ECLI:CZ:US:2014:2.US.3640.14.1
sp. zn. II. ÚS 3640/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem Husova 46, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2014 č. j. 7 To 360/2014-167 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 6. 2014 č. j. 1 T 34/2014-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, bylo napadeným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou rozhodnuto podle §33 odst. 2 trestního řádu tak, že stěžovatel (v době rozhodování soudů již pravomocně odsouzen trestním příkazem) nemá nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Jak okresní soud uvedl, stěžovateli nic nebrání, aby prostředky na zaplacení obhajoby získal prací, a není tedy rozhodující, že momentálně žádné prostředky nemá. Soud zohlednil také výši odměny za předpokládané úkony podle advokátního tarifu s odkazem na právní kvalifikaci stíhaného přečinu.
Krajský soud v Brně prvostupňové usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil. Odvolací soud v napadeném usnesení zdůraznil stěžovatelův produktivní věk i absenci jakýchkoli zdravotních problémů, díky čemuž má stěžovatel stále možnost si potřebné peníze obstarat. Krajský soud poukázal i na to, že si stěžovatel zvolil obhájkyni na plnou moc s vědomím povinnosti zaplatit této obhájkyni odměnu, kdykoli mu bude vyúčtována. Následná stěžovatelova žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu tak podle soudu do jisté míry postrádá logiku, zvláště nebyl-li mu žádný obhájce z důvodu nutné obhajoby ustanoven. Podle odvolacího soudu konečně není podstatné, že v jiné trestní věci u jiného okresního soudu byl stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní uvádí, že ačkoli řádně doložil čestným prohlášením, že je nemajetný, okresní soud po něm oproti běžné praxi žádal vyplnění formuláře o osobních a majetkových poměrech. Tomuto požadavku stěžovatel vyhověl, poukazuje nicméně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010, z něhož má být patrné, že stěžovatel není povinen podrobněji dokazovat negativní skutečnosti, tedy že nevlastní žádný majetek.
Stěžovatel je dále toho názoru, že soudům nepřísluší hodnotit, proč není zaměstnán a zda má nějaké zdravotní omezení. Nárok na bezplatnou obhajobu se totiž odvíjí pouze od toho, zda má prostředky na úhradu obhajoby či nikoli. Zákon již neřeší otázku, proč tyto prostředky stěžovatel nemá. Neexistence zdravotního omezení podle stěžovatele neznamená, že je schopen si najít práci, neboť jemu se to doposud nepodařilo. V tomto směru je údajně irelevantní, že byl stěžovatel sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel pak nevidí nic nelogického na tom, že žádal o přiznání bezplatné obhajoby až poté, co do spisu založil plnou moc udělenou zvolené obhájkyni. Jedná se prý o běžnou praxi, přičemž pokud by nejdříve požádal o bezplatnou obhajobu, celé trestní řízení ve věci samé by do rozhodnutí soudů o podaném nároku již pravděpodobně proběhlo. Stěžovatel konečně poukazuje na usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 11 Nt 762/2014-6 ze dne 5. 2. 2014, kterým mu v jiné trestní věci na základě stejných skutkových zjištění a bez vyplňování formulářů bylo právo na bezplatnou obhajobu přiznáno.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je třeba poznamenat, že jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud je v souladu s ustanovením čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a není tak ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v soudním řízení nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva a svobody jeho účastníka. K nim náleží i právo hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce, přičemž případy práva na bezplatnou pomoc definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon (konkrétně §33 odst. 2 až 5 trestního řádu), na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje a jehož výklad zásadně náleží (v mezích ústavních kautel trestního řízení) obecným soudům.
Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, tedy náleží soudům obecným, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda obecnými soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokou možností uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 603/10 ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012).
Podstatou napadených rozhodnutí je úvaha, že stěžovatel, ač nyní nemajetný, je vzhledem k okolnostem případu schopen si na zaplacení obhajoby opatřit prostředky prací. Jinými slovy, důraz byl kladen spíše na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele, nežli pouze na jeho aktuální finanční možnosti. Takový výklad lze považovat za ustálený (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 46/98 ze dne 14. 5. 1998), přičemž i Ústavní soud jej jako ústavně konformní již mnohokrát aproboval (z poslední doby např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1999/14 ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2439/14 ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2376/13 ze dne 31. 10. 2013 či sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013).
Stěžovatel sice odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10, závěry v něm učiněné však na jeho případ nedopadají. V nyní projednávané věci totiž soudy založily svá rozhodnutí převážně na možnosti stěžovatele opatřit si prostředky na obhajobu prací, kterýžto závěr vyvodily z jeho věku a zdravotního stavu (soudy se navíc zabývaly i předchozími pokusy stěžovatele o získání práce a výší předpokládané odměny). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které mu zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Pravidlo "neexistence se neprokazuje", na které v citovaném nálezu poukázal Ústavní soud, zde tedy nehrálo žádnou roli.
Stejně tak není z ústavněprávního hlediska určující, že v jiném řízení stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu přiznán byl. Jak Ústavní soud konstatoval např. v již citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1936/13, nelze se opírat o názor, že vyhovující rozhodnutí jednoho soudu o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zakládá automaticky nárok, že tak bude posouzena majetková situace stěžovatele i v jiných řízeních, stejně jako symetricky nevede nevyhovění žádosti k tomu, že se tak musí stát i v jiných řízeních.
Další argumenty a úvahy uplatněné v ústavní stížnosti již vzhledem k výše uvedeným závěrům nemohou na ústavní konformitě napadených rozhodnutí nic změnit, a to ani v případě, že by se s nimi Ústavní soud ztotožňoval.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu