ECLI:CZ:US:2015:3.US.1363.14.1
sp. zn. III. ÚS 1363/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Motor Lučina spol. s r. o., se sídlem ve Starém Městě, Jamnická 116, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 2. 2014 č. j. 3 KZT 96/2013-143 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku ze dne 28. 1. 2014 č. j. ZT 11/2013-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 80 a čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku shora uvedeným usnesením s poukazem na §45 odst. 2 tr. řádu per analogiam rozhodla tak, že se ustanovuje poškozené - stěžovatelce pro potřeby trestního řízení k výkonu práv poškozeného jako opatrovník JUDr. Josef Zubek, advokát se sídlem v Třinci, 1. Máje 398.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky (zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem) proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obě státní zastupitelství porušila zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí tím, že aplikovala §45 odst. 2 tr. řádu per analogiam. Již se zřetelem k úpravě obsažené v §165 odst. 2 a §486 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, resp. v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, není možné postupovat per analogiím, a už vůbec nelze per analogiam dojít k závěru, že by opatrovníka mělo v takových situacích ustanovit státní zastupitelství. Pokud policejní orgán a státní zastupitelství zvažovalo vhodnost jmenování opatrovníka, pak mělo být iniciováno řízení dle §165 odst. 2 obč. zák., a o věci měl rozhodovat soud jako nestranný a nezávislý orgán, nikoliv státní zastupitelství, které tuto pravomoc z Ústavy v daném případě nemá, byť by ji mít chtělo.
Stěžovatelka odkazuje na usnesení ze dne 13. 11. 2013 č. j. 3 Tdo 1117/2013-16, kde Nejvyšší soud uvádí, že " ... soud rozhodující o náhradě škody v tzv. adhezním řízení, které je nedílnou součástí řízení trestního, je vázán předpisy jiné povahy než trestní pouze v oblasti hmotného práva (např. občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce apod.), ale zásadně nemůže použít při svém rozhodování jiný procesní předpis, a to ani analogicky. Trestní řízení lze tedy konat pouze podle trestního řádu a analogie s občanským soudním řádem je nepřípustná", a připomíná dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 329/2008.
Stěžovatelka je přesvědčena, že opatrovník jí byl ustanoven účelově, a vyslovuje podezření, že byl dozorovým státním zastupitelstvím ustanoven nikoliv s tím, aby hájil zájmy a plnil její vůli jako poškozené, nýbrž aby hájil zájmy a plnil vůli policejního orgánu, což je neakceptovatelné. V této věci zcela absentuje veřejný zájem na takovém postupu a naopak zde dochází k hrubému zásahu do autonomie její vůle a jejích základních práv a svobod.
Regulérního zmocněnce JUDr. Tomáše Sokola přitom orgány činné v trestním řízení procesně ignorují; stěžovatelka objasňuje kontext trestní věci, kdy ji ředitel Bc. Richard Zachník okrádal mj. za pomoci zakládání fiktivních faktur za neuskutečněné dodávky do účetnictví společnosti, přičemž ke své obhajobě nepravdivě uváděl, že následně tyto peněžní prostředky s vědomím jejích jednatelů v hotovosti vracel do tzv. černé pokladny. Její jednatelé popírají, že by o těchto nelegálních transakcích věděli, a ona podala proti vyšetřovatelce a dozorové státní zástupkyni i trestní oznámení.
Stěžovatelka též popisuje svoji vlastnickou strukturu a dovozuje, že oponované konstrukce státního zastupitelství postrádají oporu v ekonomických souvislostech, a jsou nadto svévolným omezením jejích procesních práv (jmenovitě se odvolává na §45a, §50, §51, §62 odst. 2, §65 odst. 1 tr. řádu). Odkaz na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2009 neobstojí, neboť je pouhým interním stanoviskem nezpůsobilým derogovat zákonné normy, nadto bylo vydáno před úpravou účinnou ode dne 1. 1. 2014.
Stěžovatelka též připomíná, že ani vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, resp. její §9 odst. 5, nepočítá s ustanovením opatrovníka právnické osobě státním zastupitelstvím, a v doplnění ústavní stížnosti upozornila na e-mailovou komunikaci mezi policejním orgánem a JUDr. Zubkem, který byl následně ustanoven opatrovníkem.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesením vydaným v přípravném řízení tak Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce předmětná rozhodnutí ve smyslu jejich opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
V kontextu ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007 11 Tdo 329/2008-I.) se patří předeslat, že trestní řád použití analogie připouští, dokonce se na použití tohoto právního institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. §138, §206 odst. 3, 4, resp. §235 odst. 2, apod.). Tento závěr - týkající se trestního práva procesního - nikterak nekoliduje s čl. 7 Úmluvy, resp. čl. 39 Listiny, podle nichž pouze zákon může určovat, co je trestným činem, a stanovit trest (nullum crimen, nulla poena sine lege), a trestní právo hmotné - vskutku - nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, především prostřednictvím analogie.
Současně existují z použití analogie v trestním právu procesním výjimky, zejména tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá její nepřípustnost (resp. zákaz). To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a rovněž v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Použití analogie, která je v trestním právu procesním jinak přípustná, je vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prostor pro aplikaci takového pravidla na jiné, byť zdánlivě totožné či obdobné případy.
Obě státní zastupitelství vycházela ze stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 1 SL 738/2009, které deklaruje, že vyvstane-li v přípravném řízení možnost střetu zájmů u právnické osoby včetně obce či kraje, vystupující v postavení poškozeného (§43 odst. 1 nebo i podle odst. 3 trestního řádu), zejména tehdy, jestliže orgán jednající jménem takové právnické osoby je osobou důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu (§158 odst. 7 věta druhá tr. řádu) nebo obviněným, přichází v úvahu, aby státní zástupce ustanovil poškozené právnické osobě opatrovníka (§45 odst. 2 tr. řádu per analogiam); vždy se souhlasem osoby, která se má stát opatrovníkem.
Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje citovaný právní závěr včleněný do stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství za protiústavní, neboť zjevně není excesivní, má logickou základnu a lze jej racionálně zastávat.
Na řečeném nic nemění ani okolnost, že státní zastupitelství částí své argumentace, odkazující na občanský soudní řád, nedostálo výkladovým závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 3 Tdo 1117/2013-16. Tímto pochybením se ostatně zabývalo již Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve stanovisku ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 1 VZT 37/2014, přičemž není důvod oponovat jeho závěru, že postrádá - faktický - průmět do výroku rozhodnutí, jež se odvíjelo výhradně z §45 odst. 2 tr. řádu.
Jestliže stěžovatelka namítá, že nebylo ustanovení opatrovníka věcně odůvodnitelné, stojí za zmínku, že Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 744/14 ze dne 28. 4. 2015 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele Bc. Richarda Zachníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 7 To 70/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 5 Tdo 819/2013.
Krajský soud v Ostravě uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a nově R. Zachníka uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, (ad I.) a zločinem zpronevěry (ad II./1-10) podle §206 odst. 1, odst. 4, písm. d) trestního zákoníku, a podle §206 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně a podle §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel (R. Zachník) zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 3 325 839 Kč s úrokem z prodlení. Podle skutkové věty a odůvodnění tohoto rozsudku se měl R. Zachník inkriminovaného jednání dopustit s vědomím jednoho z tehdejších jednatelů, popř. po předchozí vzájemné dohodě s ním; odvolací soud na str. 13 svého rozhodnutí konstatoval, že jistou výjimkou (z jiného způsobu nakládání s předmětnými peněžními částkami) je část faktur, týkajících se případů popsaných pod body II/A. a část II/3., kdy zboží či práce byly podle výsledků provedeného dokazování, tj. dle výpovědi obžalovaného, svědků a listinných důkazů, prokazatelně dodány jednomu z jednatelů a spolumajitelů formy Motor Lučina Karlu Valíčkovi pro jeho soukromé účely. I v tomto případě je podle názoru krajského soudu na jednání obžalovaného nutno nahlížet jako na jednání vedené ke škodě firmy Motor Lučina, přestože Karel Valíček je jednatelem a 50% spolumajitelem firmy, neboť Karla Valíčka (jehož eventuální trestní odpovědnost nebyla v tomto trestním řízení řešena) nelze jakožto společníka firmy ztotožňovat se samotnou firmou, v tomto případě se společností s ručení omezeným jakožto právnickou osobou (která je v tomto trestním řízení poškozeným) a ani eventuální dohoda obžalovaného s Karlem Valíčkem nezbavuje obžalovaného trestní odpovědnosti za jednání vedené ke škodě firmy Motor Lučina.
Na podkladě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, resp. předcházejících rozhodnutí soudů obecných nelze předvídat výsledek trestního řízení, z něhož nyní projednávanou ústavní stížností napadená usnesení vycházejí; současně je zřejmé, že rubrikovaná usnesení nejsou uvedeným usnesením Ústavního soudu diskvalifikována, což - vzhledem k výše konstatovaným (specifickým) omezením ústavněprávního přezkumu - nepostrádá na významu.
Za připomenutí stojí sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 1 VZT 37/2014, kde se na str. 4 uvádí, že z konkretizovaných skutkových okolností vyplývá, že jednatel poškozené společnosti (stěžovatelky) Karel Valíček je v současné době obviněn z trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona spáchaného ke škodě předmětné poškozené společnosti a zbylí dva jednatelé Radek a Tomáš Polachovi jsou osoby v přímém příbuzenském vztahu k bývalému jednateli a v současné době obviněnému Borisi Polachovi, který je stíhán pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zákona rovněž spáchaný ke škodě poškozené společnosti. Rovněž je možno poukázat např. na Zápis o mimořádné valné hromadě společnosti Motor Lučina spol. s r. o. ze dne 19. 9. 2013, ze které vyplývá, že všichni přítomní jednatelé (a společníci) společnosti (tj. Karel Valíček, Tomáš Polach a Radek Polach) se jednomyslně usnesli, že obvinění vůči Borisi Polachovi je "zcela absurdní", jeho jednáním společnosti žádná škoda nevznikla a k trestnímu řízení vůči němu se nepřipojují.
Právě za této situace orgány činné v trestním řízení dovodily, že nastala situace, kdy zákonný zástupce (jednatel) nemůže vykonávat práva poškozeného a současně je zde i nebezpečí prodlení (např. lhůty k uplatnění nároku poškozeného v rámci adhezního řízení).
Nic zásadního nevyplývá ani z odkazované elektronické zprávy, jestliže "obsah" působení JUDr. Zubka coby opatrovníka nepredisponuje.
Stěžovatelka tudíž důvody, jež by měly ospravedlňovat kasační zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí.
Pro daný stav je tedy postačující konstatování, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení - jak bylo již shora řečeno - kvalifikovaným excesem netrpí (srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a IV. ÚS 158/2000).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i ve věci stěžovatelky.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
K podání ústavní stížnosti zmocnil v záhlaví jmenovaného advokáta jednatel stěžovatelky Radek Polach, a nikoli opatrovník JUDr. Josef Zubek; vzhledem k povaze uplatněné argumentace zahrnující kritiku ustanovení tohoto opatrovníka by však hodnocení ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu nebylo akceptovatelné z pohledu denegatia iustitiae.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu