a půl měsíce po provedení soupisu (tj. dne 20. 8. 2008) předmětná vozidla ze soupisu vyřadil. Jinak řečeno, i kdyby exekutor zůstal nečinný a pouze vyčkával, zda stěžovatelka podá vylučovací žalobu, jednal by v souladu s tehdejší právní úpravou (přičemž stěžovatelce by předmětné automobily byly vráceny mnohem později a při vynaložení řádově vyšších nákladů). Nebyl-li exekutor podle zákona povinen vůbec konat, lze mu (resp. státu) jen těžko klást k tíži, že popsaným neformálním způsobem nejednal rychleji (přičemž období dva a půl měsíců, během nichž mimo jiné získal souhlas oprávněné osoby, by patrně nemohlo být považováno za nepřiměřené, ani kdyby konat musel).
15. Podle vyjádření Nejvyššího soudu lze jednání exekutora v posuzované věci považovat za poměrně citlivé a ohleduplné - sepsané předmětné automobily zajistil v podstatě nejšetrnějším možným způsobem a následně podnikal neformální kroky, díky kterým byly stěžovatelce předmětné automobily navráceny v poměrně krátké době a především mnohem rychleji a s vynaložením nižších nákladů, než platná právní úprava předvídala.
16. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
17. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Podstatou stížnosti se jeví nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy posoudily její nárok v rovině jednoduchého práva. Jakkoli případné porušení jednoduchého práva může ve svých důsledcích zasáhnout i do práv chráněných ústavně (právo vlastnit majetek, právo na jeho ochranu a na svobodu podnikání), domnívá se odvolací soud, že takový případný zásah musí mít z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti i náležitou intenzitu. V tomto směru lze poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), podle něhož nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod. To nastává až v případě porušení těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Odvolacímu soudu se daná stížnost jeví spíše jako polemika se závěry obecných soudů bez náležitého ústavního přesahu.
18. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že s názorem stěžovatelky nesouhlasí, a ztotožnilo se s právními závěry obecných soudů.
III.
19. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně uvádí, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující do roviny ústavněprávní.
20. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod například tím, že obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu zákonná kritéria, a proto se dopustily libovůle [srov. např. nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) a nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].
21. Ústavní soud považuje za zákon v materiálním smyslu i ustálenou judikaturu soudů [srov. např. nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475)]. To platí i se zřetelem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další).
22. Pokud tedy obecné soudy nereflektují judikaturou nalezená kritéria, tedy zákonná kritéria v materiálním smyslu, dopouštějí se libovůle, a tudíž i porušení základního práva na spravedlivý proces. Smyslem toho je zejména garance předvídatelnosti rozhodování obecných soudů, a tím ochrana principu právní jistoty, tedy ochrana základního práva na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (podřazení pod pojem právní stát).
23. Ústavní soud proto nyní zkoumal, zda obecné soudy respektovaly kritéria zákonná, ať již ve formálním či v materiálním smyslu.
IV.
24. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, podle níž "věci, o jejichž vlastnictví existují větší či menší pochybnosti a jež se nacházejí v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, soupisu podléhají." (srov. např. str. 1 vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti stěžovatelky, které je relativně rozsáhlé, což Ústavní soud kvituje, neboť tradiční je ve vyjádření k ústavní stížnosti spíše pouhý paušální odkaz obecných soudů na odůvodnění napadených rozhodnutí).
25. Nicméně, tuto ustálenou judikaturu obecné soudy - důsledně vzato - plně nerespektovaly a racionálně akceptovatelně ji neaplikovaly.
26. To proto, že obecné soudy racionálně neodůvodnily, že by snad o vlastnictví stěžovatelky k příslušným dvěma vozidlům - jejichž stěžovatelčino vlastnictví bylo osvědčeno v technických průkazech, které byly exekutorovi předloženy povinným již při soupisu - vůbec byly pochybnosti.
27. Uvažované pochybnosti nelze rozumně dovodit z faktu, že se příslušné automobily nacházely v místě, kde se povinný Michal zdržoval; městský soud z toho dovodil, že se tak lze domnívat, že věc vlastnicky patří povinnému (srov. str. 7 dole napadeného rozsudku). To logicky platí již proto, že na témže místě měla sídlo právě i stěžovatelka, jejíž vlastnictví přitom bylo psáno v technickém průkazu vozidel, a proto bylo přirozené, že vozidla v jejím vlastnictví se právě na tomto místě budou nacházet. Ostatně, povinný byl v době soupisu společníkem stěžovatelky (v rozsahu 50 procent).
28. Svým (implicitním) názorem, podle kterého v posuzované věci byly dány pochybnosti o vlastnictví stěžovatelky ve vztahu k vozidlům (byť její vlastnictví bylo osvědčeno technickými průkazy a žádné další konkrétní okolnosti její vlastnictví nezpochybňovaly), obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, který se v minulosti vyjadřoval k charakteru technického průkazu (byť v jiných skutkových souvislostech).
29. V usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 691/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: "Zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vytvořen registr silničních vozidel. Dle ustanovení §4 odst. 4 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb. se do registru silničních vozidel zapisuje vlastník (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu). Takové údaje jednoznačně definují osobu, které svědčí vlastnické právo, tedy toho, o jehož právu na věc není pochyb. Jinými slovy řečeno, v době vydání napadených rozhodnutí svědčilo vlastnictví dokladů a údaje zapsané v registru silničních vozidel vedlejšímu účastníkovi, a proto nelze postup orgánů činných v trestním řízení považovat za rozporný s ustanovením §80 odst. 1 trestního řádu."
30. V nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 1463/11 (N 140/66 SbNU 159), v nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191) a v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: "... otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla) ...".
31. Obecné soudy i ve vlastní konstantní judikatuře dovodily, že technický průkaz je veřejnou listinou [například Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. 21 Cdo 694/2006: "Technický průkaz silničního motorového vozidla je - jak vyplývá především ze zákona č. 56/2001 Sb. a z ustanovení §2 písm. g) vyhlášky č. 243/2001 Sb. - doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníku a provozovateli vozidla ... Technický průkaz silničního motorového vozidla je veřejnou listinou a musí být chráněn ochrannými prvky proti padělání ... jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je osvědčovat (obsahovat) zákonem a jinými právními předpisy stanovené údaje o silničním motorovém vozidle, k němuž byl příslušným orgánem vydán (vystaven), a to formou veřejné listiny, tj. listiny, která dokládá pravdivost toto, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak."]. Též Nejvyšší soud v nyní napadeném rozsudku uznal, že technický průkaz je veřejnou listinou, "která osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb." (zde Nejvyšší soud nekonkretizoval, že technický průkaz osvědčuje mj. údaje o vlastnictví vozidla).
32. To, že technický průkaz je veřejnou listinou, plyne i z právního řádu. Podle §2 písm. e) vyhlášky č. 243/2001 Sb.: "technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, údaje o provedených technických změnách na vozidle a změnách v registru silničních vozidel, údaje o provedených pravidelných technických prohlídkách vozidla, pokud této technické prohlídce podléhá. Tento průkaz je veřejnou listinou".
33. Za tohoto stavu měly soudy i v nynější věci dovodit příslušné důsledky, které z právního řádu i z vlastní judikatury plynou.
34. Veřejná listina je totiž listinou, která dokládá pravdivost toho, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak (srov. též §134 o. s. ř.). Údaje v něm uvedené se tedy považují za pravdivé, není-li opak prokázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. 28 Cdo 614/2009).
35. Pokud zde proto nebyly žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví stěžovatelky uvedeného na veřejné listině, měly být tyto údaje považovány za pravdivé, a proto o pochybnostech o vlastnictví řeč být nemohla. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by exekutor nějakou konkrétní okolností či důkazem správnost údajů v technickém průkazu napadal, a proto bylo nutno z něj vycházet.
36. Obecné soudy - důsledně vzato - prosazují v nyní posuzované věci presumpci opačnou, presumpci nedůvěry v obsah technického průkazu, tedy veřejné listiny. Přenášejí [v rozporu s právním řádem (srov. též §134 o. s. ř.) a vlastní judikaturou] i za této situace břemeno na povinného či majitele sepisované (zajišťované) věci při exekuci tak, aby tyto osoby dále (v řízení o vylučovací žalobě z exekuce) prokazovaly, že údaje na technickém průkazu jsou skutečně pravdivé. Tím však ve skutečnosti popírají obsah pojmu veřejné listiny, čímž zasahují do právní jistoty subjektů práva, které mohou legitimně důvěřovat tomu, že s veřejnou listinou bude v praxi orgánů veřejné moci nakládáno tak, jak podle právního řádu a judikatury být má.
37. Uvedené názory nepopírají to (čímž argumentuje Nejvyšší soud na podporu svého názoru), že technický průkaz (jako osvědčující i údaje o vlastníkovi vozidla) nelze považovat za listinu s plnou jistotou prokazující vlastnictví k věci. I při neexistenci plné jistoty o vlastnickém právu na podkladě zápisu vlastnictví do technického průkazu [pravdivost údajů uvedených v přihlášce k registraci vozidla není státní orgán oprávněn prověřovat] platí stále pravidlo plynoucí z pojmu veřejná listina o domněnce (byť vyvratitelné) pravdivosti údajů uvedených na veřejné listině. Koneckonců např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 614/2009 toto přiléhavě vysvětluje, že "... je technický průkaz silničního motorového vozidla sice dokladem, jímž se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) též údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, nelze jej ovšem považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Technický průkaz je veřejnou listinou, což znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak."
38. Jak uvedl například Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. září 2009 č. j. 20 Co 229/2009-90 (dovolání proti němu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2012 sp. zn. 23 Cdo 5278/2009): "Žalovaný předložil k uzavření pojistné smlouvy technický průkaz vozidla, v němž je uveden jako jeho vlastník. Podle §2 písm. f) vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registru vozidel, ve znění v rozhodné době, je technický průkaz silničního motorového vozidla dokladem, kterým se vedle technických parametrů osvědčují údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento průkaz je dle citovaného ustanovení veřejnou listinou. Žalobkyně žádným důkazem správnost údajů v technickém průkazu nevyvrátila, a je proto nutno z nich vycházet."
39. I z obsahového hlediska jsou veřejnými listinami ty listiny, které (předepsaným způsobem) nejen konstituují či deklarují práva a povinnosti, právní vztahy, nýbrž se jimi i "toliko" osvědčuje určitý stav (skutečnosti) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. 7 Tdo 27/2003. O posledně uvedené (osvědčení vlastnictví) šlo i v nyní posuzované věci.
40. Nejvyšší soud argumentuje v napadeném usnesení (str. 3), že "závěr zastávaný dovolatelkou by byl v praxi velmi snadno zneužitelný a umožňoval by povinným (např. za pomoci fiktivních převodů) vyhýbat se exekuci vedené na jejich majetek." Podobně pak uvádí i ve vyjádření k ústavní stížnosti: "Postup, při kterém se dlužníci snaží vyhnout postižení svého majetku tím, že ho formálně převedou či registrují na jimi ovládané právnické osoby nebo osoby blízké, je přitom v praxi poměrně obvyklý." Argumentuje tak v podstatě zneužitelností registru silničních motorových vozidel, z čehož a priori - důsledně vzato - dovozuje pochybnosti o pravdivosti zápisu údaje o vlastnictví v technickém průkazu; v podstatě tak jde o presumpci nepoctivého jednání dané fyzické či právnické osoby.
41. Touto argumentací a nerespektováním povahy technického průkazu jako veřejné listiny se však Nejvyšší soud prakticky dostává do kolize i s následující nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
42. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 5. května 2010 sp. zn. I. ÚS 1885/09 (N 103/57 SbNU 335): "Rovněž je třeba vzít v úvahu, že zde nelze a priori presumovat ,vinu', tj. předpokládat, že po poskytnutí předmětného údaje bude svoboda projevu zneužita - v rámci veřejné diskuse - zásahem do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí naopak presumpce ,neviny', a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích (v této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce)."
43. V nálezu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 [(N 223/59 SbNU 217), bod 124] Ústavní soud uvedl: "V takovém případě by však ve své podstatě šlo o zneužití svobody projevu. Nelze však presumovat ,vinu' tazatele, tj. předpokládat, že po poskytnutí předmětného údaje ... bude svoboda projevu zneužita; na presumpci ,viny' nelze založit apriorní popření základního práva. Platí naopak presumpce ,neviny', a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích. V této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce."
44. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 [(N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), bod 38]: "Nelze přisvědčit argumentu Městského soudu v Praze uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny je opodstatněn úsilím o zábranu zneužití popěrného práva vedoucího např. k průtahům v řízení. A to již proto, že předjímá úmysl věřitele zneužívat právo přesto, že příčiny (popření pohledávky jiného věřitele) mohou být objektivní (zejména nesprávná výše přihlášené pohledávky jiného věřitele). Přístup k soudu nemůže být podřízen spekulativní úvaze typu presumpce viny [takto ostatně argumentoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999 (N 95/14 SbNU 283)]. Je třeba nalézat jiné cesty, jak zabránit zneužití toho kterého práva v insolvenčním řízení (což ostatně insolvenční zákon v jiných aspektech splňuje - srov. např. prevenci vůči zneužití práva přihlášení pohledávky podle §178 insolvenčního zákona). Ostatně zneužít lze jakékoliv právo, což dovedeno ad absurdum, by kritizovanou logikou znamenalo, že žádné právo by nemohlo být žádnému subjektu přiznáno, neboť jej lze zneužít."
45. Obecné soudy svým postupem a názorem vyjadřujícím apriorní nedůvěru v pravdivost údajů o vlastnictví vozidel uvedených v přihlášce k registraci vozidla, a tím i v registru silničních motorových vozidel, zpochybnily i důvěru v samotný registr silničních motorových vozidel a částečně popřely jeho smysl. Registr byl podle záměru zákonodárce, vyjádřeného i v důvodové zprávě (k návrhu zákona č. 56/2001 Sb.), koncipován jako veřejný seznam, do něhož má každý právo nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, s tím, že: "Technický průkaz vozidla je dokladem, kterým okresní úřad osvědčuje a stvrzuje vlastnictví vozidla ... Technický průkaz je dokladem nezbytným k nakládání s vozidlem, tímto dokladem provozovatel vozidla prokazuje vlastnictví k vozidlu ..." (srov. obecnou část důvodové zprávy).
46. Výše uvedené úvahy o presumpci "viny" - tedy, že osoba, která přihlášku k registraci vozidla podává, stvrzuje pravdivost uvedených údajů svým vlastnoručním podpisem - lze analogicky vztáhnout i na argumentaci obecných soudů, podle které nemusí být (a v praxi ani nebývá) dodržena zákonná lhůta deseti pracovních dnů k podání žádosti o zápis pro změnu údajů v registru od vzniku skutečnosti zakládající změnu zapisovaného údaje. Nejvyšší soud uvádí, že samotný zákon č. 56/2001 Sb. předpokládá, že záznam v registru silničních vozidel nemusí po určitou dobu odpovídat skutečnosti. Tato okolnost však svědčí spíše proti názoru Nejvyššího soudu (o apriorních pochybnostech o aktuálnosti záznamu v registru), protože Nejvyšší soud sám toliko cituje §12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. hovořící totiž o lhůtě pouhých deseti pracovních dnů pro podání žádosti o zápis změny v registru. Mimo to tím není vyvrácena ani povaha technického průkazu jako veřejné listiny.
47. Nejvyšší soud cituje na podporu svého názoru vlastní rozsudek ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 25 Cdo 901/2010 v tom smyslu, že pro zahrnutí věci do soupisu je bez významu tvrzení povinného nebo třetí osoby, že povinný není vlastníkem této věci. To pak dává do kontrapozice s věcí stěžovatelky. To je však situace se situací stěžovatelky nesrovnatelná. Zde nešlo jen o tvrzení povinného nebo třetí osoby jako stěžovatelky (v průběhu soupisu majetku či jiné fáze exekučního řízení), že povinný není vlastníkem vozidla. Tu se jednalo o veřejnou listinu (technický průkaz) a o skutečnost pramenící z veřejné listiny, čehož důsledky (plynoucí z §134 o. s. ř.) s pouhým tvrzením srovnat nelze. V nynější věci dále šlo o údaj o vlastnictví stěžovatelky zapsaný v registru vozidel a v technickém průkazu, který byl takto zapsán před samotným soupisem majetku povinného a svým účelem potřebám exekuce sloužit neměl a nemá. Tudíž, riziko účelovosti u tvrzení povinného či osoby třetí přímo během soupisu majetku povinného či bezprostředně po něm (v exekučním řízení) je nesouměřitelně vyšší než v situaci, kdy se spekuluje, že povinný možná v minulosti předpokládal, že k němu exekutor jednou v budoucnu přijde provést soupis majetku, a z toho důvodu ("pro jistotu") formálně zaregistruje jako vlastníka osobu jinou, aby se případné exekuci vyhnul.
48. Ústavní soud konstatuje, že tímto nálezem nezamýšlí vyslovit názor, podle kterého exekutor nemůže nikdy sepsat vozidlo, pokud jsou mu předloženy technické průkazy osvědčující vlastnictví třetí osoby. Exekutor například může disponovat konkrétními informacemi vedoucími až k racionálním pochybnostem o pravdivosti údajů v technickém průkazu o vlastnictví vozidel, nasvědčujícími (třeba) fiktivním zápisům v registru vozidel či fiktivním převodům vozidel (za účelem vyhnutí se exekuci), čímž argumentoval právě Nejvyšší soud; soupisu takových vozidel pak nic bránit nebude (třetí osoba bude mít právo posléze podat vylučovací žalobu). Sám obvodní soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil názoru stěžovatelky, podle kterého má exekutor přístup k evidenci vlastníků vozidel, resp. k registru vozidel. V registru vozidel se rovněž uvádějí změny ve vlastnictví vozidel [srov. např. §3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 243/2001 Sb.]. Jinými slovy, podstatou tohoto nálezu bylo vyslovení nepřípustnosti presumpce "viny", tedy závěr, že nelze a priori povinným osobám přisuzovat zlý, podvodný úmysl fiktivně zaregistrovat či převést vlastní vozidla na třetí osoby za účelem vyhnutí se exekuci na tato vozidla, a tím en bloc omezovat vlastnická práva i těch "řádných" třetích osob, která vlastnictví k vozidlům nabyla platně, a nikoli fiktivně.
V.
49. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nerespektováním relevantních zákonných kritérií v materiálním smyslu porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
50. Proto Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
51. Při splnění podmínek uvedených v §44 citovaného zákona tak učinil s upuštěním od ústního jednání.