ECLI:CZ:US:2015:3.US.2862.13.1
sp. zn. III. ÚS 2862/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 126, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. 51 Co 373, 374/2013-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 7. 2013 č. j. 14 Nc 399/2013-74 v řízení o péči o nezletilou M. B. a nezletilého V. B. zamítl návrh matky nezletilých na nařízení předběžného opatření, na jehož základě měli být nezletilí svěřeni do její výchovy a upraven styk otce (stěžovatele) s nimi.
Tentýž soud usnesením ze dne 31. 7. 2013 č. j. 14 Nc 399/2013-78 ve stejném řízení zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, aby nezletilí byli svěřeni do doby pravomocného rozhodnutí ve věci do střídavé výchovy rodičů, kterým by byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2013 tak, že "s účinností od nařízení předběžného opatření do právní moci rozhodnutí o věci samé v řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí" se nezletilá M. a nezletilý V. svěřují do péče matky a současně rozhodl o rozsahu styku stěžovatele s dětmi, a současně výše zmíněné usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2013 potvrdil.
Podrobná odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou účastníkům řízení známa a tudíž je na tomto místě znovu rekapitulovat netřeba.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s právními závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 či sp. zn. II. ÚS 868/12, jestliže zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a předběžné opatření nařídil, čímž mu odňal možnost se jakkoliv vyjádřit a bránit, když návrh na vydání předběžného opatření, usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu ani odvolání matky mu nebyly doručeny. Stěžovatel tak až 9. 9. 2013 obdržel "de facto jednoinstanční rozhodnutí" o svěření nezletilých do péče matky, které minimalizovalo jeho styk s nezletilými, a to přesto, že ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu s účinností od 1. 4. 2011 zrušeno. Ohledně svého návrhu na nařízení předběžného opatření, který soudy zamítly, stěžovatel tvrdí, že postrádá přesvědčivé zdůvodnění soudního rozhodnutí vydaného v tak zásadní věci, jako je výchova nezletilých, zejména pokud jím došlo k minimalizaci možností jeho výchovy (zde úpravou rozsahu styku), když důvody tam uvedené má za nelogické a tendenční.
Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - zaslaná vyjádření k ústavní stížnosti Městského soudu v Praze, matky nezletilých (vedlejší účastnice) a kolizního opatrovníka ustanoveného pro řízení před obecnými soudy nepřinesla podstatné argumentační novoty, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný čl. 37 odst. 1 Listiny může být dotčen jen jeho prostřednictvím).
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatel oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jím vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení (a tím potažmo i hmotněprávního posouzení dané věci).
Ústavní soud, přestože se ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení vyjadřuje rezervovaně, dal ve svých dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) nicméně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání, které může být k návrhu i zrušeno a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
I když Ústavní soud ve své judikatuře dal najevo, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, jestliže podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí soudů mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem zjevné svévole (srov. sp. zn. I. ÚS 1051/15).
Ve smyslu takto naznačených hledisek ústavněprávního přezkumu stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstálo.
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani výtka stěžovatele o procesním pochybení obecných soudů, jmenovitě soudu odvolacího, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, ačkoliv mu takový postup v důsledku zrušení ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. nepříslušel.
Ústavní soud připomíná, že již sám v minulosti konstatoval, že za výjimečných okolností k prolomení závěrů obsažených v dovolávaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 dojít může; k takovému postupu se uchýlil kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 470/12, či usnesení sp. zn. I. ÚS 3879/13 a též i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1136/12.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 3879/13 vyslovil, že "si je vědom toho, že plenárním nálezem ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 došlo s účinností od 1. 4. 2011 ke zrušení ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř.. Od tohoto okamžiku absentuje v procesním předpise soukromého práva právní úprava rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o (ne)nařízení předběžného opatření obecným soudem. Za této situace však podle názoru Ústavního soudu nelze obecným soudům oprávněně vytknout, že postupují tak, že zbylé odstavce ustanovení §220 o. s. ř. ve své rozhodovací praxi aplikují analogicky. ...Současně je nutné poznamenat, že tyto zbylé odstavce ustanovení §220 o. s. ř. se vztahují k rozhodnutím ve věci samé (meritorním rozsudkům). Je-li procesní stav takový a doposud ze strany zákonodárce nebyla schválena nová právní úprava, nelze obecným soudům vytýkat, že využívají procesní možnosti, kdy stejně posuzují problematiku předběžných opatření, resp. analogicky postupují v řízení o předběžných opatřeních. Momentálně je stav tedy takový, že v případě předběžných opatření se neuplatní kasační princip, ale je otevřen princip revizní".
V usnesení sp. zn. II. ÚS 893/14 dále Ústavní soud uvedl, že "I když ... po zrušení ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. není možnost změny usnesení, které nebylo vydáno ve věci samé, výslovně uvedena v zákoně, a odvolací soud nemůže postupovat podle §219 ani podle §219a o. s. ř., nelze vzhledem k odlišné procesní situaci daného případu považovat postup odvolacího soudu, založený na jinak nežádoucí analogii, za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1118/08 ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 1493/13 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 418/13 ze dne 13. 3. 2013, nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013)".
Zvolil-li takový postup v nyní projednávané věci i soud odvolací (když jím užitý odkaz na §221a o. s. ř. o užití analogie svědčí) nelze mu nyní vytýkat, že se tím dopustil procesního pochybení, jež dosahuje kvality pochybení ústavněprávního rozměru.
Lze v této souvislosti též poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2973/09, podle něhož "... v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka... Naopak, kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení".
K námitce, že stěžovatel neobdržel k vyjádření odvolání matky nezletilých podané proti usnesení o zamítnutí jejího návrhu na vydání předběžného opatření, Ústavní soud předně připomíná, že nespatřuje fatální porušení zásady rovnosti účastníků řízení v nedoručení rozhodnutí o zamítnutí (odmítnutí) návrhu na nařízení předběžného opatření tomu z účastníků řízení, který návrh nepodal (§76g o. s. ř.); navíc (z pohledu této zásady) právě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 vyslovil, že "vůči jakémukoliv tvrzení nebo důkazu, který žalobce vznesl ve vztahu k návrhu předběžného opatření a který by mohl mít význam pro rozhodnutí obecného soudu ve věci samé, se může žalovaný vyjádřit v rámci soudního řízení".
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1136/12 Ústavní soud (též s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/06) poukázal na to, že "předseda senátu má za povinnost doručit odvolání protistraně toliko v těch případech, kdy se jedná o rozsudek nebo usnesení ve věci samé" (§210 odst. 1 o. s. ř.); "v ostatních případech, jako je tomu i u předběžných opatření, soud odvolání nedoručuje", přičemž "výše uvedené neznamená, že tak soud učinit nemůže, a to na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti. Při takové úvaze musí vzít soud v potaz především okolnosti případu a hodnoty, jež jsou v tom kterém případně ohroženy".
I kdyby mohl mít Ústavní soud s přihlédnutím k právnímu názoru podávajícímu se i ze stěžovatelem připomínaného nálezu sp. zn. II. ÚS 868/12 za to, že by bylo na místě, aby podané odvolání navrhovatelky bylo stěžovateli zasláno, nelze v této věci - s ohledem na konkrétní okolnosti - bez dalšího uvažovat, že by se mohlo jednat o takové procesní pochybení soudu, které by současně znamenalo pro stěžovatele zásah do jeho chráněných ústavních práv.
Právě v této souvislosti se připomíná, že Ústavnímu soudu mu přísluší z ústavněprávního rozměru toliko hodnotit, zda řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť "ne vždy existence určitého nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další).
V nyní projednávané věci jsou z pohledu dodržení zásady rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) podstatné právě ty specifické procesní okolnosti, za nichž byl návrh na vydání předběžného opatření navrhovatelkou (matkou nezletilých) podán.
Navrhovatelka jej podala v již zahájeném řízení ve věci samé (o péči o nezletilé), přičemž z její strany šlo v pořadí o již druhý návrh na nařízení předběžného opatření, který navíc zcela logicky navázal na rozhodnutí ze dne 2. 7. 2013 o jejím návrhu předchozím. Tímto rozhodnutím odvolací soud mj. potvrdil usnesení soudu prvního stupně o (zatímní) povinnosti stěžovatele přispívat na výchovu nezletilých a současně toto rozhodnutí zrušil ve výroku ohledně úpravy styku, neboť o zatímní úpravě styku nebylo možno rozhodovat za situace, kdy dosud nebylo rozhodnuto o svěření dětí do péče. Je zjevné, že právě za těchto okolností podala matka nezletilých další návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala zatímní úpravy svěření do péče a styku nezletilých s druhým rodičem, tedy v podstatě téhož, co svým prvním návrhem.
Obdobné však učinil současně i stěžovatel, který v rozmezí několika dnů podal návrh na zatímní úpravu poměrů nezletilých vlastní, a to jejich svěřením do střídavé péče.
Je pak nepochybné, že tím, jakož i svým následným odvoláním, své postoje k otázce úpravy výchovy nezletilých a jejich výživy stěžovatel ozřejmil obecným soudům dostatečně, a dostalo se mu procesního prostoru (byť se tak stalo z jeho iniciativy), aby soudům sdělil své námitky a názory (a to i ohledně postojů matky nezletilých) minimálně v takovém rozsahu, jaký by měl k dispozici, kdyby mu podané odvolání matky bylo zasláno k vyjádření.
Za situace, kdy byly obecným soudům z návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření a i z jeho odvolání (jakož i z odvolání proti předchozímu rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 10. 5. 2013) známy jeho názory a postoje k rozhodným otázkám ve věci péče o nezletilé, tedy nelze uvažovat o tom, že by mu bylo v řízení zásadním způsobem upřeno právo na rovné postavení a to právě tím, že mu nebylo zasláno k vyjádření odvolání matky nezletilých podané proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2013.
K námitce nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudů, kterými nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, má Ústavní soud oproti mínění stěžovatele za to, že obecné soudy odpovědně uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních názorů, že v řízení nebyly prokázány okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků v té podobě, jak byly stěžovatelem navrhovány (střídavá výchova), přičemž tak učinily procesně korektně a svá rozhodnutí též v přiměřeném rozsahu odůvodnily. Neodpovídá-li výsledek řízení představám stěžovatele o úpravě poměrů nezletilých, nemohou mít v tomto smyslu vznesené námitky ústavněprávně relevantní reflex, jestliže jsou toliko kritikou výsledku řízení před obecnými soudy. K jeho hodnocení však (mimo naznačené ústavněprávní limity) není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení jiné úpravy péče či rozsahu styku stěžovatele s nezletilými jako přiléhavější, neboť, jak bylo shora řečeno, není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kriteriem jeho přezkumu.
Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, relevantní z hlediska jediného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze.
Tím je shora předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, doložen. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu