ECLI:CZ:US:2018:3.US.3141.17.1
sp. zn. III. ÚS 3141/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Zeleného, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Janem Borošem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2017 sp. zn. 1 To 467/2017 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. července 2017 sp. zn. 0 Nt 1154/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením rozhodl, že podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a contrario se žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zamítá.
3. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti rozhodnutí okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení soudů jsou "nelidská, nereálná a neústavní". Soudy zvolily podle názoru stěžovatele v jeho případě velice přísný, formální až extrémní výklad ustanovení o jeho právu na bezplatnou právní pomoc. Za zcela nepřípadné stěžovatel považuje zejména úvahy okresního soudu směřující k závěru, že právo na výběr obhájce náleží jen osobě, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky. Stěžovatel je sice mladý a zdravý, ale jeho věk a zdraví nezaručují dosažení výdělku v potřebné výši na pokrytí veškerých nákladů na stravu, bydlení, oblečení a rovněž obhajobu, jestliže objektivně pracovat sice může, ale "na jeho majetek byl vyhlášen konkurs". Uvádí, že náklady na obhajobu již nyní "atakují" hranici 100 000 Kč a stále narůstají, přičemž je není schopen hradit, aniž by ohrozil nutnou výživu osob, o které musí pečovat, jakož i výživu svoji vlastní. Stěžovatel poznamenává, že si zvolil rubrikovaného obhájce, jelikož se důvodně domníval, že trestní řízení je "otázkou několika jednotek úkonů právní služby", s jejichž financováním mu podle dohody vypomůžou rodiče. Zásahem soudů však bude nucen ukončit toto zastupování, čímž dojde k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. K takovému pochybení však ve stěžovatelově věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy, když opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
8. Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2661/11, usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12 a mnohá další; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. V systému Úmluvy je právo na bezplatnou právní pomoc podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.].
10. Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně §33 odst. 2 až 5 tr. řádu, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12 a usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1936/13).
11. Podle §33 odst. 2 tr. řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně.
12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, usnesení ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, usnesení ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, usnesení ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, usnesení ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14 a usnesení ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14).
13. V souvislosti s otázkou nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku podle §33 odst. 2 tr. řádu, náleží zásadně soudům obecným, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje a přísluší mu tak jen hodnocení, zda jimi vydaná rozhodnutí nepředstavují excesy z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv, které by bylo zapotřebí korigovat (srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1936/13).
14. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. K vyhovění ústavní stížnosti však nepostačí, že význam hledisek a okolností, které soud pokládal za výkladově určující a z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, může být hodnocen též odlišně (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 464/14).
15. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je podle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je však celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Dle Ústavního soudu přitom platí, že položí-li soudy důraz - spíše než na stav současný - na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, usnesení ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2661/11, usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
16. Jinými slovy, z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm osobám, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené, resp. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či jiný stav. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (srov. též např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15). Taková praxe je naopak naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Uvedená zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu.
17. Těmito zobecnitelnými závěry judikatury Ústavního soudu argumentovaly oba rozhodující soudy, přičemž neopomíjely shody a odlišnosti daných případů ve vztahu ke stěžovatelově věci.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, jestliže soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i ve stěžovatelově případě, kdy soudy přihlédly nejen k aktuální finanční situaci stěžovatele, ale také k jeho věku, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat majetkové poměry obviněného.
19. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že insolvenční řízení vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 882/2015 není bez relevance. Avšak ani skutečnost, že je stěžovatel dlužníkem v insolvenčním řízení, právo na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bez dalšího nezakládá (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15 a usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1607/16).
20. Nad rámec výše uvedeného lze pro úplnost doplnit, že z hlediska posuzování nemajetnosti pro účely hodnocení nutnosti bezplatné obhajoby však lze dle Ústavního soudu považovat za schopnost výdělku i možnost využití vybudované sociální sítě vztahů (zejména rodinných) k mimořádné a krátkodobé peněžní pomoci k uspokojení nejdůležitějších finančních potřeb, mezi něž náleží i úhrada nákladů vzniklých v rámci trestního řízení. Stručně řečeno, schopnost někoho opatřit si za rozumných podmínek peníze od blízkých osob na úhradu služeb obhájce zásadně vylučuje prohlášení takovéto osoby za nemajetnou. Dle Ústavního soudu lze považovat za ústavně konformní stav, nese-li stát (resp. zbytek společnosti) finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného teprve v těch případech, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny (obdobně např. usnesení ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 741/14).
21. Ke stěžovatelově námitce, že z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu je mu znemožněno právní zastoupení v trestním řízení, se patří uvést, že ač stěžovateli nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, právní zastoupení mu tímto způsobem znemožněno není; jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí (§36 a §36a tr. řádu) a v určené lhůtě si obhájce nezvolí, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§38 tr. řádu). Obhájce, který je obviněnému ustanoven, má přitom podle §151 odst. 2 tr. řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů vůči státu. Až v případě, že soud stěžovatele pravomocně uzná vinným, bude následně povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (nebude-li rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou).
22. Namítá-li stěžovatel, že tímto způsobem dojde k narušení jeho práva na obhájce dle vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl stěžovatel výrazně nespokojen, a proto si zvolil stávajícího obhájce, Ústavní soud konstatuje, že z judikatury ESLP (zejména rozsudku ze dne 15. 6. 2010 ve věci Ciupercescu v. Rumunsko, stížnost č. 35555/03, bod 152) vyplývá, že obviněný má právo vybrat si obhájce pouze za předpokladu, že má prostředky na jeho zaplacení. Bylo by nepřiměřené uložit státům povinnost dát obviněným k dispozici jen obhájce specializující se na určitý druh řízení (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 805).
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O přednostním projednání stěžovatelova návrhu Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť mu přijetím tohoto usnesení fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu