ECLI:CZ:US:2017:4.US.3383.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3383/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P. a 2) V. P., obou zastoupených JUDr. Petrem Hampelem, advokátem se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 345/2015-339, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 25 Cdo 3565/2016-363, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz extenzivního výkladu (analogie) v neprospěch pachatelů zaručený čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl svým rozhodnutím specifikovaným v návětí o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 C 184/2010, jímž nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se po společnosti ORESTA, spol. s r. o., se sídlem U Třešňovky 2, Praha 8 (dále jen "žalovaná"), domáhali zaplacení jednorázového odškodnění za škodu usmrcením v celkové výši 720 000 Kč a stěžovatelka 2) nákladů pohřbu ve výši 11 818 Kč. Podstatou sporu bylo tragické úmrtí tehdy čtyřletého syna stěžovatelů na následky tonutí v jímce na dešťovou vodu dne 15. 8. 2010, jež podle stěžovatelů zavinila žalovaná nedodržením stavebních a bezpečnostních předpisů při stavbě na pozemku stěžovatelů.
3. Důvodem zamítnutí žaloby bylo podle nalézacího soudu, zjednodušeně řečeno, neprokázání vzniku odpovědnosti žalované. Nalézací soud konstatoval, že odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2011, č. j. 35 T 81/2011-279, byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dle tohoto rozsudku dopustili v zásadě tím, že podcenili riziko pro pohyb nezletilého v útlém věku po pozemku nezkolaudované novostavby a ponechali jej po dobu nejméně několika minut zcela bez dozoru, v důsledku čehož došlo k pádu nezletilého do podzemní jímky na dešťovou vodu, pročež tento zemřel na následky tonutí. Dle ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byl tímto odsuzujícím rozsudkem nalézací soud vázán. V řízení o žalobě stěžovatelů tak toliko posuzoval, zda ve vztahu k tomuto následku nevznikla z hlediska občanskoprávních předpisů vedle odpovědnosti stěžovatelů i odpovědnost žalované, dospěl však k závěru, že tomu tak nebylo.
4. Nalézací soud proto žalobu stěžovatelů zamítl a uložil stěžovateli 1) zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 19 253 Kč a stěžovatelce 2) částku 36 697 Kč. Odvolací soud svým napadeným rozhodnutím nepřipustil změnu žaloby ze dne 7. 8. 2015, potvrdil výrok nalézacího soudu ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem tak, že uložil stěžovateli 1) zaplatit žalované částku 10 450 Kč a stěžovatelce 2) částku 30 329 Kč a ve zbytku tyto výroky potvrdil a uložil na náhradě nákladů řízení o odvolání stěžovateli 1) zaplatit částku 9 560 Kč a stěžovatelce 2) částku 10 450 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se odvolací soud co do skutečností relevantních pro nynější řízení před Ústavním soudem ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že právní odpovědnost za smrt syna stěžovatelů nese vedle nich ještě babička zesnulého, která jako stavebník měla neprodleně po jejich zjištění stavebnímu úřadu ohlásit závady na stavbě ohrožující životy či zdraví lidí nebo bezpečnost stavby, což však neučinila.
5. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelé neprokázali všechny podmínky vzniku odpovědnosti podle ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném k 15. 8. 2010 (dále jen "občanský zákoník"), neboť se jim sice podařilo prokázat porušení povinností žalovanou, která stavbu prováděla v rozporu s projektovou dokumentací, nepodařilo se jim však prokázat příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vznikem škodlivého následku. Podle názoru nalézacího i odvolacího soudu totiž stěžovatelé neprokázali, jakým způsobem došlo k pádu jejich nezletilého syna do jímky, kdy existovalo několik skutkových verzí, lišících se mimo jiné v tom, jak byla tato jímka zabezpečena. Mimo to odvolací soud konkludoval, že žaloba stěžovatelů by i bez ohledu na veškerou argumentaci byla v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť přiznání nároku stěžovatelům by popíralo obecné principy občanského práva, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti a že z bezpráví nemůže povstat právo. Odškodnění za smrt nemůže podle odvolacího soudu být přiznáno osobám, které tuto smrt samy způsobily.
6. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým v návětí specifikovaným rozhodnutím tak, že je odmítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu. Uvedl, že nalézací soud se nijak neodklonil od konstantní judikatury, cítil-li se být vázán rozsudkem trestního soudu odsuzujícím stěžovatele za trestný čin a zvažoval-li toliko, zda vedle nich nevznikla odpovědnost ještě jinému subjektu. Zopakoval, že příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodlivým následkem ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku je otázkou skutkovou, tedy takovou, která je předmětem dokazování, a v právním hodnocení příčinné souvislosti, tj. ve stanovení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být zjišťována a jaké ji naopak vylučují, odvolací soud nepochybil.
7. Stěžovatelé se následně po doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhoduje tímto usnesením.
III. Argumentace stěžovatelů
8. Argumentace stěžovatelů se dominantně opírá o údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a právními závěry učiněnými na jejich základě. Obecně vzato je argumentace stěžovatelů do značné míry založena na nedostatečném přihlédnutí ke znaleckému posudku Ing. Hoskovce ohledně bezpečnosti předmětné jímky. Konkrétně stěžovatelé namítají následující údajná pochybení obecných soudů: 1) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že předmětná jímka byla tzv. černou stavbou; 2) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že žalovaná provedla na jímce nebezpečné úpravy; 3) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že stěžovatelé nemohli nezletilému poskytnout pomoc; 4) nepřihlédnutí k tomu, že stěžovatelé byli po činu v šoku; 5) nepřihlédnutí k tomu, že předmětná jímka byla přes jejich výslovný nesouhlas následně zkolaudována; 6) nevyvození odpovědnosti stavbyvedoucího; 7) znemožnění práva stěžovatelů zastupovat v řízení svou nezletilou dceru; 8) omezení stěžovatelů po dobu 4 let ve výkonu jejich vlastnického práva; 9) vydání amnestie až po vykonání trestu; 10) nezákonné odsouzení stěžovatelů.
9. Ad 1) stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že nepřiznaly dostatečnou relevanci skutečnosti, že předmětná jímka byla tzv. černou stavbou, tedy že nebyla zahrnuta v projektové dokumentaci stavby, nebyla stěžovateli ani stavebníkem objednána ani odsouhlasena, žalovaná o ní nikdy stěžovatele neinformovala. Stěžovatelé tak nemohli podcenit riziko samostatného pohybu jejich nezletilého syna ve vztahu k předmětné jímce, jestliže tato byla na stavbu umístěna bez jejich vědomí.
10. Ad 2) stěžovatelé zdůrazňují, že předmětná jímka rovněž neplnila svou funkci, nebyla provedena v souladu s pokyny výrobce a způsob, jakým byla provedena, představoval ohrožení bezpečnosti, zdraví a života osob na stavbě. Pokyny výrobce přitom zahrnují opatření, která zabraňují pádu osob i za situace, kdyby na horním ústí do nádrže nebylo vůbec žádné víko, přičemž v rozporu s těmito pokyny byly bezpečnostní prvky jímky odstraněny.
11. Ad 3) stěžovatelé upozorňují na to, že neporušili dohled nad svým nezletilým synem už jenom proto, že tento se podle skutkových závěrů obecných soudů topil nejvýše několik minut, přičemž důvodem, proč jej stěžovatelé nemohli z předmětné jímky dostat dříve, byly zásahy do bezpečnostních prvků ze strany žalované. Proto nebyli schopni poskytnout pomoc nezletilému dříve a včas, čímž by bylo tragickému následku předejito. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelů pak navíc poskytování první pomoci bylo ztíženo. Trestní odpovědnost stěžovatelů tak podle nich byla vyvozena kvůli tomu, že při záchraně syna neztratili vlastní život.
12. Ad 4) stěžovatelé považují za významné, že je Policie České republiky vyslýchala bezprostředně po tragické události a znemožnila jim následovat syna do nemocnice. Obecné soudy tedy nereflektovaly, že stěžovatelé byli v posttraumatickém šoku, ačkoliv o předmětné jímce nikdo nevěděl, neexistovala k ní žádná dokumentace, nikdy u ní nebyli přítomni a neexistovala žádná její objednávka.
13. Ad 5) stěžovatelé předkládají další dle svého názoru významnou skutečnost, a to že předmětná jímka byla i přes jejich nesouhlas následně zkolaudována, ačkoliv neodpovídá zákonným požadavkům a je nebezpečná životu a zdraví. Podle závěrů znaleckého posudku Ing. Hoskovce přitom žalovaná zabránila odvětrávání předmětné jímky, takže hrozí riziko výbuchu. Tuto skutečnost navíc obecné soudy nijak nezvážily z hlediska možného mechanismu odejmutí víka z předmětné jímky před nešťastným pádem nezletilého do ní.
14. Ad 6) stěžovatelé tvrdí, že byla-li vyvozena jejich právní odpovědnost a právní odpovědnost stavebníka, musela nutně být vyvozena i právní odpovědnost stavbyvedoucího. Ten byl odpovědný mimo jiné za bezpečnost na stavbě a musel si být vědom možných důsledků zásahů do bezpečnostních prvků předmětné jímky, které v rozporu s pokyny výrobce odstranil.
15. Ad 7) stěžovatelé poukazují na to, že jim po dobu šesti let bylo bráněno v uplatnění práv jejich nezletilé dcery v řízení proti žalované, čímž ji nalézací soud fakticky postavil do role dlužnice žalované. Mělo se tak stát vydáním rozsudku nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 13 C 157/2013.
16. Ad 8) stěžovatelé uvádí, že v důsledku černé stavby (předmětné jímky) a nutnosti znovu stavbu zkolaudovat byli omezeni na svém vlastnickém právu k pozemkům parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Praha Východ (Sic! Jde o katastrální území Š., pozn. Ústavního soudu) a na nich stojící stavbě rodinného domu po dobu čtyř let.
17. Ad 9) stěžovatelé podotýkají, že amnestie prezidenta republiky, na níž měli účast ohledně svého odsouzení za trestný čin specifikovaný shora sub 3., byla vydána až v době, kdy jim uložený trest již vykonali, a tedy amnestie pro ně neměla žádný přínos.
18. Ad 10) stěžovatelé namítají, že skutková podstata trestného činu dle §143 odst. 1 trestního zákoníku je příliš široká a neposkytuje rodičům dostatečně jasné vymezení podmínek, za nichž mohou být trestně odpovědni za smrt svých dětí. Podle stěžovatelů v jejich případě došlo k porušení zákazu extenzivního výkladu (analogie) v neprospěch stěžovatelů. Odkázali rovněž na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 643/62 (publ. jako Rt 25/1965 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a plédovali pro závěr, že rodič nemůže být trestně odpovědný za jakékoliv krátkodobé polevení v dozoru nad nezletilým dítětem.
IV. Posouzení Ústavním soudem
19. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelů lze rozdělit v zásadě do dvou skupin - námitky ad 1) až 3) směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a námitky ad 4) až 10), které nemají relevanci pro předmět řízení před Ústavním soudem.
21. K první skupině námitek je Ústavní soud nucen připomenout svou konstantní judikaturu, podle níž není zásadně Ústavní soud oprávněn přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů a proces dokazování. Výjimky představují pouze situace vybočení z mezí ústavní konformity.
22. Jako typové vady dosahující prahu ústavní nekonformity v oblasti dokazování, tvorby skutkových závěrů a jejich subsumpce pod právní normy Ústavní soud při své rozhodovací činnosti identifikoval zejména situace, když je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně když proces jejich zjišťování a subsumpce vykazuje svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
23. Další okruh reprezentují situace, v nichž obecné soudy vyvodí skutková zjištění z něčeho jiného, než z řádně provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485) či nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)], či skutečností, které se nedokazují, přičemž důkazy musí být provedeny soudem, který skutková zjištění činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)] a to před vydáním rozhodnutí, které je na nich založeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001 (N 58/22 SbNU 25) či nález sp. zn. III. ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 168/20 SbNU 193)], jakož i případy, kdy obecné soudy nezaloží skutkové závěry na konkrétních skutkových zjištěních či neuvedou, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně když soudy při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlední námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
24. Další okruh situací, souhrnně zpravidla nazývaných tzv. opomenutými důkazy, spočívá v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedou všechny navrhované důkazy, nepřihlédnou ke všem důkazům provedeným či nevyjdou ze shodných tvrzení účastníků [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 386/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 21/68 SbNU 265), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) či nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], s čímž souvisí i vady tkvící v tom, že obecné soudy neumožní účastníkům řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)] nebo reagovat na procesní vývoj, vyžadující si korekci zaměření dokazování či skutkových zjištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401), nález sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165) či nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)].
25. Další okruh se týká situací, v nichž obecné soudy převezmou za účastníka řízení důkazní břemeno či kde se naopak spokojí s důkazními návrhy účastníků, ač jsou povinny samy důkazy vyhledávat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002 (N 99/27 SbNU 129)].
26. Žádnou takovouto ani jinou vadu dosahující prahu ústavní nekonformity však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
27. Námitkami ad 1) až 3) se stěžovatelé snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud revidoval skutková zjištění učiněná soudy obecnými. Podstata argumentace stěžovatelů však směřuje primárně k jejich exoneraci z odpovědnosti za úmrtí jejich syna, toliko v podstatně menší míře pak k prokázání odpovědnosti žalované za toto úmrtí. Takovouto argumentaci však obecné soudy správně nepřijaly. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s přístupem obecných soudů, které ke sporu mezi stěžovateli a žalovanou přistupovaly tak, že jejich úlohou nebylo nové posouzení odpovědnosti stěžovatelů, neboť v tomto směru byly na základě ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu vázány pravomocným odsuzujícím rozsudkem specifikovaným sub 3. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1877/2013 ze dne 22. 10. 2014, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 956/2012 ze dne 28. 8. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1689/2017 ze dne 25. 5. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4142/2016 ze dne 29. 3. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5435/2015 ze dne 1. 9. 2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4151/2010 ze dne 22. 8. 2012 a mnohá další).
28. Obecné soudy se proto správně omezily toliko na posouzení, zda vedle této odpovědnosti stěžovatelů existovala či neexistovala i odpovědnost žalované [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 46/10 ze dne 23. 10. 2012 (N 178/67 SbNU 163) či nález sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012 (N 49/64 SbNU 607)]. Snaha stěžovatelů revidovat závěr o jejich vině vyslovené soudy v trestním řízení byla proto dopředu odsouzena k neúspěchu, jenž nelze považovat za vadu v postupu obecných soudů, natož za vadu dosahující intenzity rozporu s ústavním pořádkem. Částečně se pak argumenty stěžovatelů překrývají i s jejich obhajobou v tehdejším trestním řízení, v souvislosti s nímž stěžovatelé podali samostatnou ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl svým usnesením sp. zn. II. ÚS 3542/12 ze dne 12. 11. 2013. Od svých tehdejších závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v nynější věci a blíže se proto bude zabývat toliko skutečnostmi, které mají svůj původ v řízení před obecnými soudy, které vyústilo ve vydání rozhodnutí napadených nyní projednávanou ústavní stížností.
29. Kromě této irelevantní argumentační linie se stěžovatelé snažili docílit i prokázání odpovědnosti žalované. Snažili se zejména prokázat, že žalovaná zhotovila a umístila na stavbu předmětnou jímku v rozporu se smlouvou, jakož i právními předpisy, a vytvořila tím nebezpečí pro život, zdraví a bezpečnost lidí, které se následně materializovalo v nešťastném úmrtí jejich syna. Stěžovatelé však přehlíží, že obecné soudy po provedení dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno co do prokázání příčinné souvislosti mezi porušením této povinnosti a vznikem škodlivého následku. Existovalo totiž vícero skutkových verzí ohledně průběhu celé nešťastné události, z nichž žádná nebyla jednoznačně prokázána. Stěžovatelům se tak vůbec nezdařilo prokázat konkrétní mechanismus pádu jejich nezletilého syna do předmětné jímky, mechanismus sejmutí víka z ní, jakož ani způsob, jakým byla tato zabezpečena.
30. Pokud za těchto okolností obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ve vztahu k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu žalované, nemá tomuto závěru Ústavní soud co vytknout. Neunese-li účastník občanského soudního řízení sporného důkazní břemeno, nemůže být ve věci úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5927/2016 ze dne 25. 1. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1732/2006 ze dne 28. 11. 2008, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4924/2016 ze dne 8. 3. 2017 a mnohá další). Stěžovatelé přitom ani neargumentovali tím, že neexistoval žádný myslitelný způsob pádu nezletilého do předmětné jímky, pro nějž by nebylo porušení povinností žalované conditio sine qua non.
31. Mimo to Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost zcela opomíjí závěr odvolacího soudu, že i kdyby se stěžovatelům podařilo prokázat všechny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu žalované, bylo by její uplatnění v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku, a tedy ani tehdy by nebylo možno jejich žalobě vyhovět. Jestliže stěžovatelé tento právní názor odvolacího soudu ve své ústavní stížnosti nevytkli a neposkytnuli Ústavnímu soudu žádnou přesvědčivou argumentaci, proč by neměl být správný, je posuzování splnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu bezpředmětné.
32. Námitky stěžovatelů ad 4) až 10) se netýkají předmětného řízení. Nebyly proto již samy o sobě nijak způsobilé prokázat porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů vydáním napadených rozhodnutí či postupem jim předcházejícím.
33. Námitka ad 4) nemohla jakkoliv zasáhnout do průběhu řízení před obecnými soudy, neboť, jak uvedeno výše, vznik právní odpovědnosti stěžovatelů za úmrtí jejich syna nebyl předmětem řízení před obecnými soudy, neboť tyto byly vázány pozitivním závěrem o vzniku této odpovědnosti trestních soudů.
34. Mimo to Ústavní soud podotýká, že ani v této stěžovateli předkládané skutkové verzi, jíž obecné soudy trestní ani civilní neuvěřily, by těžko mohl být dovozen závěr o vyloučení jejich odpovědnosti. Jejich trestní i občanskoprávní odpovědnost by totiž, při jinak nezměněném skutkovém stavu, vznikla i tehdy, pokud by zanedbali náležitý dozor nad nezletilým tím, že by umožnili jeho samostatný pohyb na pozemku, na němž probíhají stavební práce, aniž by se seznámili s aktuální situací na tomto pozemku a případnými nebezpečími, která zde na nezletilého mohou číhat.
35. Obdobně ani námitka ad 5) nepřináší nic relevantního pro předmět řízení před obecnými soudy. Předmětem řízení bylo toliko zaplacení peněžité částky z titulu škody usmrcením a náhrady nákladů pohřbu. Předmětem řízení naopak nebyla náhrada škody způsobené neoprávněnou kolaudací, natož otázka kolaudačního souhlasu, která spadá do stavebního řízení.
36. Ani námitka ad 6) nespadá do předmětu řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé podali žalobu proti žalované, a proto pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat vznik odpovědnosti za škodu žalované jako celku, nebylo jejich povinností se zabývat specificky ještě odpovědností stavbyvedoucího, proti němuž samostatně žaloba ani nesměřovala.
37. Námitku ad 7) stěžovatelé nikterak nespecifikovali, blíže neodůvodnili a neosvětlili ani její relevanci pro napadená rozhodnutí. Uvedli dokonce, že k údajnému zásahu mělo dojít vydáním rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 13 C 157/2013, tedy v jiném řízení. Stěžovatelé přitom toto rozhodnutí neučinili předmětem své ústavní stížnosti ani ve vztahu k němu netvrdili vyčerpání opravných prostředků. Bez jakékoliv bližší argumentace a uvedení souvislosti s nyní řešenou věcí je tak tato námitka stěžovatelů nepřezkoumatelná.
38. Námitka ad 8) je zjevně neopodstatněná ze stejných důvodů, jako námitka ad 5). Odstranění údajné černé stavby ani zásah do vlastnického práva stěžovatelů v důsledku její údajné existence nebylo předmětem řízení před obecnými soudy, který se, jak uvedeno výše sub 35., omezoval toliko na povinnost zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody za usmrcení a náhrady nákladů pohřbu. Napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení jim předcházející, tak nemohla v tomto směru nijak zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů, neboť se existence, odstranění či kolaudace údajné černé stavby nijak netýkala a v souladu s předmětem řízení, vymezeným žalobou stěžovatelů, týkat neměla.
39. Námitka ad 9) rovněž nikterak nesouvisí s předmětem řízení. Na vydání amnestie vůbec, natož na její vydání v určitý čas, neexistuje žádný právní nárok, a tedy tato námitka by nemohla být posuzována jinak než jako zcela zjevně neopodstatněná i tehdy, kdyby předmětná amnestie měla s řízením před obecnými soudy nějakou souvislost.
40. I námitka ad 10) postrádá důsažnost pro řízení před obecnými soudy v nyní projednávané věci. Jedná se toliko o pokračování obhajoby stěžovatelů z dřívějšího trestního řízení, které však bylo pravomocně skončeno a v němž stěžovatelé neúspěšně podali i dovolání a ústavní stížnost. V nynějším případě obecné soudy nekvalifikovaly čin stěžovatelů podle ustanovení §143 odst. 1 trestního zákoníku, neboť, jak Ústavní soud uvedl výše sub 27., byly vázány rozhodnutím o vině stěžovatelů. Správnost právní kvalifikace skutku tak vůbec přezkoumávat nesměly.
41. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že vnímá lidský rozměr celého případu a tragičnost úmrtí nezletilého syna stěžovatelů. Jakkoliv není důvodu nevěřit, že stěžovatelé svého syna milovali a nechtěli mu žádným způsobem ublížit, soucit s jejich smutkem, bolestí či frustrací nemůže nikterak zastínit skutečnost, že stěžovatelé neunesli v předmětném řízení důkazní břemeno. Stejně tak tento soucit nemůže ze stěžovatelů ani z části sejmout jejich právní odpovědnost, natož jí zatížit jiný subjekt, jemuž jeho odpovědnost nebyla prokázána.
V. Závěr
42. Obecné soudy v souladu s platnou a účinnou úpravou občanského soudního řízení zcela v mezích požadavků na ústavně konformní průběh tohoto typu řízení dospěly k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by tragické úmrtí jejich syna zapříčinilo vedle jejich vlastního porušení povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti i zaviněné porušení povinností žalované. Pokud za těchto podmínek odvolací soud a Nejvyšší soud přisvědčily postupu nalézacího soudu, který žalobu stěžovatelů zamítl, neporušily tím žádné ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů.
43. Jelikož Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů ani v řízení jim předcházejících žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, nezbylo mu než rozhodnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o jejich ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu